Rozhovor šéfredaktora nakladatelství Paseka Jakuba Sedláčka (JS) s Pavlem Ryškou (PR) o kresleném seriálu Jaroslava Maláka Háček + Čárka.

Číst dál: Když svět poslouchal na slovo

Po vyhlášení „nového kurzu“ se v roce 1954 sociální politika vlády zaměřila na zvyšování životní úrovně a postupné rozšiřování sortimentu spotřebního zboží. Výroba však na takové požadavky nedokázala reagovat právě nejpružněji; například většina nových rtěnek, zubních past, mýdel a olejů na opalování se ke spotřebitelům dostala až po půl druhém roce, protože obaly vyžadovaly zhotovení speciálních forem.

Číst dál: Zabalit důkladně, ale vkusně

Anekdoty, rozdělené do několika obrazových fází, kreslil Jaroslav Malák už během padesátých let pro Dikobraz. Později publikoval krátké obrázkové příběhy ve Větrníku, nebo v Revue Smaragd, a dvě akční sekvence uplatnil také na předsádkách prvního českého vydání Neználka na Měsíci v roce 1968. Až do začátku sedmdesátých let se však komiksem nijak zvlášť nezabýval. Nejen proto, že v redakcích příliš velká poptávka po seriálech nebyla, ale také z toho důvodu, že jej víc než vyprávění příběhů zajímalo vymýšlení slovních hříček a vizuálních gagů, soustředěných do jediného obrazu, jenž měl čtenáře přivést „k samostatnému pochopení vtipu, k zamyšlení nad ním a často i k dotvoření“.[1]

Číst dál: Komiks s Háčkem a Čárkou

Po úspěšném vystoupení Československa na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu se široké spektrum užité grafiky otevřelo výtvarným experimentům. Designéři i umělci ve svobodném povolání začali při navrhování knižních obálek, inzerátů nebo plakátů pracovat s koláží a fotomontáží, používali plošně stylizované formy, abstraktní struktury i geometrické tvary. Své místo měla na plakátech také karikatura; koncem padesátých let se už neuplatňovala jen v politické propagandě, ale také v obchodní reklamě, která humoru a nadsázce dlouho odolávala a vyžadovala realistické zobrazování nabízeného zboží.

Číst dál: Plakáty, vývěsky a letáky Jiřího Wintera

Radek Pilař (1931—1993) je známý především jako ilustrátor dětských knížek a výtvarník animovaných seriálů. Popularitu mu už koncem šedesátých let zajistila znělka Večerníčku a kreslené příběhy „dobrého loupežníka“ Rumcajse. Ačkoliv měl v té době za sebou už řadu pozoruhodných pokusů propojujících malbu, fotografii a film, zdálo se, že po nástupu takzvané normalizace se soustředil výhradně na tvorbu pro nejmenší. Není divu, že když se o dvacet let později ze soukromí jeho ateliéru vynořily asambláže s roztavenými plasty a videoartové realizace, působily vedle oblíbených televizních postaviček jako zjevení z jiného světa.

Číst dál: Retrospektiva Radka Pilaře

Kreslením ilustrací pro reklamní agentury, soukromé firmy a instituce státní správy se Oldřich Jelínek začal pravidelně zabývat až po odchodu z Československa. Předtím jen příležitostně navrhoval nejrůznější agitační a propagační materiály, včetně inzerátů a filmových plakátů. Tyto sporadické zkušenosti mu ovšem v západním Německu příliš užitečné nebyly, protože reklama měla v době komunistické diktatury specifický charakter, určovaný způsobem distribuce zboží ve státním obchodě. Úkolem socialistické reklamy bylo „pravdivě, poctivě a spolehlivě“ informovat spotřebitele o nových výrobcích nebo službách, aktivně usměrňovat poptávku a ovlivňovat odbyt zboží v souladu s požadavky centrálně plánovaného hospodářství. [1]

Číst dál: Reklamní ilustrace Oldřicha Jelínka

Možnosti, které se užité grafice otevřely na televizních obrazovkách, zaujaly Jana Rajlicha (1920 — 2016) koncem padesátých let. Zpočátku snad především proto, že hledal pracovní uplatnění; později jej televize začala zajímat jako médium, které posilovalo moc obrazů, pronikalo do soukromí jednotlivců a ovlivňovalo životní styl celé společnosti.

Číst dál: Návrhy světelných obrazů

Oldřich Jelínek (1930) je český kreslíř, grafik, karikaturista, ilustrátor a malíř, který od počátku osmdesátých let žije a pracuje v Mnichově. V první polovině padesátých let studoval v ateliérech Antonína Pelce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na Akademii výtvarných umění v Praze. Se spolužákem Adolfem Bornem (1930—2016) ilustrovali nejprve rané texty Egona Bondyho, Iva Vodseďálka i vlastní „suprasexdadaistickou“ novelu „Urajt“ pro podzemní edici Půlnoc. Brzy poté undergroundové prostředí opustili a začali pracovat pro tisk. Vedle časopiseckých a knižních ilustrací společně vymýšleli, kreslili a publikovali karikatury, parodické komiksy a kreslené vtipy. Jejich spolupráce trvala do počátku šedesátých let, kdy začali vystupovat jako samostatní umělci.

Číst dál: Jeliborn v uniformách

Karikatura, vizuální humor a satira z období socialistického Československa patří k těm nejméně známým fenoménům naší nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjednodušujícího a příliš schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideologické manipulace, které jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se těchto „stínů minulosti“ zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dějin. Karikaturisti se mimo jiné snaží ukázat, proč si myslím, že je nám takový přístup na škodu.

Číst dál: Polylegran a obrazový humor 60. let

„Abych se přiznal: můj hlavní obor ‒ animovaný film ‒ mě nikdy neuspokojoval. Ten jsem dělal hlavně proto, že to „sypalo“ a sypalo to dost. Můj koníček (...) byla karikatura. Na té jsem se mohl vyřádit, protože mi do toho nikdo nekecal.“ Poznámka Svatopluka Pitry, který publikoval karikatury v československých novinách a časopisech od roku 1957 až do emigrace na jaře 1963, nám může připadat přinejmenším zvláštní: neměli snad tehdy v této věci rozhodující slovo úředníci Hlavní správy tiskového dohledu?

Číst dál: Karikatury Svatopluka Pitry