Puma plná potkanů

Biologické zbrojní programy, zahájené v době druhé světové války, se od konce čtyřicátých let rozvíjely na obou stranách železné opony. Bojové biologické prostředky (BBP) byly prokazatelně nasazeny v Číně a v Koreji počátkem padesátých let. Snímky otevřených pouzder biologických pum, které po nehlučném dopadu nezabíjely sprškou střepin, ale neviditelnými zárodky antraxu, moru nebo tularémie, se objevily také v československém tisku.

Svět už znal sílu jaderné zbraně a teprve se dozvídal o účincích radioaktivního „černého deště“, když se k obrazu monstrózního atomového hřibu připojila představa mračna patogenních baktérií, jež se mohou šířit vzduchem desítky kilometrů. Propaganda „tábora míru“ nejprve obviňovala Spojené státy z militarizace společnosti, ale obavy z propuknutí nového celosvětového válečného konfliktu zásadním způsobem formovaly životní styl i v socialistickém Československu. Od poloviny padesátých let se rozvíjel program ochrany proti zbraním hromadného ničení, který vojínům základní služby i civilistům zprostředkovaly brožury Civilní obrany a nejrůznější osvětové přednášky. K instruktáži se mimo jiné používaly světelné obrazy, například z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům, který představil historii biologických zbraní, jejich aktuální podobu a názorně ukázal, jak se před účinky BBP chránit.

Titulní snímek z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům, který vyrobilo Československé armádní filmové studio ve druhé polovině padesátých let.

Američané se po druhé světové válce pokoušeli vytěžit informace z dokumentace výzkumů japonských bakteriologů, kteří účinky nejrůznějších patogenních baktérií, virů a toxinů testovali ve třicátých a čtyřicátých letech na čínských zajatcích. V laboratořích ve Fort Detricku a v poušti u Velkého solného jezera se americkým vědcům podařilo prokázat, že stabilizované a správným způsobem šířené choroboplodné zárodky jsou schopné fungovat jako účinné nekonvenční zbraně. Podle západních zpravodajských služeb pracoval v průběhu padesátých let na vývoji biologických zbraní také Sovětský svaz. Ačkoliv přiznával jen práce na vývoji obranného biologického programu, světový tisk informoval o základnách pro výrobu bojových biologických látek u pobřeží Dagestánu, v Arktickém a Černém moři nebo o výzkumné stanici ve Státním lékařském ústavu v Chabarovsku. Rozsah někdejšího sovětského biologického programu není dodnes znám; odborníci předpokládají, že byl zaměřen na studium metod kultivace některých známých patogenních mikroorganismů.[1]

Jak Sovětský svaz tak i Spojené státy vývoj vlastních bojových biologických prostředků přísně tajili. Zároveň se obě velmoci od počátku studené války navzájem podezíraly z příprav bakteriologického útoku. V době Korejské války (v letech 1951 až 1953) obvinili Rusové Spojené státy z používání BBP v Koreji a v Číně. USA sice použití biologických zbraní popřely, ale komise, kterou vyslala Mezinárodní asociace demokratických právníků, ve zprávě z března 1952 potvrdila, že americká armáda skutečně využila infikovaný hmyz "s úmyslem šířit smrt a nemoci v korejské lidové armádě a mezi civilním obyvatelstvem severní Koreje."[2] Další nezávislé komise ve svých zprávách uváděly rovněž výsledky laboratorních tesů zavlečeného hmyzu, který byl patrně původcem těchto nemocí a potvrdily v oblasti konfliktu epidemický výskyt moru, cholery, antraxu a zánětu mozkových blan. Fotografie plášťů pum, které po dopadu na zem nevybuchly, ale uvolnily do ovzduší neviditelné baktérie, se objevily i v československém tisku. Příkladně posloužily k posílení protiamerických nálad a vyvolaly intenzivní obavy z použití takových zbraní v novém válečném konfliktu na území ČSR.

Přímý účinek konvenční trhavé bomby trval několik vteřin; z biologické pumy se místo střepin rozletěly neviditelné bakteriální kultury, spory nebo výtrusy, jež vítr celé hodiny roznášel na kilometry daleko. Snímek z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Situace v Číně a v Koreji, kde probíhal první „horký“ konflikt studené války, podnítila vznik řady instruktážních materiálů, které měly československé občany poučit, jak se chovat během útoku zbraněmi hromadného ničení. Vedle přednášek a tiskovin Civilní obrany nebo Svazu pro spolupráci s armádou vznikaly i specializované filmy a diafilmy, které vyráběl Československý armádní film. Studio bylo součástí lidové armády; vzniklo v roce 1951 a fungovalo bezmála dalších padesát let. Jeho úkolem byla „účelová tvorba a výroba filmů s převážně armádní, vojenskou a brannou tematikou s určením pro ideovou výchovu a bojovou přípravu vojsk ČSLA, pro propagaci armády a brannosti a pro jednotnou brannou výchovu a přípravu obyvatelstva […].“[3] Jednalo se o filmy všech žánrů a metráží, včetně diafilmů.

Diafilmy, které na 35mm pásu kombinovaly fotografie s texty, ilustračními kresbami a grafy, byly v nejrůznějších typech výuky prosazovány jako ideální vizuální materiál, schopný zprostředkovat „typický a současně působivý obraz“. Během padesátých let vznikla poměrně rozsáhlá a propracovaná metodika tvorby i používání diafilmu ve školní praxi a v osvětové činnosti vůbec. Světelný obraz byl považován za přímého nástupce tištěných didaktických obrázků, které visely na školních chodbách a na stěnách učeben. Dobové úvahy o „rozšířených možnostech“ těchto nových nástěnných obrazů oceňovaly výhradně jejich naučné, informativní působení: možnost předvést studovaný objekt zvětšený, ukázat jej z různých stran, zdůraznit jeho klíčové prvky na úkor těch, které jsou považovány za nepodstatné atd. Světelné obrazy určené k informování však nepochybně publikum formovaly mimo didaktické záměry pedagogů, metodologů a ideologů.

Ilustrace, zařazená do diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům, názorně ukázala, jak stará je myšlenka decimovat řady nepřátel katapultováním výkalů nebo obětí moru do obléhaných měst. ČAF, druhá polovina 50. let.

Obrazové koktejly, které míchali anonymní autoři instruktážních diafilmů, pravděpodobně dokázaly ve ztemnělé přednáškové místnosti kasáren nebo továrny vykouzlit atmosféru kinosálu. Přestože tu nejde o kinematickou iluzi, s filmovým představením má komentovaná projekce diafilmu společné anestetické působení obrazů. Když si rychle prohlédneme rozvinutý pás diafilmu, třeba diafilm o způsobech ochrany proti bojovým biologickým prostředkům, celkové záběry se sice střídají s detaily jako ve scénáři filmového dramatu, ale vektor rychlosti filmové projekce naráží při praktickém užití na semknuté řady faktů při recitaci doprovodného textu. Výklad je skutečně informativním prvkem a zároveň rušivým elementem představení, zatímco fotografie, považované za přirozené a neupravené zprostředkování skutečnosti, účinně oslabují přímé zkušenosti s průběhem a následky smrtelných chorob. Také schématické kresby baktérií sice informují o morfologii původců nekrotických vředů a dalších příznaků smrtících chorob, ale především vypalují z vědomí diváků méně jasné, avšak velmi silné zážitky utrpení, které způsobují bacily anthraxu nebo tyfu.

Moderní bakteriologie dokázala identifikovat řadu mikroorganismů, které jsou navzdory přirozeným obranným mechanismům schopné proniknout do lidského těla a rozmnožovat se v něm. Tyto patogenními bakterie, viry a původci infekčních onemocnění uvolňované toxiny byly (a stále jsou) považovány za ideální bojové biologické látky. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Původci infekčních onemocnění se v padesátých letech dělily do skupin podle tvarů na kulovité a řetízkově spojené bakterie (koky, streptokoky, stafylokoky, diplokoky), bacily, vibriony a spirily, patogenní mikroorganismy tyčinkovitého nebo spirálového tvaru.

Dlouhá řada objevů vedla od Leeuwenhoekových průkopnických popisů krevních buněk, spermií, svalových vláken a dalších mikroorganismů ve druhé polovině 18. století, přes Kochovy postuláty až k moderním metodám pěstování bakterií a ke způsobům zjišťování jejich koncentrace měřením optické denzity, které vyvinul francouzský biochemik Jacques Monod v době druhé světové války. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Dnes se patogenní mikroorganismy rozdělují na bakterie, které mohou ve formě spor přežít dlouhodobě nepříznivé období a pak opět přejít do normální růstové fáze, rickettsie a viry, které se nemohou rozmnožovat mimo buňky hostitele, plísně, obvykle odolné proti běžným dezinfekčním prostředkům, a toxiny – látky, vylučované živými organismy, k nimž patří také botulotoxin a ricin, nejjedovatější známé sloučeniny. Novinkou jsou díky genetickému inženýrství různé modifikace biologických původců smrtelných nemocí, odolné proti teplotě, ultrafialovému záření a dalším vnějším vlivům. Geneticky modifikované organismy jsou obtížně identifikovatelné při diagnóze a mohou být skladovány relativně dlouhou dobu.

Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům sice tvrdí, že choroboplodné zárodky lze zničit např. varem, ale spory mohou v kryptobióze přečkat značně nepříznivé podmínky (velmi vysoké teploty, silnou radiaci, působení dezinfekčních činidel) a pak proniknout do plic a nebo oděrkami v kůži do krevního oběhu a změnit se opět ve vegetativní buňky.

Od chvíle, kdy byly rozpoznány příčiny infekčních onemocnění, začaly také intenzivní výzkumy favoritů mezi kandidáty na účinné biologické zbraně, k nimž od počátku náležely bakterie způsobují tularémii, sněť slezinnou neboli antrax, mor, choleru a vozhřivku. V první světové válce sice nebyly použity v míře srovnatelné s nasazením chemických zbraní, ale přesto se v několika případech Němcům „podařilo nakazit velký počet koní, mul, mezků a dobytka antraxem a vozhřivkou.“[4]

Děsivé účinky jedovatých plynů vedly k pokusu zamezit další použití chemických a bakteriologických zbraní. Mezinárodní úmluvu o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce, takzvaný Ženevský protokol, podepsalo v červnu 1925 celkem 38 států. Dohoda nicméně nebyla řadou států ratifikována a nezabránila tomu, že na počátku druhé světové války byly opět a v mnohem větším rozsahu moderní biologické zbraně použity v poli. V roce 1939 nasadila japonská armáda proti sovětským a mongolským jednotkám bakterie salmonely a tyfu, jimiž zamořila řeku Chalchin-Gol. Japonci, kteří mimochodem v roce 1925 podepsali Ženevskou dohodu, vypálili proti sovětům kolem dvou tisíc dělostřeleckých granátů, naplněných bakteriemi moru a cholery, které později zdecimovaly velké množství vojáků na obou stranách.[5]

K možným způsobům vedení útoku biologickými zbraněmi patřilo diverzní šíření infekčního materiálu. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Vzhledem k pokračujícímu vývoji zbraní rostl i strach před jejich použitím při dalším válečném střetu. Letadla mohla shazovat upravené pumy, které by po explozi uvolnily do vzduchu mrak baktérií, nebo rozprašovat tekutiny s příměsí mikrobů či toxinů. Větrem hnané balóny se mohly každou chvíli objevit nad pohraničními lesy a po ztroskotání rozptýlit do okolí nakažený hmyz, členovce, hlodavce a jiná drobná zvířata. Přes přísně střeženou hranici mohl proklouznout agent–chodec a zamořit vodní zdroje, větrací zařízení budov a továren, kontaminovat potraviny a krmivo ve skladech nebo různé předměty denní potřeby.

Schematický řez čtyřdílnou biologickou pumou s časovým zapalovačem. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Biologická puma naplněná infikovanými hlodavci. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Schematický řez čtyřdílnou biologickou pumou plněnou infikovaným hmyzem. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

„Je pravděpodobné, že by nepřítel bojových biologických prostředků v případě války používal, protože jejich příprava není tak nákladná jako např. výroba atomových pum a protože nezpůsobují škody na objektech (závodech, sídlištích, zařízeních atd,), což obojí je pro nepřítele výhodné.“[6]

Princip leteckého použití bojových biologických prostředků. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Podle toho, jak choroboplodné zárodky pronikají do lidského těla, dělily se nakažlivé choroby na kapénkové nákazy (při níž se zárodky dostávají do ovzduší kašlem, kýcháním, a jsou vdechovány dalšími lidmi), střevní nákazy (zárodky nemoci se do těla dostávají po požití infikovaných potravin a vody) a ranné nákazy (zárodky pronikají do ran v kůži).

Pronikání infekce poraněnou kůží. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

Při útoku biologickou zbraní se nestačí „skrčit se a přikrýt.“[7] Vojáci bez náležitého ochranného oděvu a civilisté si měli po zasažení biologicky aktivní látkou omýt ruce a obličej vodou z polní láhve nebo vyhledat potůček, v němž by bylo možné vypláchnout si oči a ústa čistou vodou. Poněkud stranou přitom zůstala znepokojující otázka, jak rychle a bez složitých bakteriologických testů identifikovat nekontaminovaný vodní zdroj.

Československý voják připravený na útok biologickou zbraní. Snímek z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Vojáci, zasažení biologicky aktivní látkou, si omývají ruce a obličej vodou z polní láhve. Snímek z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Společné koupání vojáků zasažených biologickou zbraní. Snímek z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

V boji proti nakažlivým chorobám, šířeným biologickými zbraněmi, patřila především prevence. Občané měli pohotově usuzovat na biologický útok podle významných příznaků, a protože „je lépe vyslovit podezření dříve, než se nakažlivá choroba rozšíří“, bylo nutné okamžitě hlásit slabě slyšitelný výbuch, po němž nebyla zjištěna přítomnost radioaktivních ani otravných látek; přelet letadel nízko nad zemí, za nimiž se táhnou mlhovité pásy; nález kapek podezřelé tekutiny na zemi a na rostlinstvu a výskyt velkého množství hmyzu a hlodavců na místech, kde to není obvyklé.

Osobní čistota je v době biologické války nezbytná… Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Instruktáž ochrany před účinky biologických zbraní zahrnovala přehled zásad osobní hygieny a stravovacích návyků: nikdy nepoužívat k pití ani k vaření vody z náhodných zdrojů (potok, řek, rybníků) protože taková voda by mohla obsahovat zárodky břišního tyfu. Stejně tak by mohlo zárodky nemocí obsahovat i syrové mléko; proto je třeba pít jej jen svařené. Ovoce a zeleninu je možné pozřít jen po důkladném omytí vřelou vodou.

V zamořeném území nesbírejte, netrhejte a nejezte ovoce a lesní plody. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Nežvýkejte trávu, slámu a listí na území zasaženém biologickou zbraní. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Nejezte místní potraviny. Použitá mapa ukazuje oblast západního Německa. Koláž z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. ČAF, druhá polovina 50. let.

Po bakteriologickém napadení vyhoďte rohlíky, salám a máslo a konzervy opláchněte vřelou vodou. Kresba z diafilmu Ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Vyrobilo Československé armádní filmové studio, druhá polovina 50. let.

S rozvojem výpočetní techniky došlo od konce studené války k podstatným změnám ve zbrojním průmyslu. Zatímco vyspělé zbraňové systémy představují složitá a značně nákladná zařízení, smrtící mikroorganismy je možné relativně snadno a s nízkými náklady izolovat a ohrozit jimi značný počet lidí. Biologické bojové prostředky už nejsou výhradním vlastnictvím světových velmocí; předpokládá se, že v současnosti je vlastní země z „tzv. rizikových regionů, které [ve vývoji biologických zbraní] vidí možnost, jak zvýraznit své postavení nejen v regionální, ale i celosvětové politice.“[8]

Diverzanty, pašující (alespoň v instruktážních materiálech Civilní obrany) přes železnou oponu patogenní baktérie, nahradili teroristé, kteří by mohli rozprášit do ovzduší infekční aerosoly nebo kontaminovat vodní zdroje např. purifikovaným botulotoxinem. Ačkoliv nasazení dříve obávaných favoritů biologických zbrojních programů, bakteriálních původců sněti slezinné nebo moru, proti zemím s dobře organizovanou hygienickou a zdravotnickou službou poněkud ztratilo význam, existuje množství virů, které je obtížné nebo dokonce nemožné včas odhalit, identifikovat a eliminovat.

Samotná pravidla ochrany proti BBP se od konce studené války příliš nezměnila. Současné manuály Ministerstva obrany, Ústředního vojenského zdravotního ústavu nebo Informačního střediska pro medicínu katastrof buď opakují opatření k rychlému potlačení nákaz, definovaná v letech studené války nebo přímo citují instrukce příruček civilní obrany z padesátých a šedesátých let. Podle současného manuálu Hasičského záchranného sboru (HZS) České republiky je v případě podezření z biologického útoku nezbytné „zajistit podrobné epidemiologické vyšetření, a bude-li použití biologického prostředku prokázáno, […] je třeba: (a) urychleně zjistit nebo odhadnout rozsah provedeného útoku a postiženou oblast označit, (b) aktivně vyhledat nemocné, podezřelé z nemoci nebo nákazy, izolovat je a léčit, (c) zajistit dekontaminaci, dezinfekci eventuálně deratizaci.“[9]

Instruktáži, jak se chránit před účinky zbraní hromadného ničení (ZHN), preventivně výchovné a propagační činnosti se dnes věnují nejen státní organizace, ale také soukromé firmy. Podnikatel, který na svých webových stránkách publikuje katastrofické předpovědi vývoje světové politiky nebo scénář průběhu třetí světové války, nabízí několik typů ochranných masek, filtrační láhve na vodu, dezinfekční přípravky, nebo kurz Ochrana proti ZHN, který je věnován „hlavně chemickým, biologickým a toxinovým zbraním“.

[1] Středa, L., Bajgar, J., Úsilí o kontrolu zákazu biologických zbraní pokračuje. In Mezinarodní vztahy 4/2001, s. 62.

[2] Tamtéž, s. 60.

[3] Organizační řád ČSAF. Filmový archiv Ministerstva obrany ČR, fond Čs. armádního filmu. Ministerstvo národní obrany, 1981, s. 3.

[4] Středa, L., Bajgar, J., Úsilí o kontrolu zákazu biologických zbraní pokračuje. In Mezinarodní vztahy 4/2001, s. 59.

[5] Pitschmann, V., Historie chemické války. Praha: Military System Line, 1999.

[6] Nauč se chránit před účinky zbraní hromadného ničení. Na pomoc všenárodní přípravě k civilní obraně. Naše vojsko, 1960.

[7] Tento způsob ochrany před účinky jaderné exploze propagoval animovaný želvák Bert ve snímku americké civilní obrany Duck and Cover (Archer Productions, Inc., 1951).

[8] „Ve zprávě americké Arms Control and Disarmament Agency americkému Kongresu byly mj. uvedeny Írán, Irák, Sýrie, Libye a KLDR.“ Středa, L., Bajgar, J., Úsilí o kontrolu zákazu biologických zbraní pokračuje. In Mezinarodní vztahy 4/2001, s. 63.

[9] Biologické zbraně a zdravotnická ochrana proti biologickému terorismu.
www.hzsmsk.cz/sklad/kraoo/publikace/OO_Biologicke_zbrane.doc‎