Diapozitivní výchova

V první polovině padesátých let se na stěnách školních tříd objevilo několik nových sérií závěsných didaktických obrazů. Státní pedagogické nakladatelství vydalo 27 litografovaných tabulí Živé abecedy nebo řadu romantických evokací života v pravěku, které pod vedením paleontologa Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian. Vedle těchto barevných a jistě působivých tisků se začaly stále častěji objevovat ještě působivější světelné obrazy.

Návrhy na použití filmů a diapozitivů jako školních pomůcek se sice objevovaly už ve 20. a 30. letech, ale realizovat se ve větším měřítku začaly až v době, kdy byla zestátněna filmová výroba a ustavena jednotná školská soustava. Oproti tištěným tabulím nabízely promítané obrazy hned několik výhod: daly se snadno obměňovat, žáci se na ně v zatemněné místnosti lépe soustředili a zvětšený obraz mohli bez problémů sledovat i ze zadních lavic. Učitelé si oblíbili zejména práci s diapozitivy a diafilmy. Ve srovnání s náročnou obsluhou 16mm filmových promítaček, které navíc nebyly mezi školními pomůckami úplně běžnou záležitostí, se s diaprojektory snadněji manipulovalo. Statický obraz favorizovalo také přesvědčení, že série jednotlivých snímků musí žáci sami uvádět do příčinných vztahů a nejsou při tom pohlcováni sledováním souvislého filmového děje.

Během 50. let byla rozpracována podrobná metodika práce se školními diafilmy, které ilustrovaly výklad ve všeobecných i v odborných předmětech. Používaly se v polytechnické výchově, při výuce vlastivědy, zeměpisu, chemie, matematiky, přírodopisu i dějepisu nebo občanské nauky. Diafilmy se promítaly také u příležitosti nejrůznějších výročí. Nikdy však nemělo jít o pouhá „představení“. Rekreační nebo zábavné aspekty projekce byly považovány za plýtvání časem a podrobovány přísné kritice.

Výchovný program sledovala také podstatná část pohádkových diafilmů vyrobených v 50. letech. Například scenárista Josef Alois Novotný rozšířil klasickou Erbenovu pohádku Hrnečku vař! motivem třídního konfliktu tak, aby bylo možné malým divákům ukázat život na českém venkově před takzvaným Vítězným únorem. Dětem se ve školách a školních družinách promítaly dvě verze této adaptace: buď kreslený film, který v roce 1953 natočil režisér Václav Bedřich s výtvarníkem Cyrilem Boudou, nebo častěji diafilm. Pro něj překreslil výstižné okamžiky z animovaného filmu zkušený malíř pozadí Bohumil Šiška. Výtvarné řešení obou verzí bylo v podstatě shodné. Vyznačovalo se výrazným kontrastem realisticky provedeného prostředí a karikaturní stereotypizace jednotlivých postav. Zatímco animovaný film měl pouze hudební doprovod, diafilm doprovázel poměrně obsáhlý text.

Hrnečku vař!, Diafilm Praha, 1954

Před začátkem promítání nejprve učitel nebo vychovatelka upozornili malé diváky na to, že uvidí pohádku, která bude jiná, než jak ji znají z vyprávění: „Dobře si všímejte, jak budou jednat […] sedlák se selkou a jak naproti tomu chudé děvče a ti ostatní. Takoví lidé žili donedávna i na naší vesnici“ (Beran 1958: 118). Pak následoval samotný příběh, který se odehrával v „typické české vesničce, kde houfu chalup a chaloupek vévodí statek venkovského boháče. Chamtivý a lakomý sedlák se selkou jsou v kresbě neohrabaně tlustí, což ostře kontrastuje s ubohým zevnějškem chudiny. Sedlák odežene od dveří statku stařenu, které chudé děvče dá svůj oběd. Sedlák odpočívá ve stínu stromu nedaleko svého pole, na němž se mu dře venkovská chudina. Při obědě se cpe kusy masa a koláči, zatím co chudí pojídají kousek suchého chleba. Tímto způsobem jsou zobrazeny antagonistické protiklady obyvatel někdejší vesnice“ (Beran 1958: 118). Zatímco v Erbenově pohádce byla pohroma dílem nedočkavé stařenky, která neznala správné heslo a připravila takovou horu kaše, že se jí sedláci při návratu z pole museli prokousat, v nové verzi se příčinou potíží stali nenasytní vesničtí boháči. Hrneček chudým lidem ukradli, aby jej měli jen sami pro sebe. Potrestáni byli tím, že je ze vsi odplavila mohutná vlna kaše, kterou si sami navařili.

Hrnečku vař!, Diafilm Praha, 1954

Poněkud odlišnou strategii představovaly adjustace důležitých politických aktualit do barvitých a dobrodružných vyprávění. Ústředním motivem diafilmu Jak v družstvu Habrůvce vyzráli na škůdce (1960) bylo prozření posledního soukromě hospodařícího rolníka ve vsi, že bez moderní mechanizace, v tomto případě bez práškovacího letadla, dostupného pouze členům zemědělského družstva, nedokáže čelit záplavě hmyzu, který ohrožuje jeho políčko. Příběh, který měl na počátku 60. let podpořit úsilí o dokončení kolektivizace české vesnice, se školákům předkládal v sérii půvabných ilustrací, v nichž nechyběla ani pohádkově převeliká řepa.

Školní diafilm JAK V DRUŽSTVU HABRŮVCE VYZRÁLI NA ŠKŮDCE. Namalovala Magdalena Mlčková‒Špicnerová. Text N. Jedličková. Vyrobil Krátký film Praha, Studio diafilmů v roce 1960. "Neslavně by skončil boj proti škůdcům, kdyby lidem nepomohlo letadlo. Poprášilo pole a do rána bylo po škůdcích. Dobrou úrodu, kterou se jim podařilo společně s moderní technikou zachránit, pak Habrůvští na družstevní veselici jaksepatří oslavili." Charakteristika diafilmu z Katalogu diafilmů pro děti a mládež z první poloviny 80. let.

Výchovné náměty, považované za společensky prospěšné a důležité, byly šířeny prostřednictvím všech médií. Silné kolektivistické tendence, přítomné v tehdejší československé společnosti, se projevily ve vyprávění Milana Pavlíka o chlapečkovi, který si chtěl v mateřské školce sobecky přisvojit společnou hračku. Námět nejprve použil režisér Eduard Hofman v animovaném snímku Kde je Míša? (1954). Na základě kresleného filmu pak vznikl barevný diafilm doprovázený knížečkou s textem. Po něm následoval obrázkový seriál, který vycházel v XI. ročníku Mateřídoušky. A ještě o osm let později, na přelomu 50. a 60. let, vydávalo nakladatelství Artia bohatě ilustrované knížky s vyprávěním v několika jazykových mutacích.

Divica Landrová (námět Milan Pavlík), Kde je Míša?, Mateřídouška, roč. XI, č. 6, 15. února 1955, zadní obálka

Divica Landrová, ilustrace z knížky Where is Bruin?, Artia, 1956

Diafilmy a diapozitivy přinesly také důležitou změnu do katalogizace vědění. Ze školních kabinetů začaly nové diatéky vytěsňovat sbírky zkamenělin a vycpaných zvířat. Do třídy stačilo přinést krabičku diapozitivů, s nimiž mohl vyučující působivě ilustrovat probíranou látku. Až do konce 80. let představovaly diapozitivy důležitou didaktickou pomůcku: „Použije-li se dobrý diapozitiv […] a výkonný promítací přístroj, odpřísáhnete, že světlo na promítnutém obraze skutečně svítí, vzduch se chvěje, sníh se třpytí a stíny… namouduši, ono to vypadá jako skutečné!“ (Tůma 1984: 89–90).

Výklad učiva celé řady předmětů byl už předem připravený na jediném pásu. Například diafilm Jak stroj pomáhá lidem v zemědělství (1954) mohl v jednom rychlém sledu předvést primitivní neolitický pluh, náčiní drobných rolníků 19. století a ukázky zemědělské mechanizace. K obrázkům kombajnů a traktorů byly zařazeny také letecké snímky jedné a téže vsi před scelováním půdy a po uplatnění scelovacího zákona (platného od března roku 1948). Fotografie velmi názorně ilustrovaly tezi, že efektivní využití moderní techniky je možné pouze na rozsáhlých družstevních lánech.

Školní diafilm JAK STROJ POMÁHÁ LIDEM V ZEMĚDĚLSTVÍ. Autor: Rudolf Obdržálek. Vyrobil Československý státní film, Studio kresleného grafu a diafilmu, Praha 1954.

Během 50. let se diafilmy rozšířily také do československých domácností. Než obývací pokoje ovládla televize, promítaly se obrázkové filmy na stěny, případně na přenosná, rolovací plátna. Oblíbené byly diapásy, tuhé celuloidové proužky široké 35 mm a dlouhé necelého půl metru. Na rozdíl od fotograficky rozmnožovaných diafilmů byly diapásy potištěné barvou. Vyráběly je brněnské Přírodovědecké laboratoře, na Slovensku Komunálne služby mesta Bratislavy. Diapásy se vkládaly do pergamenového papíru vlepeného do kartónové obálky, s obrázky na přední straně a textem vyprávění vytištěným vzadu. Na rozdíl od diafilmů, které se odvíjely z cívky, bylo třeba diapásy před čočkou projektoru po jednotlivých okénkách posouvat. K domácímu promítání sloužil nejprve plechový přístroj Diababy, později bakelitový Diar. Při rodinných projekcích obvykle nikdo nestál o politické školení. Přednost dostávaly pohádky, nebo se „četly“ obrázky z naučných diafilmů, avšak bez ohledu na přiložený text.

V polovině 50. let začaly na diapásech vycházet verše, říkadla a příběhy básníka Zdeňka Kriebla, které docela novým způsobem dávaly přednost tradičním hodnotám a ve výchovných motivech nevyhrožovaly třídním bojem. Vyprávěly o šiškách na dubu a opeřené lišce, nebo o montérovi, který zatoužil dotknout se mráčku nad elektrickým vedením.

Proč nosí montéři modré šaty? Napsal Zdeněk Kriebel. Ilustrace Olga Fridrichová-Steinzová. Diapás z poloviny padesátých let je poetickým vyprávěním o delirantním šoku po úrazu elektrickým proudem vysokého napětí.

Pohádka o zlém kameni. Napsal Zdeněk Kriebel, ilustrovala Vilma Lesková. LIDOVÉ DRUŽSTVO, Moravská ústředna pro lidovou a uměleckou výrobu. Nezvyklé pohledy na věci všední a důvěrně známé, přítomné už v textech k diapásům, Kriebel naplno rozvinul ve sbírkách Posměšky na plot a Stradivárky z neónu (1964), které vydalo SNDK v jednom svazku s ilustracemi Vladimíra Fuky.

Ve 30. letech čerpal Kriebel inspiraci z výbojů avantgardy, byl ovlivněn jazzovou hudbou i filmem, a experimentoval se záznamy polyfonie představ. Něco z těchto zkušeností vpašoval do veršovaného příběhu kamene s poetickým jménem Pustomil. Ačkoliv POHÁDKA O ZLÉM KAMENI nijak výrazně nevybočuje z tradice lyrických veršů Sládkových nebo Hrubínových, vykazuje náklonnost k hravému humoru a nonsensu:

Byl jednou jeden kámen. Byl to Pustomil;
se zlými kluky jedna ruka byl.
Nechal se házet jen tak nad střechy,
hned rozbil okno ‒ samé neplechy.

Děvčátko jedno cupe mezi poli.
"Uhodím," řekl kámen. "Ať to bolí;
přiletím odnikud, tak ze široka…"
Šups! pak se schoval do potoka.
[…]
…žlutavé vody studené
vynesly Pustomila do záhonu.
A ten pak odtud nesměl domů,
dokud jej nevybraly z hlíny
děti, co šly tam na maliny.

Vilma Lesková, ilustrace na obálkách diapásů s veršovanými příběhy Zdeňka Kriebla Pohádka o zlém kameni, Jak průvodčí vynalezli píšťalky, Kam poběžíš a Bodlák, Brno: Lidové družstvo, polovina padesátých let

V polovině 50. let ilustrovaly většinu Krieblových textů, které se na diapásech objevily, brněnské výtvarnice Olga Fridrichová, její dcera Věra Fridrichová a Vilma Lesková. Obvykle si vybíraly výstižné okamžiky děje, které pak znázorňovaly jednoduše stylizovanou kresbou. Vcelku konvenční obrázky získaly při tisku na celuloidové proužky zvláštní charakter díky barvě, která nevytvářela souvislé plochy, ale shlukovala se do drobných kapiček.

Věra Fridrichová, ilustrace z diapásu Byl jeden domeček, Brno: Lidové družstvo, polovina padesátých let

Mimo školní třídy a obývací pokoje bylo možné setkat se s promítáním diapozitivů také v kině. „Světelné plakáty“ byly považovány za velmi účinnou formu hospodářské reklamy a osvětové propagace, zejména v případě, že byly také ozvučovány (Häckl 1962: 78–79). Jistou nevýhodu představovala relativně krátká doba promítání, přibližně pět vteřin. Návrhy proto musely pracovat s úsporným heslem i grafikou. Obvykle se nepoužívaly fotografie, ale výrazně stylizované kresby, které byly doplněné stručným oznámením nebo výzvou.