Polylegran a obrazový humor 60. let

Karikatura, vizuální humor a satira z období socialistického Československa patří k těm nejméně známým fenoménům naší nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjednodušujícího a příliš schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideologické manipulace, které jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se těchto „stínů minulosti“ zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dějin. Karikaturisti se mimo jiné snaží ukázat, proč si myslím, že je nám takový přístup na škodu.

Když jsem shromažďoval materiál pro výstavu Neprakta 1949–1970. Prvních dvacet let „firmy“ na výrobu kresleného humoru (2017), kterou uspořádala Galerie výtvarného umění v Chebu, nebo připravoval s Janem Šrámkem knížku o československé ilustraci a vizuální kultuře Pionýři a roboti (Paseka 2016), objevoval jsem překvapivě pestrý obraz někdejší humoristické a satirické tvorby. Další průzkumy desítek novin a časopisů, katalogů výstav, sborníků i propagačních materiálů z druhé poloviny padesátých let a z let šedesátých se staly zábavným dobrodružstvím, při němž se mi odkrývala svědectví o sporech mezi direktivními metodami řízení společnosti a probouzejícími se občanskými aktivitami ve veřejném prostoru. A to navzdory skutečnosti, že karikatura směla ve sféře oficiální kultury existovat – podobně jako volné umění – jen za předpokladu, že bude sloužit zájmům státní správy a potřebám komunistické politiky. Řada „novinových kresličů“ dokonce prošla zvláštní průpravou k takovému poslání. Od druhé poloviny čtyřicátých let bylo totiž poprvé v historii českého uměleckého školství možné karikaturu studovat jako samostatnou a svébytnou výtvarnou disciplínu v ateliérech, které na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedli významní představitelé meziválečné avantgardy Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister. Studenti, kteří tyto „speciálky“ absolvovali, nemuseli mít obavy o další uplatnění, protože se (stejně jako jejich kolegové z pražské Akademie výtvarných umění) mohli kreslením karikatur docela dobře živit. Tisk, zřizovaný a ovládaný státními organizacemi a institucemi, však činnost výtvarníků náležitým způsobem usměrňoval a v podstatě ji omezoval na ilustrování zadaných námětů.

 

Pavel Ryška, Karikaturisti. Polylegran a obrazový humor 60. let. Obálka Jan Šrámek. Knihu vydalo v roce 2018 nakladatelství Paseka ve spolupráci s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně.

 

Signály určitých změn je možné zachytit už ve druhé polovině padesátých let. Podobně jako se malíři a sochaři „krotké generace“ snažili navázat na odkaz meziválečného moderního umění, vraceli se také kreslíři ke grafickým zkratkám a k výraznější stylizaci. Přes železnou oponu začaly pronikat kusé, ale poměrně čerstvé informace o novém kresleném humoru beze slov a výtvarná periodika i domácí kulturní časopisy přetiskovaly ukázky práce soudobých amerických nebo západoevropských autorů. Zásadním objevem se pro české karikaturisty, reklamní grafiky a výtvarníky animovaných filmů staly kresby Saula Steinberga, které vzbudily značný ohlas a výrazně se podílely na formování nových kritických pohledů na život v tehdejším Československu.

 

Jaroslav Malák, plakát k výstavě Transfůze v Rokoku, 1959.

 

Jaroslav Malák, plakát k výstavě Polylegran, 1960.

 

Charakter obrazového humoru a satiry šedesátých let je v této knize představen prostřednictvím skupiny Polylegran. Náleželi k ní totiž ti nejvýraznější a nejproduktivnější karikaturisté sledovaného období. K zakládajícím členům sdružení, které vzniklo z okruhu kreslířů, spolupracujících s týdeníkem Mladý svět, patřili Miroslav Liďák, Adolf Born a Oldřich Jelínek, Bohumil Štěpán, František Skála starší, Jiří Kalousek, Jaroslav Malák nebo autorská dvojice Neprakta (Bedřich Kopecný a Jiří Winter). Během deseti let existence Polylegranu se společných výstav účastnili také další výtvarní publicisté a umělci, jako byl Karel Nepraš, Jiří Jirásek, Vladimír Jiránek, Milan Kopřiva a Vladimír Renčín. Tito autoři začali přehodnocovat stereotypy humoristické a satirické tvorby, ověřovali možnosti sémantického kódování samotné kresby, vtahovali slova do ikonické sféry vizuálních obrazů a zasloužili se také o nové uplatnění koláže. Výsledky jejich experimentů sahaly od jednoduchých výtvarných žertů, parodií a parafrází zavedených žánrů přes asociativní hry s obraznými významy slov až k absurditám, které korespondovaly s dobovými tendencemi v literatuře, v divadle a ve filmu. Tato „nová vlna“ kreseb a koláží, které byly považovány za „humoristické“, aniž se pokoušely vtipkovat, se už v první polovině šedesátých let začala označovat akronymem KRH, aby se odlišila od starších ilustrovaných anekdot. Práce českých „KRHistů“ se nevyznačovaly jen výraznými rukopisy, ale také tím, že publiku nevnucovaly jednoznačnou pointu. Díky tomu přestávali být čtenáři a diváci, návštěvníci výstav Polylegranu, pasivními adresáty přímočarých sdělení a kreslený humor se stával součástí světa, jehož smysl není jednou provždy daný a musí být stále znovu a znovu interpretován.

 

Miroslav Liďák, „karikaTURISTA“, 1963, kresba tuší, koláž, 580 × 470 mm, Muzeum ve Frenštátě p. R.

 

V Karikaturistech jsem sledoval především průběh a povahu proměny ilustrované satiry v nebývale široký proud vizuálních metafor, které ze stránek novin a časopisů pronikaly na filmová plátna, na televizní obrazovky i do propagační grafiky. Výběr výtvarných ukázek byl veden snahou představit nejen ty nejzajímavější práce, ale také společenské a politické okolnosti jejich vzniku. Více pozornosti jsem proto věnoval ideologickým požadavkům a ekonomickým podmínkám uplatňování různých formátů obrazového humoru a satiry než zkoumání jednotlivých kreslířských stylů a formálních aspektů karikatury. Napětí mezi směrnicemi stalinských ideologů, pragmatismem některých umírněně liberálních stranických předáků a rostoucí touhou občanů po vyšších mzdách a novém spotřebním zboží přesvědčivě dokládají zejména práce výtvarných publicistů, kteří komentovali jak formování konzumní společnosti, tak i vývoj politických událostí, jež po krátkém období Pražského jara vyvrcholily v srpnu 1968 sovětskou okupací Československa. Ačkoliv se brzy poté Polylegran rozpadl, stala se nová výtvarná řešení, etablovaná ve sféře vizuálního humoru šedesátých let, na další dvě desetiletí běžnou součástí normalizovaného tisku.

 

Jaroslav Malák, kresba z týdeníku Mladý svět, 1959.

 

Otakar Fuchs, Saul Steinberg na výstavě našich karikaturistů, Dikobraz, 1960.

 

Jaroslav Malák, Hold skupiny Polylegran Saulu Steinbergovi, Mladý svět, 1964.

 

Pavel Ryška o knize Karikaturisti na PechaKucha Night vol. 60, kino Aero, Praha 27. září 2018.