Retrospektiva Radka Pilaře

Radek Pilař (1931—1993) je známý především jako ilustrátor dětských knížek a výtvarník animovaných seriálů. Popularitu mu už koncem šedesátých let zajistila znělka Večerníčku a kreslené příběhy „dobrého loupežníka“ Rumcajse. Ačkoliv měl v té době za sebou už řadu pozoruhodných pokusů propojujících malbu, fotografii a film, zdálo se, že po nástupu takzvané normalizace se soustředil výhradně na tvorbu pro nejmenší. Není divu, že když se o dvacet let později ze soukromí jeho ateliéru vynořily asambláže s roztavenými plasty a videoartové realizace, působily vedle oblíbených televizních postaviček jako zjevení z jiného světa.

Autor měl bohužel už jen velmi málo času, aby mohl tuto část své práce divákům představit. Teprve výstavy, uspořádané po umělcově smrti, začaly odkrývat poetiku vrstevnatého a rozsáhlého díla i souvislosti mezi zakázkovou a volnou tvorbou. Retrospektiva, uspořádaná u příležitosti devadesátého výročí narození Radka Pilaře, na tento trend navazuje a snaží se přiblížit autorovo odhodlání vytvářet srozumitelnou řeč nové „obrazové doby“ prostřednictvím těch nejaktuálnějších technologií, jeho celoživotní chuť experimentovat a zároveň touhu oslovit co nejširší publikum.

Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, 20.10.2021—20.02.2022. Foto: Tomáš Rubín.

Radek Pilař se narodil v roce 1931 v Písku. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vlastimila Rady. Velmi brzy se rozloučil s tradičním pojetím realistické krajinomalby a po krátkém hledání poezie všedního dne jej kontakty se soudobým západním uměním utvrdily v přesvědčení, že malíř může „mluvit všemi způsoby“ a řeč nové „obrazové doby“ vytvářet veškerými dostupnými prostředky, včetně fotografie a filmu. Experimentoval s netradičními materiály, používal nalezené předměty ‒ a zároveň se věnoval dětské ilustraci; publikoval kresby i koláže a pro nejmenší vymýšlel interaktivní knížky-hračky. Od první poloviny šedesátých let spolupracoval s televizí; navrhoval ploškové i plastické loutky, nakreslil znělku Večerníčku a prostředí i postavy pro seriál O loupežníku Rumcajsovi. S nástupem takzvané normalizace omezil veřejnou činnost na tvorbu pro děti. Stal se velmi úspěšným výtvarníkem a režisérem animovaných filmů, připravoval scény i kostýmy pro divadelní hry a ilustroval desítky knih. V soukromí svého ateliéru pokračoval v pokusech o propojení malby, fotografie a filmu. V osmdesátých letech se začal zajímat o video a jako jeden z prvních umělců v Československu pracoval s elektronickým obrazem. Později se zabýval také počítačovou grafikou a digitální animací ‒ a navzdory zdravotním potížím neúnavně organizoval činnost „videistů“, připravoval výstavy a věnoval se studentům pražské FAMU. Zemřel na následky selhání srdce v únoru 1993.

Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, 20.10.2021—20.02.2022. Foto: Tomáš Rubín.

Poezie všedního dne

V roce 1956 Pilař úspěšně ukončil studia na Akademii výtvarných umění v Praze, ale pro absolventský diplom si nepřišel. Ačkoliv toho později litoval, chtěl dát jasně najevo, že se rozchází s tradičním pojetím realistického krajinářství. Zemité a kalné tóny školních pláten označil za „špinavou malbu“ a začal hledat nové a barvitější náměty na pražských předměstích a vltavských nábřežích.

Radek Pilař, Krajina v dešti (Deštníky), 1959, olej, plátno.

Denní sny a noční můry

Koncem padesátých let pro sebe Pilař objevil sílu spontánního malířského gesta. Autentické postavy už nemusel vyhlížet mimo ateliér, protože mu samy vyrůstaly přímo pod rukama. Volně rozlévané barvy, stejně jako otisky dlaní a chodidel, se staly základem interpretační hry. Stopy stačilo doplnit několika tahy nebo body, aby se dvojice bosých nohou proměnila v matku s dítětem v náručí a ze spleti čar se vyklubaly milenecké dvojice, tančící páry nebo fantastické bytosti. Inspirativním zážitkem byla cesta do Nizozemska, během níž se v roce 1961 seznámil s novým západoevropským uměním. Zatímco čistě abstraktní malby považoval za stejně prázdné jako povinně šťastné tváře na plátnech socialistických realistů, blízké mu byly obrazy, v nichž zaslechl výkřiky bolesti i touhy po životě. Zaujala ho především tvorba avantgardní skupiny CoBrA, jejíž členové žili přesvědčením, že poválečný svět může vyrůst jen ze svobodné vůle a bezprostřednosti. Navazovali na německé expresionisty a francouzské fauvisty, sázeli na improvizaci, inspirovali se výtvory insitních malířů a výtvarnými projevy dětí. Také Pilař věřil v dětsky čistou fantazii a zdroje imaginace nacházel v důvěrně známém světě pohádkových příběhů.

Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, 20.10.2021—20.02.2022. Foto: Tomáš Rubín.

Radek Pilař, Mé dítě, mé dítě!, konec padesátých let, dekalk, kresba.

Radek Pilař, Černý sluníčko, první polovina šedesátých let email, sololit.

Radek Pilař, Bílá hlava, první polovina šedesátých let, kombinovaná technika, email, plátno.

Jarmark života

V první polovině šedesátých let se začal výrazněji měnit přístup státních institucí socialistického Československa k výchově nejmladší generace. Tlak přímočaré politické propagandy polevil a „výchovné instrumenty“ vystřídala pestřejší mozaika ilustrovaných veršů a povídek. Radek Pilař publikoval od roku 1962 v Mateřídoušce koláže i kreslířské vtipy a pro nejmenší vymýšlel didaktické, ale zábavné knížky-hračky.

Radek Pilař, koláž pro knížku-hračku Rybky, ptáčci, proměňáčci, 1963.

Radek Pilař, Rybky, ptáčci, proměňáčci, SNDK, 1963.

Na podzim roku 1963 se zúčastnil třetího Bienále mladých v Paříži. V britské expozici se mohl nadechnout „novátorského vzduchu“ pop-artu, o němž se většina umělců z východního bloku dozvídala jen prostřednictvím časopisů. Obdivoval odvahu vrstevníků, kteří odložili veškeré „fajnovosti“ malířského řemesla a pracovali s čistými barvami a s výstřižky reprodukovaných fotografií, jako by byli natěrači nebo lepiči plakátů. Na rozdíl od západních umělců se Pilař nezajímal o populární grafiku, filmové hvězdy nebo spotřební zboží a těžil z tradice lidového umění.

Radek Pilař, dokumenty ze III. Bienále mladých / Troisième Biennale de Paris, Musée d'art moderne de la ville de Paris, 1963.

Malovaný film

Filmová technika byla v Československu šedesátých let jen velmi obtížně dostupná jednotlivcům, kteří s ní chtěli samostatně a svobodně experimentovat. Radek Pilař se inspiroval dílem Normana McLarena ‒ jednoho z nejvýraznějších autorů „hand made“ filmů, jejichž vznik se obešel i bez kamery ‒ a maloval na použité filmové pásy, nebo do emulze vyškrabával jednoduché tvary. Barevné skvrny, které se při promítání pustily do tance, však mohl předvést jen ve svém ateliéru úzkému okruhu známých.

Kontakty se soudobým západním uměním Pilaře utvrdily v přesvědčení, že malíř může „mluvit všemi způsoby“ a využívat všech dostupných technických prostředků, včetně fotografie a filmu. V prvním experimentu s filmovou technikou přímo před kamerou trhal, barvil a rozmýval reprodukce z francouzských módních časopisů i vlastní práce. Vyvolaný filmový pás nakonec ještě pomaloval. Takové propojování a vrstvení výtvarných technik se stalo klíčovou metodou Pilařovy tvorby.

Radek Pilař, Užitá krása (Pin-up), první polovina šedesátých let, alchymáž, koláž.

Radek Pilař, Pin-up, první polovina šedesátých let, alchymáž, koláž (vlevo) a stejnojmenný filmový záznam destrukce reprodukovaných fotografií a původních koláží, doplněný manuálními zásahy.

Radek Pilař, Malování do vzduchu, 1965. Filmový záznam performance básníka Václava Fišera, doplněný amorfními barevnými tvary. Národní filmový archiv.

V dětském světě

Nesrovnatelně větší publikum přitahovala televize. Přestože na každých osm obyvatel připadal pouze jeden přijímač, rychle se stávala součástí každodenního života a fascinovala zejména děti, které tvořily téměř třetinu diváků. Pilař od roku 1963 navrhoval do vysílání pro nejmenší maňásky i scény s ploškovými loutkami. Když dramaturgie dostala za úkol rozšířit programovou nabídku, nakreslil znělku uvádějící od ledna 1965 pravidelnou nedělní pohádku na dobrou noc.

Radek Pilař, nepublikované kresby a koláže, 1964.

Radek Pilař, návrhy scény a dekorací k televiznímu pořadu Stříbrné zrcátko, 1963, kresba, fotografie, koláž, papír.

Radek Pilař, skica k televizní znělce, 1965, tužka, papír.

Téměř okamžitě si získaly sympatie dětí i dospělých příhody jičínského ševce, jenž musel opustit řemeslo a dát se na loupežničinu. Výrazný podíl na tom měl charakter „spravedlivého loupežníka“, který je protivníkem hloupé vrchnosti a zároveň ochráncem lesa. K popularitě seriálu rozhodně přispěly Pilařovy výtvarné návrhy: Rumcajsův mužný vzhled, romantická příroda i městečko, usazené v idylických časech 19. století.

Snímek z kresleného filmu Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem, 1967, režie Ladislav Čapek, Česká televize.

Radek Pilař v rumcajsovském klobouku, sedmdesátá léta.

Radek Pilař byl od roku 1967 členem redakční rady Sluníčka, didaktického měsíčníku pro předškoláky a žáčky prvních tříd. Ilustroval verše, pohádky a povídky; kreslil loutky i celé scény pro papírkové divadlo, připravoval „malovaná čtení“ a také obrázkový seriál Machalínek. Děti si neměly příhody neposedného panáčka jen prohlížet; jejich úkolem bylo převyprávět děj vlastními slovy.

Radek Pilař, Machalínek, 1971

Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, 20.10.2021—20.02.2022. Foto: Tomáš Rubín.

Malíř fotografuje

Přestože se s nástupem takzvané normalizace Pilařova veřejná činnost soustředila na tvorbu pro děti, nedá se říci, že by pod tlakem okolností přijal náhradní program. Navázal na své výtvarné experimenty a pokračoval ve sbližování výrazových prostředků kresby a malby s fotografií i s některými postupy filmové animace. V nejrůznějších didaktických materiálech – od plastických vystřihovánek po diafilmy – využíval ploškové loutky, v jednotlivých knižních i časopiseckých ilustracích uplatňoval principy fázování a přímo před kamerou začal sestavovat kompozice z nalezených předmětů.

Pilař nepovažoval kameru za pouhé záznamové médium, které snadno zafixuje obrazy složené z křehkých a pomíjivých přírodních materiálů, úlomků skla i drobných mechanických součástek. Fotoaparát používal spíš jako speciální malířské náčiní s objektivem a mezikroužky, jež umožňovaly zaměřit se jen na určitou část obrazu. Fascinovaly jej detaily a přiznával, že ho „rajcuje koukání zblízka“. Tak jako se lidé baví cestováním, aby pro sebe objevili kousek neznámé pevniny, nacházel Pilař nové světy v docela obyčejných věcech, které mu ležely přímo pod nohama anebo na dosah ruky.

Radek Pilař, Fotoasambláž, druhá polovina sedmdesátých let cibachrome.

Rumcajsovo zlidovění

Poctivý loupežník se už počátkem sedmdesátých let stal živou postavou, která vystoupila z televizních obrazovek i ze stránek pohádkových knížek, a vydala se do světa. Rumcajs vystupoval na divadelních jevištích, účinkoval v komiksu, objevil se na pohlednicích, na obalech gramodesek a magnetofonových kazet; stal se předlohou dřevěných nebo gumových hraček i propagačních předmětů. Vedle Rumcajsových dvojčat, která Radek Pilař sám navrhl nebo schválil, se vyrojila spousta neautorizovaných dvojníků. Nebyly to jen pirátské výrobky porušující autorská práva, ale také výtvory takzvaného domácího umění. Mutace původní postavy zdobily byty, chaty i chalupy a vybízely k úvahám nad obrazy šířenými masovými médii a využívanými neškolenými výtvarníky, jejichž činnost se vymykala ze známých vzorců tradiční lidové tvořivosti.

Skleněné pohádky

Natáčení filmu po jednotlivých okénkách je jako ustavičné opakování zaklínadla, které oživí i panáčka a draka ze skleněných střepů. Honička obou postaviček je místy docela divoká, ale přece jen jde o průzračnou záminku ke kouzlům s barevnými světly, tvary a strukturami. Vzhledem k tomu, že k výtvarným improvizacím nebylo snadné připravit tradiční scénář, dramaturgie Krátkého filmu další experimenty odmítala. Realizovat se podařilo pouze knížku, ve které byly místo filmových záběrů použité zvlášť připravené fotoasambláže.

Radek Pilař, Písnička pro sklíčka, 1971, nakladatelství Kruh v Hradci Králové.

Kde se maluje, tam se taky čaruje, říká se v úvodu každé epizody autorského animovaného seriálu Pozrite sa!. Radek Pilař nevnímal barvy jenom jako studené a teplé, ale také smutné nebo veselé a snažil se jim naslouchat: některé zněly dutě, jiné radostně zvonily. Vznik obrazu byl jako kouzelnické představení, při němž loutky i kulisy ožívaly a sny se dávaly do pohybu. Vzpomínky na babiččiny pohádky a na výlety do píseckých lesů sedimentovaly do vzájemně se prostupujících vrstev materiálů i významů, v nichž se zabydlely fantastické bytosti, které si nás zvědavě prohlíží kulatýma očima.

Radek Pilař, Bajka II, 1979, kombinovaná technika, akryl, plátno.

Paměť na jevišti

V sedmdesátých letech znali čtenáři i televizní diváci celou řadu Pilařových postaviček z animovaných seriálů a pohádkových knížek, ale jen málokdo věděl, že v soukromí ateliéru pracuje na asamblážích, které ukládá do nevelkých prosklených skříněk. Připomínají herbáře nebo krabice s preparáty ze školních kabinetů, ale také relikviáře. Jako skutečnost a sen se v nich mísí ostatky matky přírody, v nichž se usadil cyklický čas ročních dob, s fragmenty grafických listů, s řemeslnými výrobky a starými fotografiemi, které svědčí o neúprosně přímém běhu lidského života. Některá miniaturní jeviště nezakrývalo pevné sklo, ale průhledná (a často potrhaná) plastová fólie ‒ opona, kterou každé představení začíná i končí.

Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, 20.10.2021—20.02.2022. Foto: Tomáš Rubín.

„Techniku musí člověk používat jako prostředek, ne jako cíl. Současný život se bez ní neobejde a já chci svou prací vyjádřit, že žiju dnes. A to s sebou nese nejen pohyb a rytmus, vědomí času jako důležitého a někdy i určujícího životního prvku, ale i podívanou na životní protiklady. Najednou zjistíte, že i ty největší banality tvoří skutečnost.“

Radek Pilař, 1991

Ať žije video!

V první polovině osmdesátých let začal Radek Pilař jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s elektronickým obrazem. V zemi izolované železnou oponou bylo sice video už známé, ale sloužilo především jako přístroj k přehrávání filmových kopií.

1984

Ve Švédsku spolupracoval na natáčení krátkých filmů V jablíčku bydlí panenka a za honorář si pořídil vlastní videokameru. Používání elektroniky se marně snažil prosadit také v televizním animačním studiu.

1985

Využíval přenosový vůz s videotechnikou, která patřila hudebnímu vydavatelství Supraphon. Místo záběrů jednotlivých interpretů klasické hudby natáčel videoklipy, k nimž navrhoval kostýmy i rekvizity, inspirované lidovým uměním a svébytným pojetím pop-artu.

1987

Společně s filmovým experimentátorem Petrem Skalou založil v rámci Svazu českých výtvarných umělců Obor video. Protože technické prostředky byly z politických důvodů téměř nedostupné, uskutečnilo se první společné vystoupení až po dvou letech a prezentace trvala jen jeden den. Radek Pilař se vinou srdečního selhání nemohl akce zúčastnit a situaci komentoval slovy: „Tak teď už jsem konečně správný videista. Ležím na jednotce intenzivní péče a dívám se na tep svého srdce na monitoru“.

1989

O listopadových událostech Pilař prohlásil, že jej „vyvedly z dlouhé a bolestné osamělosti ateliéru“. Natáčel rozhovory s umělci a organizoval dokumentování nejrůznějších aktualit. Videozáznamy, které běžely na monitorech ve výlohách výstavní síně Mánes, fungovaly jako komentáře k televiznímu zpravodajství, jež o revolučním dění informovalo v tragikomickém rozporu se skutečností.

1991

V dubnu oslavil Pilař šedesátiny. Radoval se z „nekonečna možností“, které slibovalo propojení výtvarného umění s elektronikou, zabýval se počítačovou grafikou a digitální animací. Navzdory zdravotním problémům neúnavně organizoval aktivity „videistů“, připravoval výstavy a videoperformance, věnoval se studentům pražské FAMU a pomáhal zakládat ateliér multimediální tvorby na brněnské FaVU.

1992

Pustil se do kritiky „nenáviděné i milované“ televize. Vyčítal jí lži i manipulace s diváky a naději na změnu hledal ve svobodné práci s videem. Nerad mluvil o „umění“ a snažil se vyhýbat termínu „videoart“; technologii videa přirovnával k mlýnku na přípravu obrazových karbanátků, v němž důkladně rozemílal své starší filmy, koláže a fotoasambláže společně s hudebními fragmenty nebo útržky reklamních i zpravodajských pořadů.

Texty k výstavě Radek Pilař 90 v galerii Villa Pellé, Praha 2. 10. 2021—20. 2. 2022