Revoluce v Zapadlém údolí

Pohádka o mezích, které překážely v práci

Příběh O traktoru, který se splašil (SNDK, 1951) patří k Sekorovým dílům s mimořádně vysokým ideologickým indexem. Vypráví o Zapadlém údolí, v němž žil bohatý, tlustý a dobře oblečený sedlák Baďura vedle chudých, vyhublých a otrhaných chalupníčků, kteří museli na statkáře do úmoru dřít. Tak to šlo odnepaměti ... až do chvíle, kdy se sedlák dozvěděl, že dělníci v městské továrně vyrobili nový stroj, který "dělá všechno"; zastane veškeré polní práce. Tu se prohnaný a lakotný boháč zaradoval, že jej nový vynález zbaví nutnosti najímat nádeníky ‒ a ještě jim za práci platit.

 

Zázračným vynálezem nebylo nic menšího, než traktor... Po mnoha pokusech ‒ stejně legračních jako marných ‒ přimět stroj sloužit zájmům velkokapitálu, skončil milý traktůrek (umazaný od bláta) v kůlně, kde naříkavě rezavěl. Protože bylo vesničanům uvězněného stroje líto, vzali si jednoho rána "každý něco", a vypravili se svorně traktor ze spárů sedláka Baďury vysvobodit. Dav ovšem nevedl lecjaký chalupníček, ale mládenec Kostička, který pracoval v městské továrně a lecčemu se tam přiučil. Jeho role v přeměně tradičního vesnického společenství v kolchozní družstvo je v dokonalém souladu s leninskou tezí o klíčové roli profesionálních revolucionářů v socialistické revoluci. Lenin v knížce Co dělat? z roku 1902 zcela jednoznačně zavrhl možnost, že by revoluci mohly provést masy dělníků a rolníků bez vedení konspirativních revolucionářů z povolání.

 

Střetnutí protagonistů starého světa s moderní technikou.

 

Když se chudí chalupníčci zmocní traktoru, pokusí se velkostatkář zjednat si spravedlnost ve městě. Bláhově se domnívá, že jeho majetek mu bude navrácen policejním nebo vojenským zásahem. Na úřadě se ale dozví, že staré pořádky jsou nadobro pryč. Nyní platí, že stroje patří všem a žádný nesmí zahálet, když jej majitel zrovna nepoužívá. Chalupníčci se tedy stanou legitimními spolumajiteli traktoru. Velmi brzy zjistí, že jediné, co stroji překáží v efektivní práci, jsou meze jejich uzoučkých políček. Teprve poté, co jsou rozorány, otevře se poslední brána k blahobytu...

Skutečná kolektivizace československé vesnice probíhala ve třech etapách; předcházela jim veřejná tvrzení komunistických funkcionářů, že kolchozy se zakládat nebudou. Jen všichni všechno všechněm dají, a všichni budou mít vše dohromady... JZD, prohlašoval Josef Smrkovský v roce 1949, nemá vůbec nic společného s rozoráváním půdy. Možná i proto první vlna kolektivizace v letech 1949 a 1950 "narazila na nečekaný nezájem, ba odpor rolníků" (Kaplan, 2005). Druhá vlna se v roce 1952 měla stát konečným průlomem, avšak vyústila do skutečné krize let 1953 a 1954. Poslední etapa pak trvala od poloviny padesátých let až do konce dekády, kdy soukromě hospodařící rolnictvo jako sociální vrstva zaniklo (Kaplan, 2005).

 

Přeměnu tradičního vesnického společenství v kolchozní družstvo vede mládenec, který pobýval ve vzdáleném městě a "lecčemu se tam naučil". V době, kdy Sekora psal o splašeném traktoru, probíhal nucený výkup strojů od soukromě hospodařících rolníků. "Akce tvrdě prosazovaná komunisty narážela na odpor majitelů strojů, ale i většiny ostatních rolníků. [...] Ke konci března 1950 bylo zabráno 39 233 strojů" (Kaplan, 2005).

 

Pohádku o splašeném traktoru ‒ stejně jako další Sekorovy práce z počátku 50. let (např. skládačky O zlém brouku Bramborouku nebo Ferda Mravenec ničí škůdce přírody) jsme až příliš snadno ochotni považovat za mistrovy úlitby době a režimu. Z opačné strany se tak blížíme požadavku Stanislava Neumanna z počátku padesátých let: očistit "nového Sekoru" od jeho předválečné mravenčí práce, s níž se musel lopotit pro kapitalistický trh. Ferda Mravenec ‒ a ostatní Sekorovy "panáčci" ‒ považovaní za nešťastný důsledek buržoazní estetiky, měli být zapomenuti ve prospěch realisticky ztvárněného a sociálně spravedlivého světa. Jestliže nemáme přijmout obdobně deformovanou optiku při hodnocení pohádkově revoluční proměny Zapadlého údolí, nesmíme přehlédnout, že text i ilustrace této knížky odráží Sekorovo sociální cítění a jeho živý zájem o socialistický realismus. Stěží dokážeme posoudit, do jaké míry skutečně věřil tomu, že mír a všeobecné štěstí zavládnou až poté, co ze světa zmizí všichni boháči. Jisté je, že odstranění privilegované vrstvy (nikoliv chudoby) považoval za univerzální lék nejen na choroby starého buržoazního, ale i nového komunistického státu samotný Lenin, který počátkem 20. let prosazoval srovnání mezd všech profesionálních revolucionářů a státních úředníků s platem prostého dělníka. Prosazováním nivelizace platů se marně pokoušel zabránit transformaci jeho "strany nového typu" v kastu všemocných sovětských byrokratů. Většina občanů poválečného Československa nechtěla o této klíčové sovětské zkušenosti ani slyšet ‒ a Sekorova optimistická vize lepších zítřků zase ani koutkem oka nedohlédla doby, kdy se i z mladého Kostičky, vůdce chalupníčků, vyklube velký a mocný pán nového světa.

 

Vlastnické vztahy k půdě se v Československu dramaticky změnily poválečnou pozemkovou reformou. Konfiskovaná půda zrádců byla sice rozdělována novým majitelům, zároveň ale podléhala scelování, nezbytnému pro zdárnou mechanizaci polních prací.

 

Letecké snímky téže obce z roku 1947. Vlevo okolí vesnice před scelováním půdy, vpravo po uplatnění scelovacího zákona.

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

traktor / Ondřej Sekora / dětská kniha / SNDK / ilustrace / kolektivizace / revoluce / profesionální revolucionář / pozemková reforma