Pohádkový socialismus
Reklamní a propagační pohádky, ilustrované populárními umělci i neškolenými anonymními kreslíři, patří k výrazným kulturním fenoménům dvacátého století. Ovlivňovaly představivost několika generací, pomáhaly prodávat průmyslové výrobky, ale nesloužily jen partikulárním zájmům obchodníků a majitelů továren. Snažily se také vychovávat: poučovaly děti o hygienických zásadách a zdravé výživě, vysvětlovaly jim výhody pojištění, význam spoření i sběru druhotných surovin.
Když svět poslouchal na slovo
Rozhovor šéfredaktora nakladatelství Paseka Jakuba Sedláčka (JS) s Pavlem Ryškou (PR) o kresleném seriálu Jaroslava Maláka Háček + Čárka.
Zabalit důkladně, ale vkusně
Po vyhlášení „nového kurzu“ se v roce 1954 sociální politika vlády zaměřila na zvyšování životní úrovně a postupné rozšiřování sortimentu spotřebního zboží. Výroba však na takové požadavky nedokázala reagovat právě nejpružněji; například většina nových rtěnek, zubních past, mýdel a olejů na opalování se ke spotřebitelům dostala až po půl druhém roce, protože obaly vyžadovaly zhotovení speciálních forem.
Retrospektiva Radka Pilaře
Radek Pilař (1931—1993) je známý především jako ilustrátor dětských knížek a výtvarník animovaných seriálů. Popularitu mu už koncem šedesátých let zajistila znělka Večerníčku a kreslené příběhy „dobrého loupežníka“ Rumcajse. Ačkoliv měl v té době za sebou už řadu pozoruhodných pokusů propojujících malbu, fotografii a film, zdálo se, že po nástupu takzvané normalizace se soustředil výhradně na tvorbu pro nejmenší. Není divu, že když se o dvacet let později ze soukromí jeho ateliéru vynořily asambláže s roztavenými plasty a videoartové realizace, působily vedle oblíbených televizních postaviček jako zjevení z jiného světa.
Plakáty, vývěsky a letáky Jiřího Wintera
Po úspěšném vystoupení Československa na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu se široké spektrum užité grafiky otevřelo výtvarným experimentům. Designéři i umělci ve svobodném povolání začali při navrhování knižních obálek, inzerátů nebo plakátů pracovat s koláží a fotomontáží, používali plošně stylizované formy, abstraktní struktury i geometrické tvary. Své místo měla na plakátech také karikatura; koncem padesátých let se už neuplatňovala jen v politické propagandě, ale také v obchodní reklamě, která humoru a nadsázce dlouho odolávala a vyžadovala realistické zobrazování nabízeného zboží.
Reklamní ilustrace Oldřicha Jelínka
Kreslením ilustrací pro reklamní agentury, soukromé firmy a instituce státní správy se Oldřich Jelínek začal pravidelně zabývat až po odchodu z Československa. Předtím jen příležitostně navrhoval nejrůznější agitační a propagační materiály, včetně inzerátů a filmových plakátů. Tyto sporadické zkušenosti mu ovšem v západním Německu příliš užitečné nebyly, protože reklama měla v době komunistické diktatury specifický charakter, určovaný způsobem distribuce zboží ve státním obchodě. Úkolem socialistické reklamy bylo „pravdivě, poctivě a spolehlivě“ informovat spotřebitele o nových výrobcích nebo službách, aktivně usměrňovat poptávku a ovlivňovat odbyt zboží v souladu s požadavky centrálně plánovaného hospodářství. [1]
Komiks s Háčkem a Čárkou
Anekdoty, rozdělené do několika obrazových fází, kreslil Jaroslav Malák už během padesátých let pro Dikobraz. Později publikoval krátké obrázkové příběhy ve Větrníku, nebo v Revue Smaragd, a dvě akční sekvence uplatnil také na předsádkách prvního českého vydání Neználka na Měsíci v roce 1968. Až do začátku sedmdesátých let se však komiksem nijak zvlášť nezabýval. Nejen proto, že v redakcích příliš velká poptávka po seriálech nebyla, ale také z toho důvodu, že jej víc než vyprávění příběhů zajímalo vymýšlení slovních hříček a vizuálních gagů, soustředěných do jediného obrazu, jenž měl čtenáře přivést „k samostatnému pochopení vtipu, k zamyšlení nad ním a často i k dotvoření“.[1]
Návrhy světelných obrazů
Možnosti, které se užité grafice otevřely na televizních obrazovkách, zaujaly Jana Rajlicha (1920 — 2016) koncem padesátých let. Zpočátku snad především proto, že hledal pracovní uplatnění; později jej televize začala zajímat jako médium, které posilovalo moc obrazů, pronikalo do soukromí jednotlivců a ovlivňovalo životní styl celé společnosti.
Polylegran a obrazový humor 60. let
Karikatura, vizuální humor a satira z období socialistického Československa patří k těm nejméně známým fenoménům naší nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjednodušujícího a příliš schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideologické manipulace, které jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se těchto „stínů minulosti“ zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dějin. Karikaturisti se mimo jiné snaží ukázat, proč si myslím, že je nám takový přístup na škodu.
Jeliborn v uniformách
Oldřich Jelínek (1930) je český kreslíř, grafik, karikaturista, ilustrátor a malíř, který od počátku osmdesátých let žije a pracuje v Mnichově. V první polovině padesátých let studoval v ateliérech Antonína Pelce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na Akademii výtvarných umění v Praze. Se spolužákem Adolfem Bornem (1930—2016) ilustrovali nejprve rané texty Egona Bondyho, Iva Vodseďálka i vlastní „suprasexdadaistickou“ novelu „Urajt“ pro podzemní edici Půlnoc. Brzy poté undergroundové prostředí opustili a začali pracovat pro tisk. Vedle časopiseckých a knižních ilustrací společně vymýšleli, kreslili a publikovali karikatury, parodické komiksy a kreslené vtipy. Jejich spolupráce trvala do počátku šedesátých let, kdy začali vystupovat jako samostatní umělci.
Karikatury Svatopluka Pitry
„Abych se přiznal: můj hlavní obor ‒ animovaný film ‒ mě nikdy neuspokojoval. Ten jsem dělal hlavně proto, že to „sypalo“ a sypalo to dost. Můj koníček (...) byla karikatura. Na té jsem se mohl vyřádit, protože mi do toho nikdo nekecal.“ Poznámka Svatopluka Pitry, který publikoval karikatury v československých novinách a časopisech od roku 1957 až do emigrace na jaře 1963, nám může připadat přinejmenším zvláštní: neměli snad tehdy v této věci rozhodující slovo úředníci Hlavní správy tiskového dohledu?
Jak dostat robota do kuchyně
V roce 1962 si každá čtvrtá rodina v ČSSR pořídila některý z nových elektrospotřebičů: rychlovařič, žehličku s termostatem, vysavač nebo mixér z dílen národního podniku Elektro‑Praga Hlinsko. Přitom o pouhých pět let dříve se při kontrole zjistilo, že podnik vyrábí už jeden a půl roku jen na sklad. Docela vážně se tehdy uvažovalo o zastavení výroby mixéru, který se podle návrhu Miloše Hájka vyráběl od roku 1955 pod značkou Pragomix Special typ 030. Při hledání příčin nízkého odbytu padla otázka, jak vlastně vypadá propagace zboží? Ukázalo se, že v podstatě žádná není.
Humor prodává
Rozhodující zlom ve vývoji hospodářské propagace přinesla měnová reforma, spojená s výměnou peněžní hotovosti, která proběhla počátkem června 1953. Tehdy bylo po čtrnácti letech zrušeno tzv. lístkové hospodářství a ze dvou souběžných distribučních systémů volného a vázaného prodeje se stal jednotný trh pro všechny druhy zboží.
Panoráma Hradčan
Motiv Hradčan se na reverzu československých stokorun objevoval bezmála sto let. Ačkoliv byl zobrazován vcelku realisticky, detaily podléhaly politické objednávce. Na konci reálného socialismu lemoval pražskou akropoli růžový keř. Proti slunci jím prosvítal zamračený portrét Klementa Gottwalda.