Kromě těch neonů tady není nic...

Svatopluk Pitra (1923‒1993) byl na přelomu padesátých a šedesátých let známým ilustrátorem, respektovaným karikaturistou, vyhledávaným výtvarníkem animovaných filmů a úspěšným propagačním grafikem. Když mu byl konečně za odměnu povolen výlet na Kubu (se zaměstnanci Československé televize a Krátkého filmu), opustil při mezipřistání v Kanadě letadlo a odmítl se vrátit domů. Sebevědomý čtyřicetiletý umělec nepochyboval, že se v novém prostředí prosadí stejně dobře, jako předtím v socialistickém Československu...

Pitra přišel do ateliéru Adolfa Hoffmeistera na pražské VŠUP počátkem padesátých let ‒ bez jakéhokoliv předchozího výtvarného školení, přímo z chomutovských železáren. Kreslení podle modelu se sice nevyhýbal, ale plastickou anatomii deformoval suverénní zkratkou. Hlásil se k dílu Františka Bidla, kreslíře Dobroslava Hauta (1906–1945) a především k práci svého profesora Hoffmeistera, reprezentanta moderní karikatury, která se měla vzdát pokusů o zachycení vnější, fotograficky věrné podoby a usilovat o stenografický záznam vnitřního života. Také Pitra chápal kresbu jako elementární grafický znak, schopný ukázat všechny podstatné rysy námětu co možná nejúspornějšími výrazovými prostředky. Výrazná grafická zkratka pro něj představovala nejen sumární výpověď o určitém charakteru; byla rovněž autorskou značkou. Po dlouhých letech, kdy byl výtvarný rukopis unifikován ve jménu socialistického realismu, začalo být opět důležité vytvořit si vlastní, dobře rozpoznatelný styl.

Pitrův výrazný styl byl založen na konstrukci figur podle křivítek. Kresba tuší, autorská reprodukce na fotopapíře, 1956.

Ilustrace z knihy Emila Vachka Až se ucho utrhne. Československý spisovatel, 1959.

První vystoupení skupiny Máj 1957, jejíž členové se opatrně ohlíželi po odkazech předválečné avantgardy, se uskutečnilo v témže roce, kdy Pitra absolvoval VŠUP a se spolužákem Vratislavem Hlavatým uspořádal první výstavu v pražské Galerii Československého spisovatele (bývalém Topičově salonu). Výstavu recenzoval ve Výtvarné práci Miloš Macourek. Ocenil Pitrův styl, poučený Hoffmeisterovou moderní karikaturou, pochválil pevně vedenou linii a vyslovil přesvědčení, že se autor nepochybně brzy prosadí v široké oblasti praktického grafického umění.

Mladá fronta připravovala na rok 1961 souborné vydání Pitrových kreseb, ale z realizace knihy Gilletky nakonec sešlo. Mimo publikovaných ilustrací se dochovalo jen velmi málo Pitrových prací z padesátých a počátku šedesátých let.

Macourek se ve svém odhadu nezmýlil. Už na sklonku padesátých let navrhoval Pitra výstavní grafiku pro domácí i zahraniční veletrhy nebo obaly desek pro Gramofonové závody - Supraphon. Ilustroval Pickovu knížku Kladyátor, Jirotkova Saturnina a Vachkův román Až se ucho utrhne. Za své satirické kresby získal cenu Literárních novin a exceloval v okruhu karikaturistů, kteří proti upovídané komunální satiře začali prosazovat čistě vizuální humor beze slov.

Ilustrace knihy J. R. Picka Kladyátor. Mladá fronta, 1958.

Vydání Jirotkova Saturnina s Pitrovými ilustracemi z roku 1959. Obálku Edice humoru a satiry navrhl pro nakladatelství Československý spisovatel Zdenek Seydl.

V té době už měl také zkušenosti s prací na kreslených, ploškových i loutkových i filmech. S režisérem Břetislavem Dvořákem spolupracoval na animovaných reklamách Nápad s nebes a Tak se to nedělá, které v roce 1957 propagovaly výhody samoobslužného prodeje. Oba filmy jsou dnes bohužel nezvěstné. Ze čtyřdílné série Samoobsluha se pravděpodobně zachoval pouze snímek Co si kdo žádá. Šest ilustrativních anekdot k němu nakreslil Pitrův kolega a přítel Jaroslav Malák. Společně s ním a jedenácti dalšími výtvarníky (včetně režiséra Eduarda Hofmana a svého profesora z VŠUP Adolfa Hoffmeistera) navrhl Pitra pro animovaný film Tucet mých tatínků (1959) charakter tatínka-fotografa.

Snímky z animovaného filmu režiséra Eduarda Hofmana Tucet mých tatínků (1959).

S režisérem Vladimírem Lehkým se Pitra na konci padesátých let podílel na ekologické grotesce Tři muži. Moralita o neblahých následcích nezodpovědného chování, připomínající jednoduchou kresbou panáčky z animovaných grotesek Émile Cohla, získala v roce 1959 Zlatého lva na Mezinárodním festivalu v Benátkách.

O tři roky později upravil V. Lehký téma úspěšné anekdoty pro potřeby kreslené agitky Tři muži na rybách (1962), která měla předvést, jak výhodné je pracovat v třísměnném provozu.

Tak jako se Pitra nikdy nepodíval na žádnou ze zahraničních expozic, na jejichž grafickém řešení se podílel, nebylo mu dovoleno vycestovat ani do Benátek, aby mohl Zlatého lva osobně převzít. Také si mohl nechat jen zdát o vlastním bydlení, když k filmu režiséra Břetislava Pojara Jak zaříditi byt (1959), který propagoval racionální rozvržení domácího vybavení, navrhoval ploškové i plastické loutky.

Snímky z animovaného filmu režiséra Břetislava Pojara Jak zaříditi byt?

S Břetislavem Pojarem a Jiřím Brdečkou spolupracoval Pitra na kresleném filmu Sláva (1959) o komínu, který nekouřil jen tak, ale přímo umělecky. Děj je sice situován do velkoměsta, které leží daleko za hranicemi socialistického Československa, ve světě ovládaném penězi a ekonomikou pozičních statků, ale příběh se dá číst i jako ilustrace známého přísloví o marnosti každé světské slávy.

Snímky z animovaného filmu Břetislava Pojara a Jiřího Brdečky Sláva (1959).

Ve srovnání s ostře ironickými karikaturami snobských konzumentů uměleckých senzací jsou Pitrovy loutky k filmům Pštros (1960) a Plivník dlaždiče Housky (1961)[1] shovívavě zaoblené. Ve druhém z uvedených snímků je přece jen víc znepokojivých detailů: od pokřiveného úsměšku ukřivděného lenocha Housky po kožený plášť, který obyčejnému dlaždičskému mistrovi propůjčuje vzhled všemocného dozorce. Charaktery jednotlivých aktérů příběhu dotváří jedinečným způsobem hlas Rudolfa Deyla mladšího. V jeho neuvěřitelně širokém rejstříku zní přesvědčivě Houskova bezstarostnost, samolibé pedantství podnikových úředníků i plivníkova maniakální energie.

Snímky z filmu režiséra Stanislava Látala Plivník dlaždiče Housky (1961).

Snímky z animovaného filmu Cecilie 470 (1961).

Počátkem šedesátých let se Pitra podílel na filmech Cecilie 470 (1961) a Blecha (1961). Ačkoliv umělec nepodléhal megalomanickému bludu tak jako Slavomil Blecha, hrdina animovaného filmu režiséra Bohuslava Šrámka, trápil jej hmatatelný pocit nedostatečného ocenění. Rozpor mezi svými schopnostmi a jejich žalostným finančním zhodnocením nesl stejně těžce, jako ustavičné obstrukce komunistických úřadů.

Snímky z animovaného filmu režiséra Bohuslava Šrámka Blecha (1961).

Pitrova kresba ke snímku Jak na to (1963), otištěná v katalogu Československého kresleného a loutkového filmu.

Jak na to (Tak na to?) Osvětový film o dodržování správných dietních návyků při hubnutí se dostal do českých kin v polovině roku 1963. Jméno výtvarníka, který nedlouho předtím emigroval do Kanady, už v titulcích uvedené nebylo.

Když se a jaře 1963 dostal mezi účastníky zájezdu na Kubu, využil mezipřistání v Kanadě, vystoupil z letadla a požádal o azyl. Úspěšný a sebevědomý čtyřicetiletý grafik nepochyboval, že se v novém prostředí prosadí stejně dobře, jako předtím v Československu. Začátky byly slibné: první práci získal jako kreslíř reklamních filmů pro National Film Board of Canada. Zaměstnání ovšem přijal jako dočasné řešení, než se naučí anglicky a dostane povolení vycestovat do Spojených států. Spokojený byl především s vlastním bydlením – ve vilce s ústředním topením a koupelnou. V noci se mu sice zdávalo o divokých honičkách s pražskými estébáky, ale cítil se konečně svobodný; přítelkyni Ireně Bryndové poslal do Prahy kresbu, na níž se „pan Chruščov“ s injekční stříkačkou blíží k obnažené zadnici spoutané oběti. Šlo patrně o skicu k animovanému filmu The Kind Dictator (Laskavý diktátor). O úspěchu tohoto projektu byl přesvědčen tak, že opustil dobře placené místo v NFB, aby mohl v klidu pracovat na scénáři, který hodlal nabídnout některému kanadskému nebo americkému producentovi.

Skica k animovanému filmu The Kind Dictator (Laskavý diktátor).

V červenci 1964 se konečně dostal do Spojených států. Podobně jako Vladimír Fuka, kterého první návštěva New Yorku nadchla a inspirovala k celé řadě kreseb [2], považoval americkou metropoli za místo, kde nesnesitelný labyrint obstrukcí konečně vyústí do svobodného světa. Byl to ale také svět s naprosto jinými pravidly. Některá byla Pitrovi sympatická, jiným však nedokázal porozumět. Obdivoval americké automobily, ale v tom, co pokládal za umění, neměl nejmenší pochopení pro sériovou produkci. Jako kultivovaný umělec byl šokován americkou populární kulturou, z níž vnímal zejména všudypřítomný vliv estetických standardů Disneyho studia. Jejich dominantnímu postavení připisoval neúspěšné pokusy prosadit realizaci Laskavého diktátora nebo uplatnit v animovaném filmu svůj osobitý kreslířský rukopis. Po řadě zklamání přehodnotil první nadšení New Yorkem a domů napsal, že kromě neonů na broadwayském bulváru vypadá zbytek velkoměsta „jako Královské Vinohrady v noci“.

Robot. Snímek z neidentifikovaného reklamního filmu pro NFB z počátku šedesátých let.

Když se mu nepodařilo najít producenta pro svůj filmový projekt, rozhodl se jej uskutečnit sám vlastními silami. Nechal si z Vídně přivézt animační kameru a v newyorském bytě pro ni zkonstruoval stativ i elektrické ovládání. Postup prací však neustále narážel na nedostatek financí a film zůstal nedokončený.

Nerealizovaný návrh monumentální fresky pro letiště v Buffalu (1965). Ze stejné doby pochází loutka slečny a model vrtulníku.

Po deseti letech v Americe docházela Pitrovi energie. Sovětská okupace Československa znamenala definitivní konec nadějí na návrat domů a dlouho neléčená cukrovka mu způsobovala opakovaná ohluchnutí. Když bilancoval předchozí dekádu, připadaly mu roky strávené v emigraci jako promarněný čas. My takové hodnocení přijmout nemusíme. Není důvod dívat se na Pitrovu práci z perspektivy neuskutečněných plánů, s nimiž na jaře roku 1963 opustil Československo. Nabízí se i jiné cesty, kterými je možné jeho odkaz procházet. Pitra navrhoval obaly gramodesek, grafiku zápalkových nálepek, z nichž bylo možné sestavovat nejrůznější obrazce nebo ornamenty, vymýšlel trojrozměrné modely dopravních prostředků, které byly složené v deskách a při jejich otevření vyvstávaly do prostoru a sestrojil projekční přístroj, generující „tisíce abstraktních obrazů“. To všechno je, na rozdíl od Pitrových maleb ze sedmdesátých a osmdesátých let, v podstatě neznámé a čeká na objevení.

Pitra v šedesáti. Karikatura Svatopluka Pitry od Miroslava Liďáka.

[1] Snímek natočil dlouholetý Trnkův spolupracovník Stanislav Látal podle povídky Karla Michala. Příběh poprvé vyšel v knížce Bubáci pro všední den v roce 1961.

[2] Společně se Zdenkem Mahlerem z nich sestavili ilustrovaného průvodce, kterého mělo vydat Státní nakladatelství dětské knihy. Po Fukově emigraci do USA však knížka Jízdenka do New Yorku skončila ve stoupě. Publikována byla až v roce 2008 na základě makety, kterou se Mahlerovi podařilo zachránit.