Modernista komunální satiry

Dikobrazí karikatury Bohumila Štěpána

Bohumil Štěpán

Bohumil Štěpán (1913—1985) patřil po celá padesátá léta ke kmenovým kreslířům Dikobrazu. Jeho práce ilustrovaly politické aktuality, satirické veršíky i povídky. Objevovaly se rovněž v pravidelné rubrice Na ostny, která na celé zadní straně časopisu kritizovala „drobné nešvary“ socialistického hospodářství. Náměty pro komunální satiru, které pocházely ze všech koutů republiky, komentovali kmenoví autoři Dikobrazu ilustrací, obvykle doprovázenou ještě krátkým ironickým textem nebo stručným dialogem. Zpočátku značně sourodý styl dikobrazí karikatury se začal ve druhé polovině padesátých let diferencovat díky volání stranických ideologů po nápravě „nesprávných centralistických a diktátorských metod“, které měly umění vtlačit do „nějaké socialistické šablony“. Bohumil Štěpán byl v Dikobrazu prvním výtvarníkem, který mírné uvolnění dogmatických tezí o realistické karikatuře využil k experimentům s vytříbeně moderní linií.

 

Předchůdcem celostránkové rubriky Na ostny byl v Dikobrazu na samém počátku padesátých let sloupek Humor bez legrace. Kreslíři v něm s jistou dávkou ironie komentovali domácí i zahraniční politické události.

 

Humor bez legrace. Vedle „paktování“ amerických vojenských úřadů s bývalými nacisty se v tomto sloupku z počátku padesátých let pranýřovaly i některé drobné domácí nešvary, například zaměstnávání silných a zdravých mužů na pozicích, které by hravě zastaly i ty nejslabší ženy. Kresby Evžena Seyčka, Dikobraz 36/1950.

 

Dikobraz se v padesátých letech stavěl nejen do role obhájce zájmů prostých občanů, ale rovněž se prezentoval jako arbitr uměleckého vkusu. V seriálu „Výlet do džungle, která si říká umění“, pátral po nejrůznějších pozůstatcích starého světa: obrázcích zmučených světců, zadumaných zátiší a květinových váz. Dikobraz ovšem na projevy takzvaného braku nejen upozorňoval, ale zároveň vyzýval příslušné úřady k jeho likvidaci. Mnohdy nešlo jen o samotné obrázky, ale především o podezřelé živnosti jejich tvůrců.

Na jednom z dikobrazích ostnů se počátkem padesátých let ocitl vedle krajinek a pohlednic1 také neuměle provedený plakát, který zval zaměstnance libeňských provozoven Pražských pekáren a mlýnů na Velkou taneční zábavu. Bohumil Štěpán doplnil reprodukci opovrženíhodného „pozůstatku starého pojetí zábavy“ stylizovanou kresbou kočky. Štěpánova karikatura je příkladně „veselým obrázkem“, jaké měly po boku sarkastických komentářů nastoupit do boje proti přežitkům měšťácké kultury.

 

Celostránková rubrika Na ostny v Dikobrazu 45/1952

 

„Naučili jsme se nově pracovat i bavit. Smutným pozůstatkem starého pojetí zábavy jsou dosud některé plakáty, kterými se na ni zve. Dikobraz otiskuje na ukázku plakát zaměstnanců Pražských pekáren a mlýnů, Libeňských provozoven.“ Dikobraz 45/1952

 

K oživení socialistické satiry přispěla kritika tzv. sucharství, s níž přišel ministr kultury Václav Kopecký2 na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1953. Kopecký, který byl předním stranickým ideologem, kritizoval tendence k „šedivosti a chmurnosti“ a poukazoval na přežívající schematismus ve filmové a literární tvorbě.

 

„Ano, jsou u nás takzvaní suchaři, kteří myslí, že příchod socialismu znamená, že lidé přestávají být lidmi s normálními lidskými radostmi, tužbami, vášněmi a životními nároky a že se stávají pouhými mechanismy, jež je možno libovolně natahovat, aby vydržely přijímat nic než teze, formule, stereotypní fráze atd. Tito suchaři si představují kulturní a společenský život za socialismu tak, že přestanou všechny formy kultury a zábavy, jež lidé pěstovali dříve a jimiž se obvykle obveselovali, například že se přestanou hrát známé líbivé opery, balety a operety, že se přestane pěstovat satira a kabaretní humor, že se přestane tančit, že v socialismu nemá co dělat módní vkus, elegance oděvů, obuvi, nábytku atd. Tito suchaři pokládají za neslučitelné s duchem socialistické kultury, je-li obsahem divadelních her, filmů, románů a básní láska milenců nebo rodinné záležitosti apod… Likvidovaly se taneční hodiny, plesy, karnevaly… zavíraly veřejné zábavní místnosti, restaurace, kavárny, taneční parkety… a jako by být veselým a bavit se patřilo k přežitkům buržoazní minulosti a ke znakům západnictví."3

 

Dikobraz přirovnal Kopeckého vystoupení k boxerskému zápasu, v němž ministr knokautoval všechny zatvrzelé nepřátele konstruktivní kritiky: „Byl to kříž se suchary. Leckteré kopí se zlomilo o jejich zatvrzelost. A pak najednou bum a posadili se. Sám náměstek předsedy vlády a ministr kultury Václav Kopecký na ně vyrukoval. Levý hák, pravý hák a k zemi! Devět, deset ‒ k. o. Bude líp bez sucharů, věřte.“4

 

Záhlaví rubtiky Na ostny. Dikobraz 45/1954

 

Socialistická satira programově usilovala o převýchovu občanů, kteří podle jedné ze základní marxistické poučky sice už žili v nové společenské struktuře, ale jejich vědomí zůstávalo daleko za změnami, jež prodělala hospodářsko‒politická základna. Kritika sice mířila na práci podniků, národních výborů a družstev, ale nijak se dotýkala ekonomických podmínek. Nedostatky ve výrobní sféře hledaly konkrétní viníky zejména na nižších řídících funkcích.

 

O špatném hospodaření v závodech i v domácnostech rád promlouval k „obyčejným lidem“ Antonín Zápotocký. Poválečný šéf odborů a později i prezident republiky prý na nejrůznějších schůzích často hovořil o "vyhazování peněz v podnicích a úřadech. Motivy jeho výtkám poskytovaly jednak hrozné nepořádky ve výrobě, obchodě, v řídících institucích, [...] jednak pramenily z jeho osobní vlastnosti, kterou byla vrozená šetrnost. Šetřil všude, od elektrického proudu v domácnosti, až po vyhýbání se nápravě politických procesů, 'protože by to stálo hodně státních peněz.'“5

Zprávy o nepořádcích v českých družstvech, v závodech a na úřadech ilustrovali obvykle kmenoví kreslíři Dikobrazu: Miloš Nesvadba, Josef Žemlička, Ctirad Smolka, Jaroslav Malák nebo Karel Vaca. Počátkem padesátých let se styl jejich karikatur téměř nelišil. Jen zvolna se vzdaloval sovětským vzorům; zejména autorům ze skupiny Kukryniksy, jejichž práce se měly stát „školou realistické karikatury“6.

Mladí kreslíři si rychle osvojili pevnou a jednoduchou linii, která snesla reprodukci i na poměrně malém prostoru. K pružnějšímu vývoji vizuální složky kreslených vtipů přispěl opět ministr kultury Václav Kopecký. V červnu 1954 hovořil na X. sjezdu KSČ o nutnosti překonávání schematismu v umění. Prohlásil, že „nikdo nemá patent na socialistický realismus, [který] jako tvůrčí metoda nejen nevylučuje, ale žádá si individuální odlišnost tvorby“7.

 

"Ach ― ráčila vám projít garanční lhůta!" Karikatura Bohumila Štěpána z rubriky Na ostny. Kresbu doprovázela stížnost na velké množství prošlých zásob hotových jídel ve skle.

 

Slova tohoto komunistického politika, kterému dal historik Karel Kaplan přízvisko „vrchní politik přes kulturu“, nikdo nepovažoval za výzvu k nějakému svobodomyslnému experimentování. Kopecký se ustavičně odvolával na kulturní politiku Sovětského svazu a nepřipouštěl od ní žádné úchylky. O socialistické satiře prohlásil, že je „ji nutno pěstovat jako jedno z nejtěžších umění, [které] musí důsledně sledovat jednu snahu: sloužit lidu a vychovávat jej.“8

V době Nového kurzu, který měl přispět ke zvýšení životní úrovně československých pracujících, se náměty kreslených anekdot v rubrice „Na ostny“ soustředily zejména na kritiku nedostatků ve sféře služeb, v maloobchodním prodeji, ve vybavení pracovišť i veřejných zařízení. Problémy se zásobování obchodů nebo nesplněné závazky mezi výrobními družstvy, národními a státními podniky byly opět považovány za osobní selhání nižších řídících pracovníků.

 

Dikobraz 29/1958

 

V únoru 1955 dosáhly problémy československé ekonomiky kritického stavu. Hrozilo vyčerpání některých surovinových rezerv, zastavil se rozvoj průmyslové výroby i růst produktivity práce. Moskva ovšem trvala na dodržování plánovaných dodávek. V důsledku špatné ekonomické situace došlo k revizi některých zásad Nového kurzu. Výroba se měla opět vrátit k těžkému průmyslu; plánovalo se zvýšení výdajů na zbrojení a modernizaci armády. Ani proklamovaný cíl - nezávislost na kapitalistickém světě - nebylo možné naplnit. K významným odchylkám od směrnic Nového kurzu se přidal rovněž pokyn k definitivnímu završení kolektivizace.

Plánované reformy hospodářského řízení, posílení zákonnosti a decentralizace státního aparátu se v politické praxi nijak neprojevily ani po proslulém referátu N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS. Po dubnovém sjezdu ústředního výboru KSČ se neobjevil "ani náznak možného směru, který by vyjádřil odlišné hodnocení situace a návrhy dalšího postupu. Nikdo nevyslovil nedůvěru politickému byru ÚV nebo jeho některému dalšímu členu [jediným vyloučeným členem byra, který byl navíc zbaven vládních funkcí, se stal A. Čepička] a nezazněl požadavek personální přestavby politického byra ÚV nebo výměny alespoň dalšího jeho člena. Nikdo z členů nejvyšších orgánů ani z vedoucích komunistických funkcionářů neměl představu o jiné koncepci a ani odvahu a autoritu, aby využil politického pohybu ve straně a ve veřejnosti k formování odlišné koncepce, která by představovala výraznou změnu v politické linii a obrat v politické praxi. A naopak tlak ve straně a ve veřejnosti nebyl tak silný a účinný a nedůvěra ve vedení tak rozsáhlá, aby podnítila zformování opozičního směru v nejvyšších stranických orgánech. Vyhlašovaná nespokojenost a nedůvěra byla tlumena jak léty vycvičeným automatickým přijímáním rezolucí o souhlasu s vedením, tak očekáváním nápravy, které vyplynulo ze slibů obsažených v Novotného referátě z března 1956.“9

Mezi zprávy o hospodářských nešvarech pronikla velmi opatrná kritika kultu osobnosti i první ekologické náměty.10

 

Dikobraz 11/1957

 

Pružněji se ve druhé polovině padesátých let měnila vizuální složka komunální satiry. Mezi ilustrátory Dikobrazu vynikaly práce Bohumila Štěpána jednoduchou linií, střídmou barevností a využitím fotografických fragmentů.

 

Dikobraz 38/1957

 

Dikobraz 24/1958

 

V rubrice Na ostny se několikrát objevily parafráze dětské kresby, podepsané žertovnými zdrobnělinami jmen jednotlivých autorů. Dikobraz 22/1957

 

Kmenové kreslíře Dikobrazu ovlivnil ve druhé polovině padesátých let zejména příklad Saula Steinberga. První monografie s předmluvou Miloše Macourka zde sice vyšla až v roce 1959, ale Steinberg byl mezi výtvarníky známý ze zahraničních časopisů. Podle svědectví Jaroslava Maláka byly časopisy New Yorker nebo Punch deponovány v kanceláři šéfredaktora Dikobrazu. Bylo sice možné si je vypůjčit, ale zájemce upadl do podezření, že hodlá pošilhávat po západních vzorech.

 

Otakar Fuchs (1900‒1980) nakreslil v roce 1959 karikaturu Saula Steinberga na výstavě českých karikaturistů. Poslední panel byl vyhrazen absolventům Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Jedním z nich byl i samotný Fuchs, který studoval u Jaroslava Bendy a Františka Kysely. Dikobraz, 1959.

 

V době konání světové výstavy EXPO 58 byly v Bruselu k vidění ukázky amerického malířství. V pavilonu Spojených států visely Steinbergovy koláže i abstraktní malby. Plátna amerických abstraktních expresionistů se rychle stala oblíbeným terčem posměšných karikatur. Na rozdíl od většiny kolegů je Bohumil Štěpán dokázal citovat nápaditějším způsobem. Při ilustrování zprávy o zásobách použité dřevěné vlny, která bez užitku plesniví ve skladech jistého chrudimského podniku, přidal k jednoduše stylizované figuře skvrnu barevné pasty, do níž násadkou štětce vyryl divoké spirály. Nešlo ovšem o žádnou gestickou abstrakci; je to součást hry zábavných citací, stejně jako verše Jiřího Wolkera, kterého komunistický ideolog Ladislav Štoll povýšil na vzor socialistické literatury.

 

Dikobraz 17/1958

 

Bohumil Štěpán využil ve druhé polovině padesátých let výzev stranických ideologů k opuštění „šedivosti a chmurnosti“ a oživil výtvarnou stránku socialistické satiry vytříbeně moderní linií a fotografickými fragmenty. Nakolik se přitom vzdálil ideálům realistické karikatury z počátku dekády, je zřejmé ze srovnání s kresbami jeho kolegů a vrstevníků, jako byl například Otakar Štembera (1914―1999).

 

Karikatury Otakara Štembery (1914―1999) a Bohumila Štěpána (1913―1985) z téhož ročníku Dikobrazu (1958).

 

 

 

 

1 V klatbě se ocitly zejména pohlednice, které vytvořila „vládní malířka z první republiky“ Marie Fischerová-Kvěchová, zodpovědna „za kažení vkusu a zamořování domácností slaďoučkými kýči.“ Výlet do džungle, která si říká umění. Dikobraz 3/1953, s. 3.
2 Václav Kopecký se angažoval rovněž v politických procesech s vedoucími komunistickými politiky na počátku padesátých let. Po likvidaci Rudolfa Slánského se stal členem osmičlenného politického sekretariátu ÚV KSČ, nejmocnějšího státního orgánu. Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953—1965. Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 719.
3 Tamtéž, s. 712.
4 Dikobraz 2/1954, s. 10.
5 Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953—1965. Brno: Barrister & Principal, 2005.
6 Gorjajev, V. Sovětští karikaturisté na stráži míru. In Výtvarné umění I., s. 360.
7 Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953—1965. Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 719.
8 Tamtéž, s. 720.
9 Tamtéž.
10 Teprve v roce 1958 vznikl v rámci Společnosti Národního muzea Sbor ochrany přírody, který chtěl navázat na ideály předválečné dobrovolnické činnosti.

 

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

konstruktivní satira / Dikobraz / Bohumil Štěpán / kreslený humor / socialistické hospodaření / socialistická satira / Antonín Zápotocký / šetrnost