V květnu 1955 se po téměř dvaceti letech v Praze opět veřejně promítaly stereoskopické filmy. V adaptovaném sále kina Praha si návštěvníci půjčovali plastové brýle s polarizačními filtry, aby mohli sledovat „plastické“ záběry z první československé spartakiády, záznam revolučního baletu nebo prvomájového průvodu. Ačkoliv mediální texty nadšeně propagovaly takzvaný plastický film nejen jako atraktivní podívanou, ale především jako první krok k „nejvyššímu stupni filmového umění“, naše první stálé kino stereoskopických filmů nabízelo poměrně jednotvárný program. Nedokázalo nalézt přitažlivou alternativu k nově zaváděné širokoúhlé projekci ani k tehdy čerstvému televiznímu vysílání, a brzy začalo ztrácet publikum.

Číst dál: Plastické kino

Výsledkem empirických pozorování jsou (mimo jiné) nesmírná množství obrazů, šířených nejen mezi vědeckými komunitami. Spojení mikroskopu, který funguje přímo jako fotografický objektiv, a citlivé fotografické desky nebo komory s filmem, umožnilo zachytit prostým „neozbrojeným“ okem obrazy nepatrných živočichů a jejich tkání. Tyto snímky – mikrofotografie – patřily dlouhodobě k nejpopulárnějším vědeckým obrazům. Pravděpodobně největší soubor byl v padesátých letech publikován nakladatelstvím Československé akademie věd. Kniha Život pod drobnohledem (1955) se stala jednak oslavou přístroje (mikroskopu), ale také technického obrazu, jenž se sám stává nástrojem poznání.

Číst dál: Život pod drobnohledem

Domněnky o nedělitelnosti atomů se sice začaly rozpadat dlouho před spuštěním první řetězové reakce, ale teprve v padesátých letech ‒ po ukázkách ničivé síly atomové bomby, po stavbě první jaderné elektrárny, a nakonec i rozhledny v podobě devíti atomů krystalu železa ‒ začal skutečný „atomový věk“.

Číst dál: Portréty atomu

V prosinci 1952 Antonín Zápotocký v proslulém rozhlasovém projevu dětem odhalil, že Děda Mráz je vlastně Ježíšek, který vyrostl, zestaral a nechal si narůst plnovous. V osobě nového distributora dárečků zůstala zachována důležitá funkce dozorující autority s vševidoucím pohledem, která odhalí i ty nejdrobnější prohřešky dětí proti domácímu a školnímu pořádku. Děda Mráz zkrátka nevydá vytouženou hračku, pokud jsou skutky malých školáků a školaček shledány závadnými. Dlouhá cesta Dědy Mráze z Čukotky do Československa byla pro děti dobou pokání za domácí i školní prohřešky, poslední příležitostí zpytovat svědomí a pokusit se o nápravu.

Číst dál: Předvánoční disciplína

Texty brněnského básníka Zdeňka Kriebla (1911—1989) se vymykají z běžné produkce, určené v polovině 50. let dětským čtenářům. Vyprávění o zlomyslném kameni, který se nechal rukama nevinných dětí házet do oken, říkanku o šiškách na dubu a opeřené lišce nebo příběh o montérově touze dotknout se mráčku nad elektrickým vedením, lze stěží zařadit do širokého proudu angažovaných aktualizací klasických námětů nebo k programovým agitkám. Některé z poetických příběhů, popěvků, hádanek, veršů a říkadel prozrazují Krieblovu náklonnost k hravému humoru a nonsensu, která se naplno rozvinula počátkem 60. let ve sbírkách Posměšky na plot a Stradivárky z neonu.

Číst dál: Proč nosí montéři modré šaty

Počátkem 50. let bylo nezbytné, aby novinoví „kresliči“, jak se tehdy říkalo výtvarníkům, kteří spolupracovali s denním tiskem, znali postup výroby štočků i technologii tisku. Nebylo totiž možné jednoduše odevzdat redakci kresbu provedenou jakýmkoliv nástrojem, například obyčejnou tužkou. V časopisech a v knihách sice bylo možné reprodukovat i velmi jemné tužkové kresby, ale ve srovnání se současnou praxí vedla od předlohy k reprodukci velmi složitá a často také dlouhá cesta. Běžné výrobní lhůty knih se počítaly v řádu měsíců a v některých případech i let. Například výroba knihy Adolfa Hoffmeistera Sto let české karikatury trvala dva roky, a když se v létě 1955 konečně dostala do rukou čtenářů, působily už některé ideologicky vyostřené pasáže poněkud anachronicky. Ačkoliv se stav polygrafického průmyslu postupně zlepšoval, byl po celé sledované období pokládán za silně omezující faktor knižní výroby. Šéfredaktor SNDK Václav Stejskal ještě na konci 60. let hovořil o tom, že celá produkce nakladatelství byla „hříčkou v rukou polygrafických partnerů“ (Stejskal 1970: 413).

Číst dál: Od předlohy k reprodukci

Biologické zbrojní programy, zahájené v době druhé světové války, se od konce čtyřicátých let rozvíjely na obou stranách železné opony. Bojové biologické prostředky (BBP) byly prokazatelně nasazeny v Číně a v Koreji počátkem padesátých let. Snímky otevřených pouzder biologických pum, které po nehlučném dopadu nezabíjely sprškou střepin, ale neviditelnými zárodky antraxu, moru nebo tularémie, se objevily také v československém tisku.

Číst dál: Puma plná potkanů

V první polovině padesátých let se na stěnách školních tříd objevilo několik nových sérií závěsných didaktických obrazů. Státní pedagogické nakladatelství vydalo 27 litografovaných tabulí Živé abecedy nebo řadu romantických evokací života v pravěku, které pod vedením paleontologa Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian. Vedle těchto barevných a jistě působivých tisků se začaly stále častěji objevovat ještě působivější světelné obrazy.

Číst dál: Diapozitivní výchova

Po Druhé světové válce existovalo v ČSR více než sedm set pojišťoven a pojišťovacích spolků. Dekretem prezidenta Beneše ze dne 24. října 1945 byly všechny tyto ústavy převedeny do péče státu. Během následujících dvou let se jejich počet radikálně snižoval, a od 1. ledna 1947 existovalo pouze pět národních podniků. Záhy po únoru 1948 z nich vyhláškou Ministerstva financí vznikl jediný ústav — Československá pojišťovna. Tento národní podnik si udržel monopolní postavení až do počátku 90. let. Vedle sjednávání pojistné ochrany občanů nebo socialistických organizací, měla pojišťovna zákonem uloženo provádět aktivní prevenci nejrůznějších škod.

Číst dál: Děti, zápalky a Česká pojišťovna