Vítězství socialismu

Poslední sousoší Karla Pokorného

Karel Pokorný

Když bylo před dvěma lety z prostoru u Památníku národního osvobození na Vítkově odstraněno sousoší Vítězství socialismu, poslední velká realizace národního umělce Karla Pokorného z roku 1960, ohradili se mladí komunisté proti kulturnímu barbarství současných "strážců ideologického pořádku". Jejich rozčilení je pochopitelné: dílo K. Pokorného, které ve své poslední fázi výrazně přispělo k tuzemské podobě socialistického realismu, získalo v minulých letech nespornou přidanou hodnotu, když se plastická oslava konečného vítězství revoluce proměnila v symbolické proroctví. Čeští komsomolci se snad mohou utěšit tím, že socha, skrytá před zraky veřejnosti, posílí svou kultovní hodnotu, aniž by byla asimilována populární kulturou tak, jako nejznámější Pokorného realizace vůbec, sousoší Sbratření (1950), které se stalo terčem četných sexuálních narážek.

 

Dílo sochaře Karla Pokorného (1891—1962) se v době posmrtné retrospektivy, která proběhla v pražském Mánesu v roce 1971, zdálo být ideálním nástrojem normalizačního pokusu o rehabilitaci socialistického realismu. Pokorného práce jím v padesátých letech nepochybně končí – aniž představují nutné a zákonité vyvrcholení životního díla. Sbratření (1950), Únor (1958) nebo Vítězství socialismu (1960) posloužily po krachu Pražského jara – na konci dekády, v níž českoslovenští umělci, grafici, návrháři atd. objevovali odkaz meziválečné moderny a seznamovali se s vizuální kulturou zemí za železnou oponou – jako vzorové ukázky "původního" projektu sociálního a socialistického umění. V katalogovém textu ke zmíněné výstavě charakterizoval kritik Dušan Konečný výtvarnou praxi šedesátých let jako postupné "zužování a křivení kritérií uměleckých hodnot", t.j. generální linie socialisticky angažované tvorby. Můžeme se jen domýšlet, zda to byly "specifické objekty", usilující uniknout antropomorfizaci konstantním tvarem, nebo spíš některé výstřední pop-artové plastiky, co podle Konečného mělo odsunut na vedlejší kolej poctivé sochařské řemeslo, jehož reprezentantem byl národní umělec Karel Pokorný. Jisté je, že teze o dokonalém řemesle – jako přímém protikladu "krajního experimentu", "ryzího formalismu" (a dalších oblíbených a obtížně definovatelných sousloví) přispěla k vytvoření situace, v níž nespravedlivě zavržené hodnoty minulosti stojí vysoko nad úpadkovou přítomností. Opozitní dvojice příkladné minulosti a přítomného rozkladu představuje polemickou konstantu, která je přítomná i v rozhořčení, které se ozvalo z řad české komunistické mládeže poté, co z žulového pilíře před vstupem k Památníku zmizela Pokorného plastika Vítězství socialismu.

 

Plastika Karla Pokorného Vítězství socialismu z roku 1960, před Památníkem národního osvobození na Vítkově (2008)

 

V polemice mladých komunistů s "kulturní idiocií" se proti (blíže nespecifikované) soudobé pokleslé plastice staví monumentální a dynamické mistrovství Myslbekova nadaného žáka. Ve Vítězství socialismu je tedy obhajován kulturní artefakt, který má "velmi vysoký kvalitativní standard" – na rozdíl od "dnešních prapodivných sochařských realizací". Nemá smysl pátrat po konkrétních příkladech současného zvrhlého sochařství a dokazovat českým komsomolcům jeho kvality; a stejně tak by bylo krátkozraké vysmát se obdivu mladých komunistů k "mistrovství při komponování drapérie" jako naivní preferenci jistých nepodstatných detailů tradiční sochařské rutiny. Mnohem důležitější je začít třepit a rozplétat linii socialistického umění, která vstřebala Pokorného dílo en bloc. Při této práci by mohly být ony obdivované draperie užitečné; nikoliv jako doklad řemeslné zručnosti, ale jako síť odkazů, jež nerespektují "vývojovou logiku" sochařova realistického názoru, a vynořují se mimo symbolické a programové užití textilie. Vedle několika málo studií aktů nabízí Pokorného odkaz značné množství nařasených látek – klasicizující roucha světců; zplihlé konfekce proletářů; dramaticky vlající cáry (proti)válečných podobenství;zmuchlané pláště, pietně zakrývající pozůstatky padlých První světové války i realisticky provedené uniformy, obleky a šály z let padesátých.

 

"Kapesní" reliéf Houslista (1909), který se (zřejmě jako jediný) dochoval z Pokorného učednických a tovaryšských let ve Vídni před První světovou válkou.

 

Už nejstarší dochovaný reliéf K. Pokorného (Houslista, 1909) je pravoúhlou draperií o velikosti kapesníku, do nějž si čerstvě vyučený zámečník zabalil vzpomínku na obraz z některé vídeňské galerie. Tendenční výklad Pokorného tvorby jako přímočarého vývoje prostého soucitu s utlačovanými k bojovnému třídnímu uvědomění, který rozvážně vyznačila monografická studie Vladimíra Novotného (1956), však drapérii z prvního vídeňského klůcku odsoudil jako neurčitou a nadbytečnou, a dokázal asimilovat křesťanskou ikonografii i vertikály symbolistních jinotajů v plastikách z období První i Druhé republiky.

 

Náhrobek s ležící dívkou (po roce 1920)

 

 

Studie pláště k plastice Padlý (1926).

 

Na samém počátku padesátých let, kdy se dílo Karla Pokorného uzavírá do schránek revolučních pomníků, je zajímavé a poučné sledovat přípravné práce ke Sbratření, možná nejproslulejší české plastiky poválečného období vůbec. Sbližování sovětského vojáka a československého revolucionáře nebylo dílem okamžiku: na první sádrové skice (1945) stojí ještě bok po boku; teprve v následujícím roce Pokorný dvojici posunul směrem k těsnému objetí s polibkem – tak, jak je známé z bronzového sousoší, dokončeném v roce 1950. Vrcholně symbolistní akt byl s odstupem času stále intenzivněji pociťován jako bezmála fotografická momentka: ačkoliv sochař během pěti let provedl "řadu studií, přece působí ve své konečné podobě dojmem, že vytryskl přímo z jasných májových dnů r. 1945" (Konečný, 1971).

 

Sbližování sochařských hmot, reprezentujících rudoarmejce a československého občana, probíhalo v letech, kdy se sovětské angažmá v domácí politice měnilo z bezprostředního nadšení v předmět kultu.

 

Pokorný vytvářel po celá padesátá léta díla, která měla blízko k relikviářům, jenž sice neskrývaly ostatky hrdinů, ale zpřítomňovaly kult nezištné oběti lepší budoucnosti. Pokud po padesáti letech pomník Vítězství socialismu ještě něco znamená (a podle ohlasů v komunistickém tisku je zřejmé, že ano), pak jedině schránku paměti; její obsah ale sahá dál nebo hlouběji, než k "obrazu doby", v níž sousoší vzniklo. Naplňování a vyprazdňování této schránky neustane, ať už bude sousoší vystaveno mnoha pohledům nebo odklizeno do depozitáře. Pokud skončí na nějakém obtížně přístupném místě, má ovšem šanci stát se spíš neviditelným a nedotknutelným předmětem kultu, než kulturním artefaktem, který je vždy křižovatkou interpretací.

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

sousoší / socialismus / sochař / Karel Pokorný / národní umělec / Komsomol / mladí komunisté / drapérie / Sbratření