Strašidla z Trafouše

Karikatury "západnické" módy

V září 1953 mohli občané sledovat průběh soudního přelíčení se skupinou mladistvých násilníků, lupičů a zlodějů, známou jako Královští Vyšehradští jezdci, v denním tisku i v "rozhlasovém zpracování"1 Rozsudky odnětí svobody v rozmezí tří až sedmi let nepodmíněně si tehdy vyslechlo dvacet mladíků "ve výstředním oblečení a s povadlými emany". Šlo o tak zvané "pásky", a propagandisté využili tohoto procesu k mohutné kampani proti cizácké módě, "západnickým" hudebním žánrům a necudným tancům jisté části nekonformní mládeže, přičemž módní výstřelky spojovali přímo s kriminální činností. Do kampaně proti "škodlivým páskům" se v satirickém časopisu Dikobraz zapojilo množství výtvarníků a ilustrátorů: Bohumil Štěpán, František Skála, Ondřej Sekora, Josef Žemlička nebo Ctirad Smolka se vysmívali tenoučkým knírkům a vysoko vyčesaným vlasům, úzkým nohavicím a pestře malovaným kravatám. Podstatný podíl na zpodobnění "typického páska" měl Jaroslav Malák, ilustrátor bojovně konzervativní satiry Radovana Krátkého, jehož "studie" zvrhlé mládeže vycházela během roku 1954 v Dikobrazu jako seriál na pokračování.

 

Radovan Krátký, v letech 1951–1957 redaktor Dikobrazu, stál od počátku padesátých let v první linii bojovníků proti všem „pozůstatkům maloměšťáctví, náboženství a pověr“. Sestavil příručku pro názornou agitaci Pojďte s námi dělat satiru (1954), a jako jeden z protagonistů tažení proti páskům psal pro Dikobraz na pokračování "studii na živočichozpytném podkladě", v níž srovnával výstřední mladíky ‒ jakožto bytosti "téměř lidské" ‒ s nejrůznějšími zvířaty.

 

Ilustrace Jaroslava Maláka ke knize R. Krátkého Pásek. Studie na živočichozpytném podkladě. Praha: Mladá fronta, 1954. Malákovy kresby, založené na precizní a úsporné lince, měly sice ukázat prázdnotu mondénní pózy, ale působit mohly i zcela opačně ‒ podobně jako výchovná divadelní představení: [V polovině 50. let] "začali dávat v jednom pražském divadle pořad nazvaný Pásek kouzla zbavený nebo tak nějak podobně. Mělo to být ideologické představení, které odsuzovalo západní formy zábavy. Stal se ale pravý opak. Byli jsme na tom představení několikrát. Jako mladší jsme až tam okoukali řadu páskovských výrazů. Napodobovali jsme také jejich oblečení a účesy." Jaboud, Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 92.

 

Kvazivědecká klasifikace pomohla doplnit rejstřík odborného výraziva a zároveň umožnila zaujmout pozici, z níž mohl satirik s nadhled a odstupem přírodozpytce popisovat výstředně oblečené mladíky jako exotický živočišný druh:
"Chodidla má pásek opatřena maďarkami, to jest polobotkami s boulí pro palec, vysokou podrážkou, aby ho každý viděl už z dálky."

 

Ilustrace Jaroslava Maláka ke knize R. Krátkého Pásek z roku 1954.

 

Sarkastické poznámky Radovana Krátkého jsou svědectvím o značné vynalézavosti pásků při vlastnoruční výrobě obuvi: "Velké obratnosti v navařování gumy na podrážky dosahuje pásek plzeňský. Nezůstává za ním pozadu ani pásek ostravský, který si vyrábí podrážky z několika vrstev různobarevných gum. [...] V městě Berouně sídlili pásci, kteří nosili boty obšívané isolovaným drátem v rozličných barvách."
Za mimořádně směšnou a nevkusnou kombinaci byly pokládány tkaničky, jejichž barva se lišila od barevnosti obuvi: "Pásek brněnský má zase větší oblibu v barevných šněrovadlech. Se zvláštní rozkoší si navléká do černých polobotek šněrovadla žlutá nebo zelená."
Krátký se rozhodl diskreditovat páskovskou módu výčtem různých výstředností z dějin evropského odívání, pevně se opíraje o představu uměřeného střihu tmavého pánského obleku, aniž by jen na chvíli připustil možnost, že nemusí jít o nadčasové měřítko dobrého vkusu. Na pomoc v boji proti mladistvým výstředníkům povolal Radovan Krátký kronikáře Beneše z Veitmile, který ve 14. století bouřil proti cizozemským novotám: "Toho času osvojili si lidé po způsobu opic špatný a škodlivý obyčej cizozemský a ve způsobu odívání zanechali příkladu předků a pořizovali si šaty krátké, ba nesoudně zkrácené takže často bylo viděti stehna a zadek."
Výběr citátu prozrazuje naivní víru v existenci přirozené lidské i národní identity, která ani v nejmenším není nějakým sociálním a myšlenkovým konstruktem, ale ryzím dědictvím po předcích, které musíme opatrovat, aby se kulturní společnost nezřítila do propasti chaotické libovůle.

Zvláštní pozornost by zasloužily kravaty, které byly podle Krátkého "ručně malované, [...] zuřivých barev a divokých výjevů"; šlafjkám či pintám dominovaly motivy "exotické a z divokého západu".

 

TŘI VELBLOUDI. Kresba Josefa Žemličky z Dikobrazu, 1952.

 

Terčem satirických kreseb se nejčastěji stávala výstřední úprava vlasů a vousů: tenký knírek "padoušek" a páskovský účes zvaný "belgičan", "kanaďan" nebo "eman" ‒ podle jména pražského holiče Kodýma, který se prý v první polovině padesátých let specializoval na účesy s prameny vlasů uprostřed vysoko vyčesanými a po stranách naopak ostříhanými nebo hladce přičísnutými glycerinem, cukrovou vodou nebo dokonce pivem2.

 

Kresby Ondřeje Sekory z Dikobrazu, 1953.

 

Vzhledem k náročnému účesu si páskové příliš nelibovali v čepicích nebo kloboucích. Brněnští páskové se nicméně opovážili přivlastnit si vojenské čepice nacistických jednotek Afrika Korps, které nosili otočené červenou podšívkou navrch. Páskové byli vynalézaví i v docela prostých manipulacích s běžnou konfekcí. K podráždění okolí mnohdy stačilo přehrnout okraj rádiovky, ohrnout nohavice do poloviny lýtek nebo obrátit sako naruby, aby se ze všeobecně používané konfekce stala výstřední součást páskova "vohozu".

 

Mladíci se baví v obrácených kabátech. Snímek pořízený v polovině 50. let.

 

Na přelomu 40. a 50. let prosazovalo ideologicky nejostřejší křídlo komunistických propagandistů okamžitý a zcela jednoznačný rozchod s maloburžoazními zvyky. Arnošt Kolman pranýřoval nošení šperků3, a počítalo se i s nahrazením společenských tanců výhradně tanci národními a lidovými. Po únoru 1948, kdy načas zcela zanikla soukromá výuka, zajišťovala taneční kurzy Hudební a artistická ústředna. Ze společenských tanců byly přípustné valčík a polka, později (až na konci dekády) vybrané latinskoamerické tance. Ve Spojených státech se tehdy z jitterbugu, který byl dobře známý a oblíbený i v poválečném (předúnorovém) Československu, vyvinul rock n' roll. Nehledě na jeho nepřijatelný původ, připadaly meziválečné generaci (odchované na shimmy a charlestonu) tuzemské variace na přízemní akrobacii a rychlé tempo nového tance nepochopitelné a zběsilé. Tanec, charakterizovaný v Krátkého satiře jako nadčasová "radost z ladného a hezkého pohybu", byl přímým protikladem páskovského běsnění, navíc prý špatně okoukaného ze zámořských příkladů: "plácnout sebou o zem, odrazit se, řítit se dopředu, hned na to dozadu ‒ to považuje za ‘originál Ameriku’."

 

Ilustrace Jaroslava Maláka k satirickému seriálu Pásek.

 

Páskovské tance "samba, bugy-vugy a obíhák" byly přirovnávány k dopravní nehodě, ke rvačce nebo sebevražednému pádu. Radovan Krátký uvedl žertovný popis, který dobře charakterizuje uvolněné figury nového tance: "On byl od partnerky, když málo přeháním, tak na kilometr a různě se třásl. Ona též. Pak podupávali a zase se přikrčeni prohýbali v kolenou a vůbec. Nato se k sobě přiblížili, nějak se zatočili a zase se vzdálili, ovšem opačně než prve."

 

Plakát k taneční zábavě, otištěný v Dikobrazu (1953) jako odstrašující případ s doprovodným textem: "CHYTRÁCI TÝDNE. Tento obrázek zval na Velký ples místní skupiny ČSM, který se konal v tomto století (17. 1. 1953) v Dolních Marklovicích, okres Karviná. Hrál na něm "Mosmír" a plakát říká velmi srozumitelně, jakou zábavu si funkcionáři svazácké skupiny představovali. Dobrou noc, rozume..." Vlevo satirická kresba Miloše Nesvadby (rovněž z Dikobrazu, 1953)

 

V roce 1957 skončilo několik výstředních tanečníků ve vězení poté, co se zábava ve vinárně Mánes "zvrhla v tancování charlestonu, džitrbeku neboli holanďana a jiných podobných tanců, při nichž tanečníci od sebe navzájem odbíhají, zase se k sobě vrací, odskakují na strany a vyhazují nohy a to jak do předu, tak i do stran, v některých případech i značně vysoko. Pohled na způsob tohoto tance pak uráží nejen po stránce estetické, ale dokonce vůbec snižuje lidskou důstojnost, pohoršující je a nechutný", psal v závěrečné zprávě předseda lidového soudu, právník Luděk Mach: "Je všeobecně známo, že tento způsob tance je uměle propagován ze Západu a že je vlastně exportním artiklem zdegenerované současné americké kultury."

 

Jiří Bohuslav vzpomíná v televizním dokumentu "Bigbít" (1998) na taneční "večer jazzové hudby" v Mánesu, jehož účastníky zatkla Veřejná bezpečnost. Večerní praha referovala následující den (18. října 1957) o zatčení 28 obdivovatelů "amerického způsobu života", kteří "rušili v podnapilém stavu noční klid hulákáním a neslušným chováním", t.j. výstředním tancem.

 

Do problematiky "páskovství" zahrnul Radovan Krátký rovněž tzv. brakovou literaturu ‒ jako přímý vzor násilného chování. Pásek je přiveden na scestí četbou rodokapsů, podobně jako byly (v téže době) sváděni američtí mladíci na šikmou plochu komiksovými sešity. Ve Spojených státech vrcholila na počátku 50. let kampaň proti některým komiksovým žánrům, která začala už o desetiletí dříve kritikou násilnických sklonů superhrdinů. Už v květnu 1940 označil americký autor dětských knih Sterling North v chicagských Daily News komiksové sešity – špatně nakreslené, špatně napsané a mizerně vytištěné – za "bující jedovaté houby". North vyjádřil rozhořčení nad obsahem "nové literatury", která mládeži servíruje v ohromujícím množství chaos, vraždy, mučení a únosy. Léta pozorování a práce s mládeží shrnul později doktor Frederic Wertham v knize Svádění nevinných (Seduction of the Innocent, 1954). Mezi mnoha příklady kreslených zvěrstev, které se začaly množit koncem 40. let, uvádí obrázek muže, střílejícího z dětské pistole do úst policisty. K tomu přidává reklamu na střelné zbraně a komentář: "Když se nemůžete stát supermanem, zkuste se povznést nad průměr prostřednictvím násilí."4 Wertham svou kritiku podpořil skutečnými kriminálními případy, které byly naplánovány a provedeny na základě komiksových seriálů. Podobně Radovan Krátký uvádí zločiny uskutečněné pod dojmem četby ‒ nikoliv komiksu, ale dobrodružné novely: "Protože v jeho životě hraje velkou roli rodokaps, vychází na lup po vzoru rodokapsu. [...] Snad si ještě vzpomínáte na přepadení hloubětínské pošty, k němuž došlo přesně podle receptu rodokapsu a vzalo neblahý konec."

 

Radovan Krátký vypracoval rovnici "pásek + alkohol = absence + zločin", v níž jsou páskovské zábavy příčinou kriminální činnosti: "Pásek, protože nepracuje příliš, neoplývá penězi. K tomu, aby mohl žít životem, který si předsevzal, potřebuje peníze", vyvozuje Radovan Krátký. "Protože ho po flámech bolí hlava a vyspává, nedostane mnoho peněz tam, kde pracuje. Musí si tedy opatřit peníze jiným způsobem, chce-li žít životem dokonalého páska královského." Ilustrace Ctirada Smolky z Dikobrazu (1953).

 

JEJICH "KRÁSNÝ" ŽIVOT. Kresba Ctirada Smolky na obálce Dikobrazu 27/1956.

 

Důležitým rozlišovacím znakem pásků bylo podle Radovana Krátkého tetování, tehdy spojované především a v podstatě výhradně jen s kriminálními živly.

 

Ilustrace Jaroslava Maláka k satirickému seriálu Pásek. Vlevo kresba z Dikobrazu (1954), vpravo ilustrace z knižního vydání.

 

Radovan Krátký uvádí "z vlastního pozorování" nápisy: "Peklo a vítězství", obrázek lebky s hnáty a heslem "Hroznýš královský jsem já. B. L. B." a vyznání "Jsem lásky trouba ... dour", rozdělené právě tímto způsobem. Se zvláštním opovržením zaznamenal sentenci z předloktí pražského páska: "Lepší jeden kos než deset opic na stromě". Zálibou v onomatopoích a ve vymýšlení slovních novotvarů si páskové vysloužili zařazení mezi "zvířata, která nesrozumitelně bečí, ječí, kvičí a dělají různý jiný povyk".

 "Řeč páska je zpotvořena úměrně k jeho zpotvořenému zevnějšku. Je to jakási hantýrka bez ladu a skladu - jako by si páskové uvědomovali, že naše mateřština nemůže vyjádřit myšlenky tak zhovadilé, jaké se v hlavě pásků rodí."

 

Ilustrace Jaroslava Maláka k satirickému seriálu Pásek. Vpravo ilustrace z Dikobrazu (1954), vlevo kresba z knižního vydání.

 

 Krátkého "Pásek" je ukázkovým příkladem konzervativní a bojovné satiry, ale též dokladem o pozoruhodné vynalézavosti mladých lidí v oboru nedostatkového módního zboží. Vzhledem k závěrečnému apelu k "vyhubení páskovství", které představovalo "vřed na naší mládeži", je také svědectvím o esencialistickém myšlení komunistického intelektuála počátku padesátých let. Kriminální případ "Vyšehradských jezdců" posloužil jako odstrašující příklad všem vychovatelům a rodičům: "Páskovství, jež vykrystalisovalo v zločiny, obžalovává všechny, kteří odbyli páskovství mávnutím ruky. Je třeba pásky hubit ‒ pravím vám ‒ potírat a někdy i lovit.
Pročež:
Lovu zdar!"

 

Obrázkový seriál Františka Skály z Dikobrazu (1953)

 

Trafouš (také Traf nebo Trafo) "bylo už od dob Protektorátu mezi prozápadně orientovanou mládeží slangové označení pro pražské Václavské náměstí, odvozené od slavného londýnského náměstí Trafalgar Square." Jaboud, Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 90.
1 "Bylo to jednoho podzimního dne loňského roku, kdy jsem v soudní síni zasedl opět za novinářský stolek, abych vyslechl trestní líčení. Tentokrát okresní prokurátor žaloval skupinu mládenců, tak zvaných ’pásků‛, kteří svedeni falešnou romantikou a touhou po západnickém životním stylu po nocích přepadávali a olupovali pokojné občany v pražských ulicích."
Záznamy ze soudního přelíčení, "jak je autenticky zachytil a okomentoval František Janura", jsou citovány z knihy Radovana Krátkého Pásek. Studie na živočichozpytném podkladě. Praha: Mladá fronta, 1954. (Není-li uvedeno jinak, jsou z téže knihy i ostatní citace v článku.)
2 "Na hlavě se tehdy zásadně nosil rokenrolový účes zvaný ’Eman‛. To byly vlasy vyčesané nahoru doprostřed hlavy či mírně k jedné straně a natřené cukrovou vodou nebo pivem, aby lépe držely. [...] Dva pražští kadeřníci, či spíše divadelní vlásenkáři, Kodým v praze 1 a Sýkora v Praze 5 (dříve 16), měli velký podíl na vývoji tehdejší módy, a to v tom smyslu, že vlasy natáčeli kulmou do zvláštního útvaru: Po straně ulízané a nahoře natočené. Účes ’Eman‛ byl údajně pojmenován právě podle Emanuela Kodýma. Nicméně populární byly tehdy oba dva salóny, a to tak, že se na úpravu vlasů čekalo den i více." Jaboud, Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 94.
3 Arnošt Kolman, Zaslepená generace. Brno: Host, 2005, s. 242.
4 Frederic Wertham, Seduction of the Innocent. Revised edition. New York: Main Road Books, 2004, s. 33.