Falešná romantika ve službách angažovaného zobrazování skutečnosti

Kovbojové z Rodokapsů a filmový obraz světa, který je třeba napravit

Smrt v sedle

Sešitové edice Rodokoapsů a Rozruchů byly po únoru 1948 (společně s mnoha dalšími nežádoucími tiskovinami) vyloučeny z homogenizované národní kultury. I když bylo vydávání detektivních novel, kovbojských příběhů a ostatních "románů vzrušené chvíle" zcela zastaveno, staré výtisky dál kolovaly mezi čtenáři. V období nejvypjatějšího budovatelského nadšení poskytovaly určité části mládeže nejen příležitost k relaxaci, ale také vzory k napodobování. Posloužily rovněž stranickým ideologům jako exemplární příklady společensky nebezpečných fikcí, a významně přispěly k formování možných světů socialistického umění. Jedinečným způsobem využil "falešnou romantiku" příběhů z Divokého západu filmový snímek Jindřicha Poláka Smrt v sedle, který v roce 1958 konfrontoval dobře rozpoznatelná a mnohokrát vysmívaná žánrová klišé westernů s "angažovaným zobrazováním" skutečnosti v socialistickém realismu.

 

Obálky sešitových románů Rodokaps a Rozruch. Ilustraci pro Rozruch č. 107 nakreslil v roce 1940 Bohumil Konečný.

 

"Po roce 1948 už Rodokapsy nevycházely", konstatuje pan Jaboud ve vzpomínkovém textu na dětství a mládí v Praze padesátých let, "a tak se s těmi předválečnými a bezprostředně poválečnými sešity obchodovalo. Vyměňovaly se za všechno možné. Já jsem dal za jeden Rodokaps svazek donedávna opatrovaných Rychlých šípů. Druzí kluci dávali ještě cennější věci. Sháněli jsme i všelijaké oblečení, které působilo jako kovbojské. Kromě nějakého klobouku a šátku nebylo ale nic k dostání. Ani texasky se u nás tehdy neprodávaly."1

 

Do pozitivní kampaně proti pokleslým románům se po Druhé světové válce zapojily některé časopisy pro mládež. Junák společně s fotorealistickými ilustracemi (podobnými těm, které zdobily obálky Rodokapsů), uveřejňoval vědecké rozbory "šestákových detektivek", pravdivé "Listy z historie slavných dakotských Indiánů" nebo dobrodružné povídky, jejichž hrdiny sice byli kovbojové, ale namísto divokých přestřelek prožívali věrohodné příhody pracovitých farmářů.

 

Hrdinové westernových příběhů, stejně jako mladíci, kteří je o víkendech napodobovali, byli vysmívání už v době první republiky i v období protektorátu. V roce 1942 vyšel poprvé Jirotkův román Saturnin, v němž výstřední sluha napravuje románové "skutečnosti postavené na hlavu". Saturninova mimetická kritika2 triviální literatury staví proti neseriózní fikci "svědectví očitých svědků a jiné údaje". Jeden z úryvků, uvedených "Kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru", líčí senzační únik falešného hráče ze salónu plného ozbrojených rváčů:
"Dale byl rychlý jako blesk. Prolétl dveřmi s oběma kolty v rukou, vyšvihl se svému koni do sedla a zmizel v oblaku prachu dříve, nežli mu v tom mohl někdo zabránit. Muži v salónu zklamaně zařvali."
Po provedeném šetření a výslechu očitých svědků však situace vypadá docela jinak: nebojácný pistolník Dale se "ve světle faktů" jeví jako neschopný pitomec, který při zmateném útěku z herny vrazil ostruhy do slabin neodvázanému koni. Kovboj tedy "ve skutečnosti", na niž se Saturnin neustále odvolává, nezmizel v oblaku prachu, ale při pádu ze splašeného koně "urazil hlavou zábradlí verandy, prohnul plechovou reklamu na Singrovy šicí stroje a zůstal ležet jako dočista zabitej". 3

 

Skořepova ilustrace k novele Divoký kazatel z Rozruchu č. 140 (1940).

 

Srovnávání literární fikce se "skutečným životem" se v poválečných letech stalo klíčovou metodou kritiky, a Jirotkův parodický talent se uplatnil i v bojovných satirách padesátých let. Ke studii Radovana Krátkého o páscích (1954) přispěl Zdeněk Jirotka popisem mladíka, vystrojeného po vzoru westernových pistolníků:
"[...] ten malebně vypadající chlapík neměl revolver. Mimo to neměl koně. Když chodil, kráčel tak, jako kdyby strávil celý den v sedle, ale koně neměl. Snad to věrné zvíře uštval v prérii kolem Sázava-river a byl přinucen koupit si železniční jízdenku do Čerčan.
Na hlavě měl kastrolovitý plochý širák, připevněný řemínkem pod bradu. To se, jak víte, hodně nosí mezi caballeros na Jihu. Jeho živě kostkovaná košile byla obecenstvem na nádraží posměšně kritisována. Neprávem. Pro jeho účely byla velmi praktická.
Dejme tomu, že by se střílelo. Chlapíka v takové košili nemůžete trefit, protože se vám okamžitě začnou dělat mžitky před očima. Neobvykle úzké černé kalhoty byly dole u kotníků mírně rozstřiženy a opatřeny kovovými gombíky, jimiž se kdysi v naší armádě označovaly poddůstojnické hodnosti. [...] Caballero tupě zíral do nesmírně špinavého rodokapsu. Byl tichý a nestřílel. Kdyby byl chtěl střílet, měl k tomu nadbytek příležitosti, protože obecenstvo se hlasitě bavilo na jeho účet. Malý pionýr prohlásil, že kromě pistole a koně chybí tomu pánovi také zdravý rozum."4

Nekonformní oblékání ve stylu westernovým hrdinů nebylo počátkem padesátých let pouze terčem posměchu konfekčního okolí. Oproti humoristické kritice dřívějších let měl osten poúnorové satiry veškerou mocenskou podporu, a výstředně oblečení mladíci byli katalogizováni za účelem snadné identifikace bezpečnostními orgány: "Je třeba pásky hubit ‒ pravím vám ‒ potírat a někdy i lovit."5

Část dospívající mládeže napodobovala hrdiny "západnických" literárních fikcí tak vytrvale, že ani pokusy o změnu čtenářských návyků prostřednictvím pozitivních motivací neměly příliš uspokojivé výsledky. Je pravda, že některé masové akce se mohly pyšnit vyčíslitelnými úspěchy. Například Fučíkův odznak, kterým byli odměňováni čtenáři a diváci politicky a ideově správného literárního a filmového umění, získalo počátkem 50. let přes čtvrt miliónů občanů. Je nicméně diskutabilní, nakolik takové soutěžení skutečně vytěsnilo zájem o detektivní a westernovou literaturu. Jak dokládají svědectví pamětníků, mládež byla vděčná i za parodovanou a vysmívanou kovbojskou romantiku. Například proslulá "estrádní buffalo-opera" Limonádový Joe byla vnímána jako western s mentalitou rodokapsů6.

 

Program "estrádní buffalo-opery" Limonádový Joe z roku 1955. Mladí příznivci kovbojských příběhů a pistolnických filmů sice vnímali parodický rozměr Brdečkova představení, nicméně jej (z nedostatku jiných příležitostí) oceňovali především jako "vtipný western s mentalitou rodokapsů".

 

Kampaně proti triviální literatuře, vedené od druhé poloviny 40. let ze stále pevnějších mocenských pozic, demaskovaly falešnou realitu dobrodružných příběhů, aby mohly zároveň ukázat jedinou pravou a jedině pravdivou tvář skutečnosti.
Stojí za povšimnutí, že příběhy z Divokého západu (jako exemplárně negativní příklady falešného hrdinství) pomáhaly při konstruování nových fikcí, zobrazujících rovnostářskou a nezištně pracovitou společnost blízké budoucnosti. Budování nového socialistického umění příhodně doplňovala destrukce nevyhovujících vyprávění; jako by straničtí ideologové předpokládali, že když se "malé světy" westernových příběhů vyprázdní a stanou se neobyvatelnými pustinami, zabydlí čtenáři (a diváci) možné světy zbrusu nových socialistických narativů. K masovému exodu k novému typu socialistické literatury nikdy nedošlo... Jednou z nemnoha výjimek jsou Drdovy povídky ze sbírky Němá barikáda (1946). Příběhy se sice odehrávají v době nacistické okupace, ale jejich aktéři připomínají westernové hrdiny tím, jak málo trpí vnitřními konflikty, jak sveřepě zastupují jednu zcela určitou myšlenku, a jak heroický postoj zaujímají vůči nepříteli.7

Mimeticky orientovaná kritika samozřejmě tvrdila, že hrdinové Drdových povídek jsou umělecky pravdivým zobrazením skutečných Čechů a Slováků z období protektorátu8, zatímco drsní kovbojové ze sešitových románů by v aktuálním světě nikdy své místo nalézt nemohli. Hluboce zakořeněná víra v jeden jediný možný svět připouští buď pravdivé ztvárnění takového světa – a to pak pomáhá skutečný svět změnit k lepšímu –, anebo jeho falešné zobrazení, které svádí k útěkům od reálných problémů.
Když proti společensky závadným fikcím nepomáhaly autoritativní zákazy, přispěchaly na pomoc mladíkům svedeným na scestí pokleslou četbou šokové terapie, spočívající v osvědčeném střídání kontrastních obrazů (falešných) představ a (pravdivé) skutečnosti.

Jedinečným způsobem se kovbojská romantika střetla se "skutečným životem" ve snímku Jindřicha Poláka Smrt v sedle z roku 1958. Film staví klišé románů z Divokého západu do ostrého kontrastu k obrazům československé reality, angažovaně vykrojených z aktuálního světa.

 

 

V úvodních scénách filmu se dramatická recitace literárního textu střetává s poetickými obrazy krajiny, aby ukázala, že nedohledné prérie jsou "ve skutečnosti" horské pastviny státního statku; starý indiánský náčelník je jen starý bača a Pacific Expres obyčejná lokálka...

 

 

Ani v přítomnosti skutečného děvčete se sedmnáctiletý Tomáš, (kterého ztvárnil Rudolf Jelínek), nedokáže zbavit referencí ke světu westernových příběhů, a požádá slečnu Věru, zda by jí směl – podle jedné z románových hrdinek – oslovovat "Maud".

 

 

Parta Tomášových vrstevníků se pokouší mladíka vysvobodit z bláhového snění nad starými potrhanými sešity Rodokapsů, ale nad jejich promyšleným plánem fingovaného přepadení v kovbojských kostýmech triumfuje "skutečná událost" – loupež, při níž je postřelen účetní hřebčína.

 

 

Nakonec je to smrt (ačkoliv se ukáže být jen léčkou, nastraženou na pachatele kriminálního deliktu), která odhaluje plytkost westernových příběhů. Léčí důvěřivého Tomáše medicínou, kterou nemůže odmítnout žádný mladý muž toužící po pádné spravedlnosti: copak je možné setrvávat v pošetilém snění o papírovém hrdinství, když se zde, přímo před očima, odvíjí velkolepý filmový obraz ne-dokonalého světa, který volá po nápravě?

 

1 Jaboud, Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 83.
2 Mimetická kritika odvozuje všechny fikční entity ze skutečnosti (tvrdí, že jde o fikční napodobeniny nebo zobrazení entit skutečně existujících), a posuzuje fikční světy jako buď pravdivá nebo falešná zobrazení skutečných bytostí nebo obecných psychologických typů. V případě westernových příběhů by pravděpodobně tvrdila, že jde o primitivní zobrazení dějin kolonizace amerického středozápadu v období mezi občanskou válkou a poslední dekádou 19. století.
viz Lubomír Doležel, Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003, s. 20.
3 Zdeněk Jirotka, Saturnin. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 352 – 356.
4 Zdeněk Jirotka Strašidlo na nádraží in Radovan Krátký Pásek. Studie na živočichozpytném podkladě. Praha: Mladá fronta, 1954, s. 85 – 86.
5 Radovan Krátký Pásek. Studie na živočichozpytném podkladě. Praha: Mladá fronta, 1954, s. 118.
6 Jaboud, Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 83.
7 viz Alessandro Catalano, Rudá záře nad literaturou. Brno: Host, 2008, s. 158 – 159.
8 Je známo, že námět k povídce Vyšší princip nalezl Drda ve skutečné události, k níž za heydrichiády došlo v Příbrami. Jak dokládá dokumentární snímek Skutečný Vyšší princip (z roku 2010 podle námětu Pavla Taussiga), stále existují pokusy vypátrat, jak se Drdův příběh, známý rovněž ze stejnojmenné filmové adaptace Jiřího Krejčíka (1960), "odehrál ve skutečnosti".