Ke všemu se nehodí knedlík

Naše domácnost

Architekt Vojtěch Kubašta se počátkem padesátých let ocitl se svým uměním poněkud mimo generální linii realistického zobrazování. Přesto svoje rozkošné kresby antropomorfních broučků i větších zvířátek dokázal v novém prostředí uplatnit ― jako ilustrátor dětských časopisů, ale také aranžér a výtvarník didaktických výstavek Studijního a zkušebního ústavu Československého svazu žen nebo jako kreslíř svazového magazínu Naše domácnost.

 

Ilustrace Vojtěcha Kubašty k veršovanému příběhu Mol (Mateřídouška, červenec 1949).

 

Hmyzí hrdinové se v materialistickému pojetí jevili buď jako užiteční pomocníci člověka nebo nepotřební parazité. Rovněž v Naší domácnosti nevystupují broučci s lucerničkami jako poslušná drobotina Chrámu Přírody, ale v roli zlovolné a věčně hladové příživnické chásky, která má spadeno na naše zásoby mouky, strouhanky nebo čokolády:

 

Co jen mouky nám každoročně zničí všeliká zvířata a zvířátka! A nemusí to být zrovna nějaká ― mandelinka bramborová! Celá řada takových drobných a nenápadných škůdců každoročně napadá naše domy a spadeno má zvláště na spižírny. (Ilustrace Vojtěcha Kubašty k článku univ. prof. Dr. Jana Obenbergera. Naše domácnost, 1951).

 

Nejhoršími bandity mezi broučky je rodina Sitodrepových (červotoč chlebový, Sitodrepa paniceum L.). "Tento červotoč je brouk nenápadný. Začnete zavařovat do polévky veliké kroupy a najednou shledáte, že na povrchu plavou malé zakroucené larvičky ― a je po apetitu. Dali se vám do krup tihle nevítaní hosté."

 

"Člověk s přírodou a jejími tvory vede vlastně neustále boj a válku a musí být proto stále ve střehu. Pěkně to říkám", vzpomíná prof. Obenberger, "ale mně se jednou tihle broučci také dali do potravin a hned do jakých! Za německé okupace jsem si uložil pro strýčka příhodu do pevné plechové krabice pěkný kus čokolády, kterým mne kterýsi dobrý přítel obšťastnil. Schovával jsem si ji na nejhorší doby a těšil jsem se, že až nic nebude, že se pěkně vytasím se svými dary, pěkně promluvím, že kdo šetří má za tři ― inu ― jak to znáte a jak to ty moudré hlavy rodiny v takovém případě dovedou. Ale, po nějakém čase mne napadlo podívat se do té plechové krabice, dobře ještě do papíru zabalené. Spoušť! Jakživ jsem předtím nic podobného neviděl. Tihle brouci se mi nějak dostali do té plechovky a tam našli ráj srdce. Dali se mi do čokolády, žrali, dělali chodbičky a pářili se, dětičky―larvičky se líhly a tak v té plechovce jsem našel od prapradědečků do prapravnoučátek celou spoustu té havěti..." (Z článku Jana Obenbergera Nevítaní hosté ve spižírnách. Naše domácnost, 1951)

 

Rodina Sitodrepů. "Tihle brouci létají a všude v Praze je jich plno a prostě přilétli k vám odněkud od sousedů. (Ilustrace Vojtěcha Kubašty k článku univ. prof. Dr. Jana Obenbergera. Naše domácnost, 1951)

 

Jiná taková svízel jsou smrtníci, z nichž některé druhy se na chleboviny a mouku specialisovaly. Nejběžnější jsou tzv. mouční červi, to jest larvy velkého brouka Tenebrio molitor L., potemník černý. Prozradím vám, že nějakým způsobem "získali" jsme k nám dokonce v docela poslední době jeden takový druh Tribolia, který dříve u nás nebyl. Je to patrně nějaký zavlečený orientální druh, snad indický, který se tu v posledních letech sem tam ve velkém počtu v jednotlivých domácnostech objevuje. Nejraději tito brouci mají strouhanku...

 

Orientální smrtník ujídá zásoby stouhanky. (Ilustrace Vojtěcha Kubašty k článku univ. prof. Dr. Jana Obenbergera. Naše domácnost, 1951)

 

Tažení proti škůdcům mělo v téže době tragikomický protějšek literární. Zatímco profesor Obenberger doporučoval hospodyním neriskovat všelijaké pokoutní lektvary, jimiž by mohly otrávit sebe i svou rodinu, a radil pokusit se dostat "poctivé práškovité DDT", významný kulturní pracovník Arnošt Kolman vyškrtával z nového vydání Karafiátových Broučků slovo Bůh, které je tam ovšem pomalu na každé stránce (Černý, 1992).

 

Nejúčinnějším prostředkem proti škůdcům byl ovšem důkladný úklid komory, kde se potraviny skladovaly. I takové smýčení spižíren mělo svůj protějšek ― ve velkém vyklízení a vymetání staré veteše ze všech koutů národního života. Bohuslav Brouk už během nacistické okupace sestavil velkou chrematologii, obecnou nauku o věcech, v níž se pokusil utřídit obvyklý chaotický poměr člověka k věcem, jenž má ve svém vlastnictví. Teprve plánovitá "pětiletková" mobilizace společnosti však dokázala vyvolat skutečnou sběrovou mánii.

 

JAK POMŮŽEME PĚTILETCE. Stránka s kresbami Vojtěcha Kubašty. Naše domácnost, 1951

 

Prof. Václav Černý vzpomínal počátek padesátých let, kdy se socialismus proměnil v "instituci válečné mobilizace na věčnost", jako období, v němž byla mládež stržena soutěžením ve sběru druhotných surovin: Každá škola i školička měla pak "sběrný plán", a ten stůj co stůj plnila a předstihovala, i když plán výuky plaval. [...] Školy se předstihovaly o každé kilo hadrů, záviděly si, vedly seznamy dětí podle jejich sběrné píle, dítě mělo minimální předpis kostí, starého papíru a kovového odpadu, rodiče dolovali na půdách a ve sklepích a obíhali známé, aby dítěti opatřili dvojnásobný předpis odpadků a tím i dobré oko u soudružky učitelky [...] (Černý, 1992).

 

Sběr začal být centrálně organizován rok po únorovém převratu; tehdy čerstvě založený národní podnik Sběrné suroviny dostal za úkol podchytit všechny potenciální zdroje důležitých surovin. V továrnách, dílnách a veřejných podnicích byli ustavování sběroví důvěrníci, surovinoví hospodáři a další zcela noví funkcionáři, kteří měli dohlížet na shromažďování starého železa, barevných kovů, textilu, papíru, kostí, peří a zaječích kožek. Majitelé domů (a po nich domovní důvěrníci) dostali přísné nařízení zavést nádoby na třídění odpadků. Ústředí československých hospodyň apelovalo na ženy v domácnosti, aby ani kůstka ze sobotní polévky neskončila ve smetí, ale na korbě nákladního auta, které zamíří do továrny na mýdlo.

 

Sběr v domácnosti je především povinností nás hospodyň (Naše domácnost, 1/1949)

 

Řádná domovní sběrna - základ úspěšného sběru. Ilustrace Vojtěcha Kubašty z výstavy o důležitosti sběru odpadových surovin, kterou v březnu 1949 uspořádalo Ústředí čs. hospodyň v Praze II

 

Kolik sběrných surovin by měla sebrat 1 osoba v roce 1949. Ilustrace Vojtěcha Kubašty z výstavy o důležitosti sběru odpadových surovin, kterou v březnu 1949 uspořádalo Ústředí čs. hospodyň v Praze II

 

Kubašta se uplatnil též jako výtvarník didaktických tabulí. Ilustroval například teze o hospodárném zacházení s potravinami pro výstavku Studijního a zkušebního ústav Československého svazu žen (1951).

 

KE VŠEMU SE NEHODÍ KNEDLÍK ― VAŘTE BRAMBORY! (Naše domácnost, 1951)

 

Navzdory nedostatečným zásobám obilí dominoval jídelníčku na počátku padesátých let moučný knedlík — výrobek, který se připravuje také z housek nebo rohlíků. Československý trh naproti tomu málokdy trpěl nedostatkem brambor, ačkoliv tuzemská brambořiště ohrožoval zlovolný "americký brouk". Z hlediska propagované racionální výživy představoval brambor ve srovnání s knedlíkem jednoznačného favorita. Knedlíková šiška plná bezcenných kalorií měla ustoupit bramborovým jídlům, ačkoliv jejich příprava (zvlášť ve velkém množství při protěžovaném hromadném stravování) byla mnohem obtížnější, než nenáročná a rychlá výroba knedlíků. V boji s knedlíkem přišly vhod v jazyce ukotvené asociace moučného jídla s fyzickou i mentální těžkopádností: heslo "Knedlík není tradice, knedlík je zlozvyk" mělo oblíbenou přílohu měšťanských jídel deklasovat jako pokrm zpátečníků, jejichž mysl tíží předsudky stejně tak jako kaloricky bezcenné knedlíky darmo zatěžují břich. Plátek ukrojený z knedlíkové šišky má tendenci se na talíři odevzdaně a lenivě povalovat, stejně jako jeho konzumenti, kteří po "těžkém jídle" polehávají na kanapi a sní o starých časech. Těžkopádný knedlík nicméně zápas s agilně zakulacenou bramborou neprohrál...

 

DO ŠKOLY DÁVEJTE DĚTEM JENOM TO, CO SNĚDÍ. (Naše domácnost, 1951)

 

V ZÁVODNÍCH KUCHYNÍCH ŽÁDEJTE JENOM TO, CO SNÍTE. (Naše domácnost, 1951)

 

NEKRMTE DOMÁCÍ ZVÍŘATA CHLEBEM A HOUSKAMI. (Naše domácnost, 1951)

 

MÁME LEPŠÍ CHLÉB V NĚKOLIKA DRUZÍCH! VAŽME SI HO! (Naše domácnost, 1951)