Návrhy světelných obrazů

Možnosti, které se užité grafice otevřely na televizních obrazovkách, zaujaly Jana Rajlicha (19202016) koncem padesátých let. Zpočátku snad především proto, že hledal pracovní uplatnění; později jej televize začala zajímat jako médium, které posilovalo moc obrazů, pronikalo do soukromí jednotlivců a ovlivňovalo životní styl celé společnosti.

Na členské výstavě brněnské pobočky družstva Propagační tvorba, zahájené v únoru 1960, Rajlich představil společně s obaly na kávu a čokoládu, nálepkami a rozměrnými plakáty také sérii menších černobílých i barevných ilustrací. Ačkoliv je katalog uváděl jako návrhy na diapásek,[1] z něhož se měly obrazy promítat v některé z expozic na prvním Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně, různorodý materiál napovídá, že pravděpodobně nešlo jen o jednu zakázku. Sám autor navíc později některé z těchto prací charakterizoval jako „televizní grafiky“.[2]

Nevíme, zda se skutečně dostaly až na obrazovky; v archivu České televize se o tom žádné záznamy nenašly. Jisté je, že část těchto ilustrací tematizuje televizní techniku a vysílání. Dokonce i barevná kompozice, která působí jako volná malířská tvorba, je vizualizací modulovaného televizního signálu a součástí zakázkového souboru. V porovnání se schematickým znázorněním v podstatě stejného poměru mezi kmity vysokofrekvenční nosné vlny a kmitočtem modulace, otištěným v populárně­‑naučné publikaci Arnošta Lavante,[3] bylo Rajlichovo řešení nejen technicky přesné, ale také vizuálně atraktivní. Ovšem jen pro návštěvníky výstavy, na monitorech tehdejších televizorů by se barevnost návrhu uplatnit nemohla. Totéž platí pro ilustraci s motivem stožáru, z jehož vrcholu se v soustředných kruzích šíří rádiové vlny. Příhradová konstrukce připomíná stavbu důležitou zejména pro moravské televizní diváky – vysílač Kojál, vybudovaný koncem padesátých let asi dvacet pět kilometrů severovýchodně od Brna. Konstrukce, svařená z ocelových trubek, byla svého času nejvyšší stavbou Evropy a předčila i Eiffelovu věž.[4] Jakmile signál z Kojálu pokryl území střední a jižní Moravy, začal růst i počet majitelů televizních přijímačů. Z necelých tří desítek hlášených v Brně a v blízkém okolí v polovině padesátých let bylo do konce dekády už přes třicet tisíc koncesionářů.[5]

Symbolickým obrazem rychlého rozvoje televize je v Rajlichových návrzích silueta nočního města, z jehož rovných i sedlových střech vyrážejí celé trsy antén. Navzdory jejich množství však televizor ještě zdaleka nebyl součástí každé domácnosti.[6] Nešlo totiž o nijak levnou záležitost. Oravan, výrobek strašnické Tesly, který na začátku šedesátých let náležel k těm levnějším modelům, stál 2 600 korun, což byl dvojnásobek průměrného měsíčního platu.[7] K tomu, kdo si mohl dopřát vlastní přijímač, chodívali tehdy příbuzní, sousedé i známí. Právě takovou situaci představuje další z Rajlichových „televizních grafik“. A není zřejmě žádná náhoda, že trojice diváků sleduje hokejové utkání. Rajlich patřil k fanouškům brněnského hokejového klubu Kometa a k pravidelným návštěvníkům zimního stadionu Za Lužánkami. Po letech vzpomínal, že výpravy na „sportovní představení“ neskončily jen kvůli poklesu výkonnosti hokejistů, svým dílem prý přispěly také přímé přenosy zápasů, které začalo brněnské televizní studio vysílat na podzim roku 1961.[8]

 

Jan Rajlich, Televizní grafika, 1959, tempera a kresba, 13 × 20 cm, Moravská galerie v Brně.

 

Jan Rajlich, Návrh televizní grafiky, 1959, tempera, 19 × 27 cm, Moravská galerie v Brně.

 

Jan Rajlich, Návrh televizní grafiky, 1959, tempera, 19 × 27 cm, Moravská galerie v Brně.

 

Jan Rajlich, Návrh na diapásek, tempera, kresba a koláž, 1959, 13 × 20 cm, Moravská galerie v Brně.

 

Jan Rajlich, Návrh na diapásek, tempera, kresba a koláž, 1959, 13 × 20 cm, Moravská galerie v Brně.

 

[1] Od padesátých až do sedmdesátých let připravoval Jan Rajlich také náborové, propagační a reklamní diapozitivy, které se promítaly v kinech před začátkem představení.

[2] Jan Rajlich. Brno — černá bílá, Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2015, s. 158, 281.

[3] Arnošt Lavante, Kniha o televisi, Praha: Mladá fronta, 1955, s. 88.

[4] Marek Podhorský, Vysílací věže, Praha: Freytag & Berndt, 2009, s. 79.

[5] Jitka Saturková (ed.), 50 let televizního studia Brno, Praha: Česká televize, 2011, s. 8.

[6] Zatímco rozhlasový přijímač vlastnila koncem padesátých let v podstatě každá rodina, jeden televizor připadal na 36 obyvatel; Statistická ročenka republiky Československé, Praha: Orbis, 1959, s. 380.

[7] BV roce 1958 byla průměrná měsíční mzda pracujících v socialistickém sektoru národního hospodářství 1 277 Kčs; tamtéž, s. 96.

[8] Jan Rajlich, Brno — černá bílá, Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2015, s. 283.

 

Ukázka z textu Pavla Ryšky „Televizní grafika“ pro publikaci Jan Rajlich 100: Mr. Brno, kterou Moravská galerie připomíná stoleté výročí narození brněnského malíře a grafika Jana Rajlicha st., ve světě proslulého zakladatele Bienále Brno.

Listování – Marta Sylvestrová (ed.) / Jan Rajlich 100: Mr. Brno