Proč nosí montéři modré šaty

Proč nosí montéři modré šaty

Texty brněnského básníka Zdeňka Kriebla (1911—1989) se vymykají z běžné produkce, určené v polovině 50. let dětským čtenářům. Vyprávění o zlomyslném kameni, který se nechal rukama nevinných dětí házet do oken, říkanku o šiškách na dubu a opeřené lišce nebo příběh o montérově touze dotknout se mráčku nad elektrickým vedením, lze stěží zařadit do širokého proudu angažovaných aktualizací klasických námětů nebo k programovým agitkám. Některé z poetických příběhů, popěvků, hádanek, veršů a říkadel prozrazují Krieblovu náklonnost k hravému humoru a nonsensu, která se naplno rozvinula počátkem 60. let ve sbírkách Posměšky na plot a Stradivárky z neonu.

 

Proč nosí montéři modré šaty?

Napsal Zdeněk Kriebel
Ilustrovala Olga Fridrichová-Steinzová
Lidové družstvo, Moravská ústředna pro lidovou a uměleckou výrobu, Brno 1955

To bylo tak. Jednou brzy zjara slunce už poházelo příkopy prvními zlaťáky blatouchů a pampelišek a polem šli dělníci-montéři. Montéři jsou hoši jako jiskra; však také mají s modrou jiskrou elektřiny pořád co dělat ti, kteří spravují dráty elektrických vedení. A tak také toho jara opravovali v polích dráty. Vedení bylo vysoko a nebyl po ruce tak dlouhý žebřík, aby k nim dosáhl. "Co na tom, že není žebřík! Postavíme se jeden druhému na ramena a ten nejhořejší tam dosáhne."

Jak rozhodli, tak udělali. Tomu, co stál nejvýš, kamarádi radili a podávali mu do výše nástroje. "Dávej pozor, ty tam nahoře! Každý žebřík má dva konce! Hochu,nezapomeň, že žádný žebřík není vysoký až do nebe!" Nebe bylo tehdá jako škopíček, vrchovatý modrou oblohou a točil se na něm takový jeden mráček, zrovna jako kus mýdlové pěny, když maminka pere. A tomu nahoře to nedalo. Byl tak vysoko, že si myslel: "A já si sáhnu na ten bílý mráček na obloze. Je přece docela blizoučko." To víte. Všetečka montér! Všemu chce sáhnout na kloub, jak a proč to chodí a proč to je na tom světě zrovna tak a ne jinak. Nedbal na rady soudruhů, že žebříku je konec, natahuje se, natahuje se a už ‒ už by byl málem k obláčku dosáhl, ale chyba lávky!

Jak se nahnul, tak jak byl ‒ spadl do škopíčku nebeského blankytu nad sebou. Co teď? Široko daleko nebylo živáčka, jen vysoko v čistém vzduchu křižovalo hejno vlaštovek.

Když někdo někam spadne, tak to se musí, holenku, řešit rychle. Dělníci dole nasupili čelo, dali pěkně do kupy radiovky i rozumy a už tu byl vítězný nápad.

Musejí zavolat o pomoc k vlaštovkám. Jak se uradili, tak udělali.

Poslali rychlé vlaštovky, ty chytili milého kamaráda za šosy a se švitořením ho snesly dolů k zemi.

A ‒ žuch s ním do trávy v příkopu!

Jak se smál, když dole stál! A jeho úsměv měl v očích kus zlatého slunce. Kouká, kouká ‒ co to? Šaty má celé pomodřené od jasného nebe, jak se v něm vykoupal. Jenom na rukávu mu ulpělo kus bílého obláčku jako peříčko. Od těch dob všichni správní montéři si jistojistě dávají své pracovní šaty šít v nebi z jasné modré oblohy.

A mezi dělníky a vlaštovkami je od těch dob přátelská úmluva. Vlaštovky nemusejí hledat keře a stromy v poli, když je křídla bolí, protože montéři pro ně natáhli kolem celé zeměkoule stříbrné dráty, na kterých ty švitorky až dodnes sedávají.

 

Vilma Lesková, ilustrace na obálkách diapásů s veršovanými příběhy Zdeňka Kriebla Pohádka o zlém kameni, Jak průvodčí vynalezli píšťalky, Kam poběžíš a Bodlák, vyrobilo Lidové družstvo v Brně, polovina 50. let