Portréty atomu

Domněnky o nedělitelnosti atomů se sice začaly rozpadat dlouho před spuštěním první řetězové reakce, ale teprve v padesátých letech ‒ po ukázkách ničivé síly atomové bomby, po stavbě první jaderné elektrárny, a nakonec i rozhledny v podobě devíti atomů krystalu železa ‒ začal skutečný „atomový věk“.

Vizualizace atomů helia a lithia z výkladu o atomových zbraních v knize Základní příručka pro důstojníky v záloze (1956).

Znázornění atomu uranu z knížky pro mládež O zářící hmotě od Františka Běhounka (SNDK, 1954). Ilustrace Františka Škody.

V populárně vědeckých článcích a naučných knížkách se sice objevovaly technické obrazy stop, jenž zanechaly radioaktivní částice na fotografických deskách, ale mnohem běžnějším znázorněním neviditelných základů hmoty byl strohý model dánského fyzika Nielse Bohra, v němž jádro představuje bod, kolem nějž jsou elektronové sféry v podobě kružnic. Pro potřeby trojrozměrných učebních pomůcek nebo plošných vizualizací struktury atomu se vířící elektrony ustálily do podoby pestře zbarvených koulí, případně pečlivě vystínovaných kružnic. Atomy, ustavičně proměnlivá, pohyblivá pole plná energie, zakulatila opakovaně zdůrazňovaná potřeba názornosti. Mřížka, vytvořená z obarvených dřevěných koulí pospojovaných tyčkami, představovala jak prvek nebo sloučeninu, tak i předmět, který se dal snadno přenášet z kabinetu do učebny a zpět, byl omyvatelný a v případě nehody nedalo moc práce jej opravit. Na rozdíl od prostorových modelů, jejichž vzhled se dlouhou dobu příliš nezměnil, rozkvetla kreslená schémata „základních stavebních kamenů hmoty“ během padesátých let v mnoha barevných i tvarových varietách.

Obálky dvou populárně vědeckých publikací českého radiologa Františka Běhounka (1898―1973). Kniha Atom děsí svět vyšla necelé dva roky poté, co uranové pumy zničily dvě japonská velkoměsta. Mírová propaganda socialistického Československa přinesla přátelštější pohled na atomovou energii. Knížku O zářící hmotě (SNDK, 1954) ilustroval František Škoda.

Ukázat hmotnou podstatu světa se na počátku padesátých let stalo politickým úkolem: atom transmutoval v jedinečnou pečeť pravosti na půl století starých Leninových tezích (z Materialismu a empiriokriticismu) o existenci objektivní reality mimo lidské vědomí. V polovině padesátých let připravovaly rozhlasové pořady o atomové energii posluchače na existenci pole ‒ zvláštní formy hmoty, kterou nelze smyslově vnímat ‒ prostřednictvím pokusů s magnety a železnými pilinami. Populárně naučné knížky přinášely reprodukce viditelných stop jaderných reakcí z Wilsonových komor. (Radioaktivní částice při průchodu přesycenou vodní párou za sebou zanechává mlžné proužky, které lze fotografovat). Stereoskopickou fotografií bylo dokonce možné zachytit dráhy částic v prostoru.

Tiskem vydaný soubor přednášek „Rozhlasové univerzity“ (1955) uveřejnil v obrazové příloze fotografické záznamy přeměny prvků.

Znázornění přeměny jednoho prvku v prvek jiný vyžadovalo klubko stejných tvarů nebo shluk připomínající žabí vajíčka, a jeden útvar menší, obvykle kuličku, doprovázenou liniemi naznačujícími směr pohybu a (možná) i rychlost. Vektory měly reprezentovat pohyb kuličky, kulička elektron podléhající komplikovaným změnám v kvantovém poli, a tak se z neviditelného světa atomů ukázalo přibližně tolik, co mohlo napovědět přirovnání jaderného štěpení ke kulečníkovému šťouchu.

Řetězová reakce. Viněta z knihy A. A. Hocha Živly pracují za nás (1955)

Svěží vítr do znázorňování jaderného štěpení přinesli ilustrátoři dětských knih. Kresba Dobroslava Folla ke knize V. Kovala Petr, já a atomy (1955)

Mezi nejmenšími částečkami hmoty a jejich pečlivě vykreslenou nebo vysoustruženou vizualizací v podobě koule, je čistě arbitrární, symbolický vztah. Radostnou skutečnost, že protony, neutrony, elektrony i celé atomy nebo molekuly může představovat cokoliv, dovedli využít zvlášť ilustrátoři naučných knížek pro děti. Na jedné kresbě Dobroslava Folla v knize Petr, já a atomy (1955) se obřím atomem stává samotná Země, na jejíž orbitě jsou rozmístěny elektrony v podobě salámu, housky nebo sklenice piva. Vždyť přece všechno na světě je složeno z atomů - a všechno je tudíž v podstatě stejné.

Obálka a frontispis knihy V. Kovala Petr, já a atomy (1955)

Všechno na světě je složeno z atomů — všechno na světě je v podstatě stejné. Ilustrace Dobroslava Folla ke knize V. Kovala Petr, já a atomy (1955)

Tryskové letadlo závodí s molekulami. Ilustrace Dobroslava Folla ke knize V. Kovala Petr, já a atomy (1955)

Molekuly vody a másla sestavené z kamínků

Václav Koval dovedl myšlenku názorného výkladu téměř k dokonalosti. Pro lepší představu o rozměrech molekuly navrhl kupu sta miliónu borůvek, sahající až k vrcholu vzrostlé borovice. Kdyby se každá borůvka zmenšila na velikost molekuly, celá hromada by se vešla do špendlíkové hlavičky!

Ukázat vzhled atomu není jen utilitárním požadavkem naučných knih, diapozitivů nebo filmů; obvykle si přejeme si personifikovat kteroukoliv neživou věc, fyzikální jev nebo chemický proces, s nímž přicházíme do styku. Zatímco v době první republiky se pozornost zaměřila na rádiovou vlnu, která putovala éterem v podobě průzračné víly, na sklonku Druhé světové války se zájem o vizualizace neviditelného světa soustředil na novou neznámou sílu, atomovou energii.

O „tváři atomu“ mluvil už v roce 1947 významný český radiolog František Běhounek: „Atom byl donedávna mírným a vděčným hostem vědeckých laboratoří. Tu a tam se o něm psalo i v populárně vědeckých knížkách, určených širší veřejnosti, čemuž asi nebyl rád, neboť miloval soukromí a žárlivě střežil svá tajemství. Dnes opustil tuto mírumilovnou úlohu a nasadil si novou tvář; tvář plnou děsu a hrůzných příslibů do budoucnosti.“[1]

František Škoda: Od atomu k elektrárně. PIONÝR 1/1956

Portrétování atomu mohlo usnadnit zjištění, že hmota považovaná za bezduchou a neživou je aktivní; radioaktivní prvky, jak zjistili manželé Curieovi, „žijí a převtělují se; některým z nich vymezila příroda k životu čas tak kratinký, že vteřina je proti němu stoletím; jiné žijí miliardy let a pamatují stvoření světa.“[2]

Děsivou tvář atomu zjemnila mírová propaganda socialistického Československa padesátých let. Rudolf Faukner sice psal počátkem padesátých let o Strašidle atomu, který ovšem především v zahraničním tisku a rozhlasu „stále plýtvá atomovými bombami a superbombami tolik, že tím vyvolal i mezi vlastním obyvatelstvem neklid, nervositu, paniku. I u nás slyšíme poplašné zprávy, šířené placenou propagandou. Naivní dušičky mají strach, že atomové bomby zpustoší celá města, že rozštěpí a spálí vzduch, ba dokonce, že mohou celá ložiska uranu pod námi explodovat. To všechno jsou čiré báchorky nevědomých lidí…“ (Mladý technik, č. 16/1950, s. 310―311).

František Škoda: Od atomu k elektrárně (detail). PIONÝR 1/1956

Výtvarníci, kteří populárně naučné texty doprovázeli veselým dováděním antropomorfizovaných částic hmoty, byli vysmíváni za „pozdně středověkou představivost“, která znázorňuje „přírodovědecké objekty, baktérie, atomy a orgány lidského těla pomocí kreseb pidimužíčků, šotků, vodníčků a strašidélek.“[3] Redakce Mladého technika (v roce 1954 přejmenovaného na Vědu a techniku mládeži) musela hájit své ilustrátory, kteří po vzoru sovětských kolegů personifikovali přírodní děje, zejména neozbrojeným okem neviditelné procesy jako je rozpad atomu: „Chtít vysvětlit třeba rozpad atomu radioaktivního prvku prostřednictvím kusého snímku z mlžné komory je pro mladého člověka nedostačující.“[4]

„Bakterie jako trpaslíčkové z pohádky zachycují v půdě atomy atmosférického dusíku a takto získanou dusíkatou potravou krmí kořeny rostliny.“ Ilustrace Václava Dlouhého k článku Energie mikrobů. VTM, 3/1953, s. 80‒81.

„Všichni známe drobné dutiny v sýru. Vytvořil je plyn kysličník, uhličitý, vylučovaný činností mikroskopických hub.“ Ilustrace Václava Dlouhého k článku Energie mikrobů. VTM, 3/1953, s. 80‒81.

[1] Doc. Dr. Fr. Běhounek Atom děsí svět. Od Jáchymova k Bikini. Vydal Ing. Mikuta, Praha 1947.

[2] Tamtéž, s. 29.

[3] Bakterie jako pidimužíčkové. Vesmír 3/1954.

[4] Jak popularizovat vědu a techniku? VTM, 11/1954, s. 334.