Předvánoční disciplína

V prosinci 1952 Antonín Zápotocký v proslulém rozhlasovém projevu dětem odhalil, že Děda Mráz je vlastně Ježíšek, který vyrostl, zestaral a nechal si narůst plnovous. V osobě nového distributora dárečků zůstala zachována důležitá funkce dozorující autority s vševidoucím pohledem, která odhalí i ty nejdrobnější prohřešky dětí proti domácímu a školnímu pořádku. Děda Mráz zkrátka nevydá vytouženou hračku, pokud jsou skutky malých školáků a školaček shledány závadnými. Dlouhá cesta Dědy Mráze z Čukotky do Československa byla pro děti dobou pokání za domácí i školní prohřešky, poslední příležitostí zpytovat svědomí a pokusit se o nápravu.

Obrázky novoroční jolky, importované ze Sovětského svazu do československých ilustrovaných časopisů, se příliš nelišily od tradiční podoby vánočního stromečku; tak jako dříve visely na větvičkách skleněné ozdůbky a špičku stromu korunovala hvězda. Emblémy novoročních oslav z počátku padesátých let očividně parazitovaly na symbolech starých Vánoc — stejně jako marxistická věda na „imperativní obraznosti proroků“.

Podobnosti Marxových předpovědí, které se usilovně snažily stát se pravou a jedinou vědou o zákonitostech společenského vývoje, s náboženskou vizí, si povšimla celá řada autorů — od Nikolaje Berďajeva, v jehož úvahách je marxismus dovršením teologické a mocenské polemiky starozákonního Izraele s falešným prorokem Ježíšem Kristem, až k Václavu Černému, který analyzoval monumentální prorocký obraz budoucnosti v marxistické nauce: „Tolik je jisto, “ napsal profesor Černý v Pamětech, „že marxismu v jeho základních rysech a obecných silokřivkách, jakožto obrazu lidského vývoje a ještě víc jakožto jeho předpovědi, stála vzorem náboženská vize jahvismu.“[1]

Věda může vycházet pouze z faktu, smí navrhovat hypotézy, které budou dalším zkoumáním buď potvrzeny nebo vyvráceny, ale nesmí se dopouštět proroctví. „V marxistické skutečnosti dovršeného komunismu stojíme před skutečností, jež se nikdy dosud neudála, žádná předchozí skutečnost ji nezaručuje, udá se ‒ prý jednou, budoucně, poprvé v dějinách a naposled; ačkoliv se ji Marx snaží nalézt na konci vědeckých vývodů, tato skutečnost, předpověděná, předzvěděná, prorokovaná, nemůže být předmětem vědeckého myšlení, zde vůbec nejsme v okruhu pojmosloví vědeckého, nýbrž v kruhu představ mystických, je to samé Tak budiž, a Staň se, čerpané ze zásob imperativní obraznosti proroků. Vůbec je marxismus jev náboženský, vždy také odíval u svých vyznavačů formy náboženského fanatismu po výtce, zdánlivá skálopevně spolehlivá jistotnost jeho slibů není původu vědeckého, plyne z toho, že obsah jeho předpovědí je božím úradkem, diktátem Prozřetelnosti, pro lidskou společnost nevyhnutelným Osudem.“[2]

Ten je v této vizi neodvratný a rozdrtí následovníky Kristovy i všechny ostatní nevěřící v budoucí všeobecnou sociální spravedlnost. Bolševická revoluce sice bezodkladně vylodila pravoslavnou církev z flotily států sovětského Ruska, ze syntetické osobnosti ruského lidu, sjednocené dříve v Ježíši Kristu, zůstalo nicméně dějinné poslání ruského národa: „uskutečnit světovou politickou říši“.[3]

Realita imperiálního komunismu se Československa přímo dotkla po Druhé světové válce, kdy se východní cíp předmnichovské republiky, Podkarpatská Ukrajina, stal součástí Sovětského svazu. Po únoru 1948 se pak otevřela přímá cesta k sovětizaci společnosti, nebo — jak se v Úvahách o slovanství (1944) obával Edvard Beneš —, „zkomunizování“ národa podle sovětského vzoru. Ve chvíli, kdy se ČSR stala kořistí sovětského impéria, nalezla už „marxistická Velmoc […] nové obrovité vzory […] v národních ruských dějinách“.[4]

K novým modlám sovětského Ruska patřili vítězní carští vojevůdci, dlouhá řada ruských vynálezců a objevitelů, kteří svými nápady předstihli vývoj západní vědy a techniky o celá desetiletí, legendární bohatýři ruských Bylin, a také dávné pohanské božstvo, východoslovanský Velký Starec, z nějž se stal Дед Мороз. Sovětská legenda přizpůsobila rozcuchaného obra z romantických mytologií 19. století novému užití, takže se před československými dětmi objevil už jako postarší, ale statný muž úpravného zevnějšku, s dlouhým pěstěným bílým plnovousem. Pokusy o instalaci Dědy Mráze, který měl ve funkci dozorčí autority nad správným chováním dětí vystřídat Ježíška, doprovázela počátkem padesátých let masivní kampaň v textech (říkadlech, písničkách a povídkách), v dramatických i vizuálních obrazech.

Děti se řadí k recitaci na besídce s Dědou Mrázem. Československo, první polovina 50. let.

V listopadu roku 1950 tajemnice jičínské pobočky Svazu československo-sovětského přátelství Anna Jirásková připravila scénář strastiplné cesty Dědy Mráze z nejsevernějších končin Sovětského svazu do Československa. O jednotlivých etapách cesty informoval místní rozhlas, dokud se poutník ze severu skutečně neobjevil mezi jičínskými dětmi.[5]

Plánek cesty dědy Mráze z Čukotky do Československa. Obálka dětského časopisu Ohníček, 9/1952.

Mimořádně úspěšné představení ověřilo skutečnost, že nejschůdnější cesta k dětským srdcím vede skrze napínavý děj. Patrně nejznámější diachronní vyprávění, vysvětlující „velké převraty“, které nastaly sovětizací československé kultury (včetně Vánočních svátků), vyslechly děti v rozhlasovém projevu Antonína Zápotockého v prosinci roku 1952.

Vánoční projev Antonína Zápotockého, 21. prosince 1952

„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem Vánočních svátků. Jesličky s malým Ježíškem musely být dříve o Vánocích v každé domácnosti. […] Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy. Proč by se tam nemohly rodit vaše děti. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od Východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jedna betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky.“

Rozhlasový příběh o Ježíškovi, který zestárl, začal nosit plnovous, beranici a kožich, vystihl jeden podstatný rys, který při nevyhnutelném dějinném vývoji zůstal i v Dědu Mrázovi zachován: vševidoucí, vše pronikající pohled, který odhalí i nejdrobnější prohřešky dětí proti dennímu řádu, domácímu i školnímu pořádku. Děda Mráz převzal roli autority, která nevydá vytoužený dáreček, pokud nebude životní praxe malých školáků a školaček shledána bezvadnou. Nové Vánoce, které začínaly již v listopadu přípravou dárků, a pokračovaly putováním Dědy Mráze napříč Sovětským svazem (transsibiřskou magistrálou i pouští Karakum), zůstaly dobou pokání za domácí i školní hříchy. Děti měly poslední příležitost zpytovat svědomí a pokusit se o nápravu.