Diapozitivní výchova

Pohádky a příběhy vědecko‒technického pokroku na diapásech a diafilmech

Diapozitivní výchova

Diapásy, celuloidové proužky s barevným potiskem, začaly už ve dvacátých a třicátých letech nahrazovat obrázkové sekvence, malované na úzkých tabulkách skla, které se používaly v projektorech s hořící svíčkou. V padesátých letech se objevily nové bakelitové promítačky s elektrickou žárovkou, nebezpečný celuloid byl vystřídán acetátem celulózy, a diafilmy (filmové svitky) se dětem ukazovaly nejen večer v kruhu rodiny, ale také ve škole během vyučování. Někdy školní diafilmy přejímaly strukturu klasických pohádkových vyprávění, aby školákům předvedly nezištný a obětavý boj proti škůdcům v hospodářství, jindy propagovaly výhody družstevní práce na scelených lánech nebo oslavovaly lidský důmysl velkorysou přehlídkou vývoje techniky od pluhu nebo ornitoptéry až k traktorům a kosmické raketě.

Školní diafilmy ukázaly vlídnou tvář mírového atomu i člověka levitujícího v beztížném stavu. Ačkoliv barvotiskové obrázky pohádkových diapásů nahradily ve školních diafilmech fotografie a vědecké ilustrace, snímky ukázaly jen to, co propustil filtr dobových konvencí a správné politické orientace.

Například školní diafilm BIOLOGICKÉ POKUSY V RAKETÁCH A DRUŽICÍCH A LETY PRVNÍCH ASTRONAUTŮ ukazuje na počátku šedesátých let ze zkušeností prvních cestovatelů vesmírem jen to, co už s hrdostí rozhlásily oficiální zprávy v tisku, v rozhlase a televizi. Pokusná zvířátka oddaně hledí do objektivu kamery a trpělivě snáší postroje vědeckých přístrojů, kabiny kosmických raket jsou úpravně čisté, a pokud se pilotům při extrémním přetížení na centrifuze bortí rysy v obličeji, jsou na snímcích zachyceny bez nepřijatelných průvodních jevů. Zvratky k portrétu hrdiny nepatřily, a z ohleduplnosti se neprobíraly ani otázky vyměšování ve stísněných prostorách kosmického modulu.

Teprve v devadesátých letech se mohla veřejnost seznámit s neretušovanými snímky cestovatelů vesmírem. Obavy z možných pochybností o kvalitě sovětské raketové techniky vymazaly výmluvná svědectví šrámů z potlučené tváře Valentiny Těreškovové, sedící po přistání u kabiny "svého" Vostoku. Upravené oficiální podobenky první kosmonautky nicméně vznikaly nejen pod tlakem politického diktátu, ale také na základě společenských konvencí, které (na obou stranách železné opony) dávaly přednost růži na lících, namalovaným rtům a zvýrazněným řasám.

 

Školní diafilm BIOLOGICKÉ POKUSY V RAKETÁCH A DRUŽICÍCH A LETY PRVNÍCH ASTRONAUTŮ vyrobil Krátký film Praha, Studio diafilmů v roce 1962. Materiál k tomuto didaktickému filmu (většinou snímky publikované v předchozích letech v novinách a časopisech), uspořádal MUDr. Milan Morávek, který se v té době podílel se na přípravách filmu Ikarie XB 1.

 

Ještě dlouho poté, co se diafilmy staly novinkou mezi učebními pomůckami, sloužily dál soukromé domácí zábavě. Pohádkové diapásy, tuhé celuloidové proužky široké 35 mm, vyráběly brněnské Přírodovědecké laboratoře. Diapásy se vkládaly do pergamenového papíru, vlepeného do kartónové obálky s obrázky na přední straně a vyprávěním vytištěným vzadu. Na rozdíl od pozdějších diafilmů, které se odvíjely z cívky, bylo třeba diapás postupně posouvat před čočkou projektoru. V padesátých letech produkovala diapásy Moravská ústředna pro lidový průmysl umělecký. Obvykle to byly dva krátké příběhy na jediném proužku. Na Slovensku zajišťovaly výrobu diapásů Komunálné služby mesta Bratislavy.

Co do četnosti jsou na diapásech padesátých let nejběžnější adaptace klasických pohádek. Koncem 40. let začaly i do nich pronikat aktuální požadavky politické výchovy. ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI z roku 1956 mohou připomenout kresby Josefa Weniga, který tuto látku ilustroval ve 30. letech. Příběh zpracovaný učitelem, spisovatelem a teoretikem literatury pro děti a mládež Vladimírem Pazourkem (1907—1987) má silný sociální akcent: zvířátka neutíkají před zlým hospodářem, ale vydávají do světa poté, co je hodný, ale zadlužený chalupník nucen "pánům od úřadu" prodat své hospodářství. Loajální domácí zvířectvo odmítne sloužit novému statkáři, a uteče do světa. Za soumraku zvířátka hledají útočiště na noc v doupěti loupežníků. Po známé scéně, kdy monstrum ze zvířecích těl vyděsí lapky tak, že se ve zmatku rozprchnou do lesů, zmocní se zvířátka naloupených pokladů.

Velmi výchovný moment představuje v této pohádce vyplacení zadluženého hospodářství penězi, které pocházejí z krádeží a loupeží. Účel světí prostředky, a každý majetek, peněžní i nemovitý, je beztak jen důsledkem starých křivd a nespravedlností… Triumf chudého chalupníka není ani tak předzvěstí budoucího dokonalého světa bez pánů a boháčů; můžeme jej spíš považovat za reminiscenci na poúnorové přerozdělení majetku.

 

ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI (1956) Pohádku podle V. Říhy upravil Vladimír Pazourek. Autorkou kreseb na obálce, a zřejmě také obrázků na samotném diapásu, byla brněnská výtvarnice Vilma Lesková (1917—2000). Po formální stránce jde o klasickou látku, nařasenou ovšem podle aktuálních společensko-politických norem socialistické výchovy.

 

Autoři diapozitivních pohádek obvykle přizpůsobovali klasickou látku aktuální politické linii. Diafilm O PIONÝRSKÉM ŠÁTEČKU z produkce Moravské ústředny pro lidový průmysl umělecký, je variací na pohádky o kouzelných pomocnících. Roli škůdce v ní přebírá zlovolný větřík, který sebere dobrému pionýrovi Ivánkovi ledabyle uvázaný pionýrský šátek. Plačícímu chlapci pomůže mluvící vlaštovka, jejíž mláďátko Ivánek zachránil. Vlaštovka uprosí orla, aby vynesl pionýra na svých bedrech do oblak. Šátek sice naleznou, ale Ivánek si jej třikrát (!) uváže tak špatně, že mu jej vítr opět odnese. Na pomoc musí přispěchat další zvířátka (ještěrky a ryby) a vynést šátek nejprve z propasti a nakonec z vln moře.

 

"Konečně se moře rozvlnilo a dvě veliké ryby táhly z hlubin Ivanův šátek. Než doletěli domů, vítr jej docela usušil a orel náramně přikazoval Ivánkovi: "Jestli si šáteček neuvážeš poctivě, nikdy už ti nepomohu!" O PIONÝRSKÉM ŠÁTEČKU. Anonymní diapás z produkce Moravské ústředny pro lidový průmysl umělecký.

 

Na konci příběhu, kdy je opakované neštěstí definitivně zlikvidováno, je také jasné, že nešlo o porážku přímého škůdce (zlomyslného větru), protože chyba tkví v chybném přístupu samotného hrdiny k symbolu, který označuje jeho postavení. Šátek je třeba uvázat nejen pevně, ale především poctivě: to je klíčové slovo, přesněji zaklínadlo, které uzel pionýrského šátku zamkne před nástrahami záludného světa. Jakmile je šátek konečně "poctivě uvázán", žádný poryv zrádného povětří už jej nemůže uvědomělému občánkovi "vyfouknout".

 

Ilustrace Jaroslava Maláka k satirickému šlehu po vysokých absencích v Pojizerských bavlnářských závodech (Dikobraz, 1957). Bez původního textu kresba ukazuje domácí projekci, k níž koncem padesátých let sloužil levný dětský přístroj DIAR. Mohl promítat diapásy o šířce 35 mm nebo jednotlivé diapozitivy o rozměrech 5 x 5 cm.

 

Vedle upravených pohádkových vyprávění s ideově správným obsahem, se na diafilmech objevily v padesátých letech i podivuhodné příběhy, které nelze zařadit do širokého proudu angažovaných aktualizací klasických námětů ani k pokusům o nové socialistické umění pro nejmenší. Patří k nim POHÁDKA O ZLÉM KAMENI brněnského spisovatele, v padesátých letech redaktora Státního nakladatelství dětské knihy a tajemníka Kruhu přátel dětské knihy Zdeňka Kriebla (1911—1989).

 

POHÁDKA O ZLÉM KAMENI. Napsal Zdeněk Kriebel, ilustrovala Vilma Lesková. LIDOVÉ DRUŽSTVO, Moravská ústředna pro lidovou a uměleckou výrobu.

 

Ve 30. letech čerpal Kriebel inspiraci z výbojů avantgardy, byl ovlivněn jazzovou hudbou i filmem, a experimentoval se záznamy polyfonie představ. Něco z těchto zkušeností vpašoval do veršovaného příběhu kamene s poetickým jménem Pustomil. Ačkoliv POHÁDKA O ZLÉM KAMENI nijak výrazně nevybočuje z tradice lyrických veršů Sládkových nebo Hrubínových, vykazuje náklonnost k hravému humoru a nonsensu:

Byl jednou jeden kámen. Byl to Pustomil;
se zlými kluky jedna ruka byl.
Nechal se házet jen tak nad střechy,
hned rozbil okno ‒ samé neplechy.

Děvčátko jedno cupe mezi poli.
"Uhodím," řekl kámen. "Ať to bolí;
přiletím odnikud, tak ze široka…"
Šups! pak se schoval do potoka.
[…]
…žlutavé vody studené
vynesly Pustomila do záhonu.
A ten pak odtud nesměl domů,
dokud jej nevybraly z hlíny
děti, co šly tam na maliny.

 

Diapásy (i mladší diafilmy) mohou být čteny dvojím způsobem: buď ve shodě s jejich posláním ‒ jako světelné obrazy promítané na jediné místo ‒ nebo jako sled obrázků, podobný komiksovému stripu. Diapásy jsou skutečně zvláštním druhem narativu, a možná bychom mohli s francouzským teoretikem komiksu Thierry Groensteenem říci, že jde o narativní druh s vizuální dominantou. Obrazové sekvence na diapásech mohou být i bez textu dokonale soběstačné: není obtížné převést je do verbálních výpovědí a sestavit z nich nějaké vyprávění. Příběhy ovšem nejsou manifestovány pouze obrazem, ale také textem ‒ ačkoliv je možné jej ignorovat, a při filmové projekci i při prohlížení celého pásu proti světelnému zdroji, pojmout četbu jako interpretační hru. Přítomnost textu je v mnoha případech jen důsledkem dlouhodobé nedůvěry v samostatné fungování vypověditelných obrazů, a dědičnou konvencí humoristické obrázkové série, doprovázené (veršovaným) titulkem. V případě diapásu Proč nosí montéři modré šaty, který v polovině padesátých let ilustrovala Olga Fridrichová-Steinzová, bychom ovšem bez Krieblova textu, který je vytištěn na zadní straně papírového obalu, mohli jen stěží interpretovat obrázek padajícího muže jako montérův pád "do škopíčku nebeského blankytu". Pokud bychom ve shodě s fyzikálními zákony předpokládali, že se montér válí v obyčejné louži na zemi, kdoví, jak by si náš příběh poradil s okénkem, v němž hejno vlaštovek kamsi unáší muže v modrých šatech…

 

PROČ NOSÍ MONTÉŘI MODRÉ ŠATY? Napsal Zdeněk Kriebel. Ilustrace Olga Fridrichová-Steinzová. Diapás z poloviny padesátých let je poetické vyprávěním o delirantním šoku po úrazu elektrickým proudem vysokého napětí.

 

Zdeněk Kriebel nepsal k diapásům libreta ani scénáře; skládal lyrickou poezii, říkadla a písničky. Text byl prvotní a obrázky na diapásu jej věrně doprovázely. Věra Fridrichová vyzdobila Krieblovu knižní sbírku veršů pro děti Píšťalička (SNDK, 1958), a ilustrovala celou řadu Krieblových textů na diapásech z poloviny padesátých let (Kalendář, Podzim s drakem, První sníh, Nemytá, Prádlo). Také v poetickém vyprávění o delirantním šoku po úrazu elektrickým proudem vysokého napětí Proč nosí montéři modré šaty vybírala ty nejvhodnější "klíčové okamžiky" vyprávění:
Montéři opravovali v polích dráty. Vedení bylo vysoko a nebyl po ruce tak dlouhý žebřík, aby k nim dosáhl. „Co na tom, že není žebřík! Postavíme se jeden druhému na ramena, a ten nejhořejší tam dosáhne.“ Z článků živého žebříku pak promlouvá lidová moudrost: „Tomu, co stál nejvýš, kamarádi radili a podávali mu do výše nástroje. „Dávej pozor, ty tam nahoře! Každý žebřík má dva konce! Hochu, nezapomeň, že žádný žebřík není vysoký až do nebe! … Nebe bylo tehdá jak škopíček, vrchovatý modrou oblohou, a točil se na něm takový jeden mráček, zrovna jako kus mýdlové pěny, když maminka pere. A tomu nahoře to nedalo. Byl tak vysoko, že si myslel: „A já si sáhnu na ten bílý mráček na obloze. Je přece tak docela blizoučko.“ To víte. Všetečka montér! Všemu chce sáhnout na kloub, jak a proč to chodí a proč to je na tom světě zrovna tak a ne jinak. Nedbal na rady soudruhů, že žebříku je konec, natahuje se, natahuje se a už – už by byl málem k obláčku dosáhl, ale chyba lávky! Jak se nahnul, tak jak byl – spadl do škopíčku nebeského blankytu nad sebou.

 

Některé didaktické filmy s úspěchem využívaly osvědčených postupů pohádkových příběhů při propagaci brigádnického hnutí a Jednotných zemědělských družstev. Škůdcovství, podle V. J. Proppa funkční element v morfologii každé kouzelné pohádky, je v diafilmu JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE reprezentováno skutečnými hrozbami potravinové základy padesátých let, bramborovou mandelinkou a "zlým broukem Nosatcem" (příslušníkem čeledi Curculionidae).

 

Školní diafilm JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE. Namalovala Magdalena Mlčková‒Špicnerová. Text N. Jedličková. Vyrobil Krátký film Praha, Studio diafilmů v roce 1960. "Neslavně by skončil boj proti škůdcům, kdyby lidem nepomohlo letadlo. Poprášilo pole a do rána bylo po škůdcích. Dobrou úrodu, kterou se jim podařilo společně s moderní technikou zachránit, pak Habrůvští na družstevní veselici jaksepatří oslavili." Charakteristika diafilmu z Katalogu diafilmů pro děti a mládež z první poloviny 80. let.

 

Jestliže koncem 40. let požadoval zemědělský expert dr. Starý ve spisku "Mandelinka bramborová a ochranná opatření proti ní", aby sběr a hubení mandelinek vykonával každý povinně a bez nároku na odměnu, roztomilé barevné kresby brněnské malířky Magdaleny Mlčkové‒Špicnerové slibují na konci 50. let bílé zlato (tj. řepný cukr) pro všechny, a společnou veselici, na níž "dobrot vůbec neubývá". Podmínkou zdravé a bohaté úrody je ovšem členství v družstvu...

 

Školní diafilm JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE. Namalovala Magdalena Mlčková‒Špicnerová. Text N. Jedličková. Vyrobil Krátký film Praha, Studio diafilmů v roce 1960.

 

Simulovaná projekce školního diafilmu JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE. Vyprávění postupuje ve shodě s morfologickou strukturou kouzelné pohádky, jak ji ve 20. letech popsal ruský germanista a folklorista V. J. Propp. Zázračným prostředkem je zde aeroplán s insekticidem, který škůdce zničí.

 

Bakelitové krabičky na svitky diafilmů z padesátých let. Na papírové etiketě krabičky se školním diafilmem JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE je rukou zodpovědného pedagoga připsána poznámka "VHODNÉ PRO 1. STUPEŇ".

 

Velká pozornost byla po celá padesátá léta věnována osvětovému působení v oblasti mírového využití atomové energie. Školní diafilmy představovaly obecné základy atomové fyziky i konkrétní blahodárné působení radioizotopů v lékařství nebo při ošetřování bramborových hlíz.

 

Školní diafilm ATOMOVÁ ENERGIE. Díl I. ATOMOVÁ FYSIKA. Vyrobil Československý státní film, DIAFILM Praha 1956. Kresby Věra Samešová.

 

Zájem o atomovou fyziku, jejíž základy byly položeny už na konci 19. století, propukl poté, co nad dvojicí japonských měst explodovaly atomové pumy. František Běhounek poznamenal v knize ATOM DĚSÍ SVĚT (1947) že v době, kdy francouzský fyzik Henri Becquerel podnikal první pokusy s uranovou solí, žili ještě význační učenci, kteří považovali atomy za nejmenší a dále nedělitelné částečky hmoty. A ještě padesát let po důkazu, že radioaktivní atomy "chrlí" ze svého nitra lehčí prvek (hélium), byl atom širší veřejnosti neznámým "hostem vědeckých laboratoří".

 

Školní diafilm ATOMOVÁ ENERGIE. Díl II. ATOMOVÉ ELEKTRÁRNY. Vyrobil Československý státní film, DIAFILM Praha 1956. Kresby Věra Samešová.

 

Školní diafilmy představují další důležitý krok v katalogizaci poznání, které se zdálo být bez hranic. "Tak jako si kdysi učitelé vytvářeli sbírky zkamenělin, brouků, motýlů a jiných přírodnin, pořizují si dnes soubory diapozitivů a diafilmů, které tvoří takzvanou diatéku. Pak už jen stačí vybrat podle předmětu obrázky z této obrazové "kartotéky" […] ‒ a vyučování může začít."1

 

Školní diafilm ATOMOVÁ ENERGIE. Díl III. RADIOISOTOPY. Vyrobil Československý státní film, DIAFILM Praha 1956. Kresby Věra Samešová.

 

Působivost světelného obrazu je ve srovnání s reprodukcí na závěsné didaktické tabuli nesporná. "Stejný obraz na vás zapůsobí mnohem silněji a trvaleji, je-li promítnut a zvětšen. Protože při promítání musí být šero, není zrak rozptylován okolím, upoutá ho jen promítaný obraz a vy si často všimnete i docela malých detailů. Použije-li se dobrý diapozitiv ‒ obrázek na průsvitném materiálu ‒ a výkonný promítací přístroj, odpřisáhnete, že světlo na promítnutém obraze skutečně svítí, vzduch se chvěje, sníh se třpytí a stíny…namouduši, ono to vypadá jako skutečné!"2

Skvělé světelné iluze, třebaže provozované na velmi jednoduchých projekčních přístrojích, ponoukaly pedagogy k ambiciózním zřetězením obrazového materiálu do rozlehlých, a přece tak báječně přehledných vývojových linií. Člověku se sice do cesty za lepším životem stavěly četné překážky, ale lidský důmysl je nakonec vždy dokázal překonat, tak jako na sklonku padesátých let přemohl i zemskou tíži!

 

Školní diafilm O LETECTVÍ. Zpracoval Ing. František Štýdl. Vyrobil Československý státní film, DIAFILM Praha 1956.

 

Na pohled objektivní kroniky lidského důmyslu sloužily i přímým politickým cílům, například propagaci kolektivizace soukromého zemědělského hospodářství. Vyprávění o tom, JAK STROJ POMÁHÁ LIDEM V ZEMĚDĚLSTVÍ (1954), začíná u primitivních neolitických pluhů, představuje náčiní drobných rolníků, a vrcholí ukázkami práce kombajnu a traktoru. Mezi obrázky zemědělských nástrojů a strojů jsou zařazeny také letecké snímky jedné a téže vsi před scelováním půdy a po uplatnění scelovacího zákona (platného od března roku 1948), které naznačují, že efektivní využití moderní mechanizace je možné až na rozlehlých družstevních lánech.

 

Školní diafilm JAK STROJ POMÁHÁ LIDEM V ZEMĚDĚLSTVÍ. Autor: Rudolf Obdržálek. Vyrobil Československý státní film, Studio kresleného grafu a diafilmu, Praha 1954.

 

1 Jan Tůma: ŠKOLA PLNÁ KOUZEL. Praha: Albatros, 1984, s. 93.
2 Tamtéž, s. 89 ‒ 90.

 

pavel ryška

 

Klíčová slova:

diafilm / školní film / naučný diafilm / diapás / pohádka / příběh / Zdeněk Kriebel / Magdalena Mlčková‒Špicnerová / kolektvizace / JZD / Atomová energie / Letectví