Humor na ostnech

Jaroslav Malák kreslí do Dikouše

Před deseti lety vytěžil historik Jiří Pernes ze stránek humoristického časopisu Dikobraz vizuální materiál, z nějž sestavil poutavou kroniku druhé poloviny minulého století. "Pokleslý humor, poplatný komunistické politice" považoval za svébytný historický pramen; cenný a dosud nevyčerpaný zdroj informací. Kreslené vtipy z více než čtyřicetileté historie Dikobrazu nicméně posloužily coby v podstatě anonymní fosilie, dokládající klíčové převraty poválečné éry. Jednotlivé kresby, použité v knize Dějiny Československa očima Dikobrazu, mají přitom rozpoznatelné autory, jejichž názor je sice podřízen tlakům stranické ideologie, ale vykazují též pozvolnou emancipaci od šablon bojovné karikatury a později protěžované komunální satiry. Ke kmenovým autorům Dikobrazu patřil od počátku své kariéry i karikaturista, ilustrátor a výtvarník animovaných filmů Jaroslav Malák. Po odmítnutí tendenčního humoru padesátých let začal kreslit vynalézavé vizuální metafory, a stal se autorem s výrazně osobitým rukopisem a živelnou chutí vyprávět příběhy.

 

Proměna Dikobrazu, který měl být nástupcem předválečného Trnu, v jediný orgán tuzemské stranické satiry, je příznačná pro změnu celkové politické situace na sklonku čtyřicátých let. Na počátku následující dekády se už Dikobraz hrdě hlásil k přímým potomkům sovětského Krokodila, který s fajfkou a vidlemi vyprovodil "do říše stínů" zahraniční reakci i zástupy domácích nepřátel nového řádu – kulaků, byrokratů, houževnatých kariéristů a strážců rodinného štěstí. Bojovné satiře v duchu Borise Jefimova měl z dikobrazích kreslířů nejblíže Leo Haas, který strávil válečná léta v nejrůznějších nacistických lágrech, a do Prahy se vrátil jako přesvědčený komunista. Jeho karikatury odhalovaly na stránkách československých tiskovin pravou tvář západních válečných štváčů i poté, co v roce 1955 přesídlil do východního Berlína. Několik měsíců po skončení Druhé světové války se z americké emigrace vrátil také mistr plakátově monumentální karikatury Antonín Pelc, a ihned se zapojil do zuřivě optimistické agitační kampaně za socialistickou budoucnost. Na jejím prahu se československá společnost ocitla po únoru 1948. V této situaci – v době, kdy se formovaly ideologické a estetické šablony nové kulturní politiky – vstoupil na stránky Dikobrazu Jaroslav Malák. S výjimkou několika příležitostných grafických prací to byla první možnost uplatnit vlastní kresby. Motivací prý byla sázka s nejmenovaným kamarádem; je ale možné, že při svém tehdejším zaměstnání pomocného dělníka u soustruhu v ČKD, kdy denně hrozilo nebezpečí vážného zranění očí i rukou, zkrátka jen zvolil menší zlo...

 

Jaroslav Malák: NEČISTI STROJ V BĚHU.

 

Na stránkách Dikobrazu se Jaroslav Malák počátkem padesátých let pokusil o sošnou figuraci hrdinů nové doby i demaskující karikaturu nepřátel lidu ... s velmi pochybnými výsledky.

 

Jaroslav Malák: Z CESTY, NESTVŮRO! Obálka Dikobrazu číslo 4 z roku 1954. Pravděpodobně jediný Malákův pokus o plakátovou socialisticko–realistickou figuraci, uveřejněný v Dikobrazu.

 

Mnohem lépe se živelnému humoristovi dařilo v rubrice "Na ostny", která čtenářům předkládala aktuální hospodářské nešvary, v jejichž tepání si tolik liboval Antonín Zápotocký. Malák si poněkud jednotvárnou práci ilustrátora satirických šlehů zpestřoval radostným hromaděním vtipných detailů a vrstvením drobných příběhů v pozadí scény. V obrázkové zprávě o stěhování jisté lidové knihovny do nevyhovujících prostor řeznického krámku nakupil drobné tématické vtipy: na dveře pověsil plakát s nápisem Masna – denně čerstvé knihy a k vrchovatým mísám na pultě přidal popisky: "bibliofilský salát" nebo "sekaná ze Tří mušketýrů".

 

Jaroslav Malák. Kresba pro rubriku NA OSTNY, Dikobraz číslo 7 z roku 1953.

 

Dikobrazí satira, zejména v první polovině padesátých let, využívala osvědčený a dlouhodobě oblíbený model ilustrované anekdoty, v níž je jediná kresba podřízena mnohomluvnému tištěnému textu. Tento program byl pravděpodobně hlavní příčinou toho, že se bezprostřední prolínání obrazů s textem prosazovalo v českém kulturním prostředí jen zvolna a s obtížemi. Jaroslav Malák s očividným zaujetím a chutí do obrázků psal; a třebaže dovedl zahustit grafickou výpověď do jediného výstižného okamžiku, byla mu rovněž sympatická možnost rozložit anekdotu do více panelů. Pokud k tomu byl prostor...

 

Jaroslav Malák. Strip z Dikobrazu číslo 36/1956.

 

K Malákovým raným seriálům patří vertikální strip, sestavený ze šesti postupně se zvětšujících okének, který v roce 1952 uveřejnil Dikobraz. Příběh je sice uvozený budovatelským titulkem "Ono se řekne, udržet krok se skutečností", ale připomíná spíš tísnivé sny ze seriálu Dream of the Rarebit Fiend Winsora McCaye.

 

Jaroslav Malák. Ono se řekne, udržet krok se skutečností. Dikobraz číslo 8 z roku 1952.

 

Vedle ekonomických změn se na konci 40. let dovršila také zásadní změna kulturně politické orientace. K novému prosovětskému kurzu patřil odmítavý postoj ke všem produktům americké populární kultury. V důsledku toho upadly načas v nemilost i tzv. bubliny, sloužící v komiksových stripech k reprezentaci promluv nebo jiných akustických fenoménů reálného světa. Zavržené "mluvící obláčky" se nicméně po několika letech začaly na stránky českých časopisů opět zvolna vracet. Malák je používal už ve svých kreslených skrumážích z padesátých let; vrchovatě je však uplatnil až v následující dekádě. V roce 1968 rozvinul na předsádkách prvního českého vydání knihy Neználek na Měsíci dva samostatné komiksové příběhy. Cenzuře je představil jako varování před krutým světem kapitalismu, ale celá řada tehdy malých čtenářů by dnes mohla dosvědčit, s jakou bezprostřední rozkoší prožívala Neználkův divoký sen i loupežné přepadení a následnou přestřelku zlodějů s policajty.

 

Jaroslav Malák. V PRAZE ROKU 2058. Obálka Dikobrazu číslo 10 z roku 1958.

 

Přes zálibu v dynamických kolážích obrazů a textů se Malák ve společenství kreslířů Mladého světa přiblížil na počátku šedesátých let progresivnímu, čistě vizuálnímu humoru beze slov. Pro 1. výstavu karikaturistů a fotografů Mladého světa připravil anekdotu, rozdělenou do čtyř panelů. Transparentní kresby byly podsvíceny žárovkami, které se postupně rozsvěcely a zhasínaly. Strip o holčičce na houpačce, zlomyslném klučíkovi a kornoutu zmrzliny nazval Polylegran – s odkazem na úspěšný projekční systém, představený o dva roky dříve v československém pavilonu na světové výstavě EXPO 1958. V Bruselu se tehdy pod režijním vedením Emila Radoka uvádělo představení Pražské jaro, které obsáhlo osm projekčních ploch. V režii Jaroslava Maláka se vše podstatně zmenšilo a vzdálilo didaktické vizuální polyfonii – ve prospěch vcelku banální anekdoty, která otvírala prostor uvolněnému humoru šedesátých let. Malákův objektový vtip dal také jméno sdružení dvanácti karikaturistů, kteří na konci roku 1960 založili výtvarnou skupinu Polylegran. Ta podle jeho vlastních slov vznikla "v čirém protidikobrazím zoufalství" a znamenala programový rozchod s tendenční karikaturou budovatelské éry.

 

Čtyři stránky z katalogu k výstavě "Polopatenty" (1964). Grafická úprava je dílem Bohumila Štěpána.

 

Malákův úsporný a zároveň precizní styl, který se na konci 50. let začal uplatňovat i v animovaném filmu, koresponduje s návraty některých amerických výtvarníků, animátorů i propagačních grafiků k odkazu meziválečné moderny. Příklad moderního evropského malířství se začal po Druhé světové válce prosazovat v menších studiích, vzdorujících romantickému realismu Walta Disneyho. Výsledky byly mnohdy podobné obrodným snahám československých výtvarníků druhé poloviny padesátých let, kdy začal sílit odpor k akademickému naturalismu sorely. "Na tom, že jsme nebyli zcela zaostalí, měl mimořádnou zásluhu Jiří Trnka. Každý, kdo tehdy dělal pro Bratry v triku či Trnkův loutkáč, byl zván na promítání do studia v bývalém kinu Ponrepo v Bartolomějské (přímo naproti pověstné čtyřce). Tehdy tam byly k vidění nejen animované, ale i hrané a v té době jinde nevídané filmy", vzpomínal Jaroslav Malák na své kontakty s aktuální americkou a západoevropskou uměleckou produkcí. O tuzemském animovaném filmu měl přehled už od válečných let, kdy studoval na Rotterově grafické škole, v níž Jiří Brdečka hledal zručné kreslířky, koloristky nebo animátory pro práci na disneyovsky pojatém snímku Svatba v korálovém moři. První prací, k níž se u filmu dostal, však nebylo rozkreslování fází nebo výtvarné návrhy, ale bombardování kašírovaného města při dotáčkách snímku Pád Berlína. V té době přestoupil ze Státní grafické školy na UMPRUM. Tam začal brzy (a s velkými obtížemi) vznikat ateliér animovaného filmu. Malák jej navštěvoval jen velmi krátce. V roce 1963 v rozhovoru pro časopis Film a doba prostě konstatoval, že školu brzy opustil. Zřejmě nemohl uvést skutečný důvod, za nějž se možná i trochu styděl. Šlo o to, že vzdorovitý útěk několika studentů z letní brigády v pohraničí skončil vzhledem k napjaté politické situaci zatčením, a byl vyšetřován Bezpečností jako pokus o ilegální přechod státní hranice. Incident měl po anonymním udání dohru v následujícím akademickém roce, kdy bylo studentu Malákovi doporučeno, aby ze školy odešel. Tehdy začal "dělat chleba" kreslením pro Dikobraz, ale práci na animovanému filmu nakonec přece jen dostal. Později to komentoval jako dílo náhody: "Jednou takhle volá Eduard Hofman, že jim někdo vybouch' na poslední chvíli, a jestli bych nechtěl dělat jednoho z Tuctu mých tatínků (1959). Na tomto filmu spolupracovalo třináct výtvarníků, na mne zbyl tatínek–holič."

 

Jaroslav Malák. Interiér kadeřnictví ze snímku Eduarda Hofmana Tucet mých tatínků (1959).

 

V šedesátých letech navrhl Jaroslav Malák loutky pro agitační grotesku Jana Karpaše Silný Bivoj (1963) a začal spolupracovat s Jiřím Brdečkou, který dokázal ocenit jeho smysl pro precizní ztvárnění moderní techniky. Úspornost Malákovy kresby uplatnil ve filmech s výrazným příběhem: v silně výchovném varování před hypnotickým vlivem televizního vysílání Závada není na vašem přijímači (1960) i ve snímku na motivy staré zlatokopecké písničky The Frozen Logger (Zmrzlý dřevař, 1961). Spolu s Kamilem Lhotákem a Michaelem Rombergem se Jaroslav Malák podílel na výtvarném řešení fi lmu o historii podmořských plavidel Člověk pod vodou (1961).

 

Přísná soudružka učitelka sní o romantické lásce. Ultrafán z kresleného filmu Špatně namalovaná slepice (1963), který získal nejen hlavní cenu v kategorii animovaných snímků na V. dnech krátkého filmu v Karlových varech „za vtipnou a působivou obhajobu tvůrčí svobody“, ale také Zlatou mušli, nejvyšší ocenění v oblasti krátkometrážní tvorby na XII. mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu

 

V roce 1963 přispěl k úspěchu Brdečkovy programové polemiky Špatně namalovaná slepice jednoduše stylizovanými kresbami prostředí a přesvědčivými karikaturami postav, které kontrastovaly s fantastickou slepicí Zdenka Seydla. Ačkoliv protiklad figurativní kresby a radikální stylizace fungoval bezvadně a zcela srozumitelně, dokázal (opět) vyvolat magické zaklínadlo sorely... V jedné divácké anketě reagoval anonymní respondent na otázku po poselství tohoto filmu tvrzením, že "je proti špatnému chápání socialistického realismu".

 

Posledním filmem, na němž Jaroslav Malák spolupracoval s Jiřím Brdečkou, je Dezertér (1965), neprávem opomíjený snímek s vytříbeně stylizovanou moderní grafi kou a neobyčejně emotivní barevností.

 

Jaroslav Malák. Jel malíř chudě do světa. Dikobraz číslo 45 z roku 1956.

 

K mnoha konfúzím ohledně notoricky nejasného programu socialistického umění patřila skutečnost, že i v oficiálního sféře bylo od poloviny padesátých let opět možné čerpat z odkazu zavrhované moderny – pokud byly výsledky prodchnuty správnou ideovou tendencí. Například Zdeněk Seydl byl schopen moderní úspornou linií stvořit nejen fantastickou slepici, ale též pestrý svět čínské revoluční poezie Velikého skoku (Na zemi vyšlo plno lamp, 1960). Nesmíme se proto spokojit s pohodlnou schématickou polaritou apolitické řeči čistých ploch, bodů a linií, v opozici k akademickému naturalismu jako jedinému nositeli stranických ideologických dogmat.

 

Jaroslav Malák (zcela vlevo), Václav Jelínek, dánský karikaturista Herluf Bidstrup, neznámý tlumočník, Karel Vaca a Evžen Seyček v redakci Dikobrazu. Nedatovaný snímek z padesátých let.

 

Pavel Ryška, úryvky z textu M+L+K = radost z kresby. Celý text je publikován v časopisu ŽIVEL č. 36 (2013)

 

 

Jaroslav Malák v televizním dokumentu Zrcadlo doby (2003). Scénář a režie J. Hádková.