Jednotný systém periodik pro děti a mládež

Administrativními zásahy bylo na přelomu čtyřicátých a padesátých let zastaveno vydávání více než dvou desítek časopisů určených dětem a mládeži. Místo pestré škály titulů začal vznikat jednotný systém několika specializovaných periodik, rozdělených podle věku cílové skupiny.

Nejmenším čtenářům byla určena Mateřídouška, která vyšla poprvé v prosinci 1945 se záhlavím a ilustracemi Josefa Lady. Výtvarné řešení dalších čísel pak bylo svěřováno různým umělcům. Na stránkách časopisu se objevovaly práce Ondřeje Sekory, Antonína Strnadela, Jiřího Trnky, Václava Karla, Adolfa Zábranského, Cyrila Boudy, Milady Marešové, Karla Svolinského, Josefa Nováka nebo Karla Müllera. Koncem 40. let zasáhl Mateřídoušku příliv propagandistických témat, spojených s upevňováním nového režimu. Změny se projevily i na tak výjimečném charakteru, jako byl Sekorův Ferda Mravenec. Zatímco v předválečných kreslených seriálech a knížkách prováděl docela divoké kousky, na konci 40. let se stal uvědomělým občanem, který byl ochotný přispět k převýchově celého společenství. V obrázkovém seriálu Kousky mládence Ferdy Mravence podporoval pětiletku, trestal líné brouky nebo experimentoval se speciální výživou obilných klíčků, aby po vzoru sovětského agronoma Trofima Lysenka stvořil pšenici s mnohonásobně rozvětveným klasem.

Stejně jako tehdejší děti, které se předháněly ve školních sběrových soutěžích, i Ferda se pustil do sběru druhotných surovin. O prázdninách odpracoval pětatřicetidenní brigádu a z českých brambořišť vypráskal loupeživé „americké brouky“.[1] V drobném leporelu Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (SNDK, 1951) vyhlásil v souladu s bezohlednou a krátkozrakou racionalizací politické i životní praxe nesmiřitelný boj běláskovi: „Je to sice hezký motýl, ale z jeho vajíček se vylíhne tolik housenek, že by nám snědly všechno zelí, všechen květák, všechny kedlubny."

Počátkem 50. let se v Mateřídoušce, do té doby ilustrované výbornými nebo alespoň dobrými kresbami, začaly objevovat také fotografie, včetně generalissima Stalina ve vojenské uniformě. Dogmatické prosazování socialistického realismu vedlo k tomu, že se v podstatě každý vizuální obraz začal posuzovat ve vztahu k věcné skutečnosti. V některých případech zacházelo hodnocení ilustrací až do zcela absurdních důsledků. Například kresby Kamila Lhotáka, uveřejněné v září 1952 v Mateřídoušce,[2] sklidily výsměch v redakci Dikobrazu, která zjistila, že obrázky „melancholických vojáků“ neodpovídají předpisovým postojům ani aktuální výzbroji. Redaktorům vadily například dávno nepoužívané helmy, které výtvarník posadil na hlavy vojínů lidové armády.[3]

 

„Vyhrňme si rukávy. Kritický dodatek k Mateřídoušce“. Dikobraz, č. 47, 1952, s. 375

 

V centralizovaném systému periodik navazoval na Mateřídoušku „časopis československých dětí“ Ohníček, určený školákům ve věku od devíti do dvanácti let. Zatímco Mateřídouška se měla starat o estetickou výchovu, prvořadým cílem Ohníčku, který začal vycházet v září 1950, byla podpora práce pionýrských oddílů a skupin. V časopise vycházely také povídky, pravidelně opakující dvě témata: krušný život dětí za kapitalismu a výchovné morality ze školního nebo domácího prostředí. Také kresby, případně silně retušované fotografie, vytvořily omezený rejstřík schematických „výstižných okamžiků“ z rodinného a pionýrského života.

Tři roky po Ohníčku vyšlo první číslo Pionýra, který měl za úkol oslovit mládež staršího školního věku, tedy žáky 5. až 8. tříd základních škol. Pionýr se vyráběl hlubotiskem, který velmi dobře reprodukoval barevné ilustrace, zejména kvašové malby Zdeňka Buriana. Ačkoliv v té době už dobrodružné knihy s jeho ilustracemi nevycházely, Burianovo oslnivé realistické umění bylo ve spojení s vhodným textem přijatelné. Tak jako ostatní časopisy, také Pionýr byl v první polovině 50. let nástěnkou režimní propagandy. Vedle událostí a témat, o nichž bylo bezpodmínečně nutné referovat (oslavy takzvaného Vítězného února nebo zprávy o činnosti pionýrských organizací v zahraničí, zejména v Sovětském svazu atd.), existovaly také náměty zcela nepřijatelné. Nepřípustná byla kritika jakýchkoliv komunistických funkcionářů. Skauting, náboženské otázky nebo život v období první republiky se mohly zmiňovat jen v pejorativním kontextu. Aby si pionýři uvědomili, že čtení je vážná věc, dostávali každý týden do rukou Pionýrské noviny, které měly obsahem i grafickou úpravou ukázat, že tisk nejsou jen obrázkové časopisy na pěkném papíře, a vést děti k pravidelné četbě politických aktualit.

 

Obálka časopisu Vpřed, 1945

 

Vpřed, časopis pro hochy a děvčata s přílohou Rychlé šípy, 1946

 

Kresba Kamila Lhotáka na obálce časopisu Junáci vpřed, 1949

 

Obálka časopisu Junáci vpřed, 1950

 

Obálka časopisu Vpřed, 1950

 

Ilustrace Aleny Čermákové na obálce časopisu Vpřed, pionýři, 1951

 

Jediným výrazně tematicky zaměřeným časopisem pro mládež byl týdeník pro technickou výchovu Mladý technik. Vycházel od roku 1947 a přinášel jednoduché pokyny, podle nichž si děti mohly postavit například skříňku na nářadí, ale i velmi složité plány na výrobu nejrůznějších přístrojů. Počátkem roku 1949 se v Mladém techniku objevil dokonce návod na stavbu funkčního filmového projektoru. Nešlo o žádnou stavebnici ze součástek, které by se daly někde koupit. Až na optiku bylo nezbytné vyrobit téměř všechno, včetně elektrického motoru. Atraktivní součástí časopisu byly popisy nejrůznějších chemických nebo fyzikálních pokusů a „obrazové školy“ na zadní straně obálky. Vědecké principy a fungování technických zařízení se v nich vykládaly v malých porcích bohatě ilustrovaných textů. Rubrika navazovala na stejnojmenný vzor ze starých čísel časopisu Vpřed. Na rozdíl od předúnorového technického vzdělávání, které čerpalo materiál (obrazy lodí, strojů, letadel, zbraní) převážně z anglického magazínu Modern Wonder, se počátkem 50. let stal hlavním zdrojem poučení sovětský časopis Těchnika moloďoži. Mladý technik se mu výrazně přizpůsobil v polovině roku 1952, kdy začal vycházet dvakrát měsíčně a s podtitulem Věda a technika mládeži. Poté, co byla „obrazová škola“ zrušena, začaly se na prostřední dvoustraně objevovat nápaditě řešené, barevné didaktické tabule, názorně objasňující principy nejrůznějších přírodních jevů a technických novinek. Časté byly také zprávy o senzačních úspěších sovětské vědy, jako byl například „objev“ tzv. živé hmoty, k němuž došlo v nesterilních podmínkách domácí laboratoře Olgy Lepešinské. Mezi ilustrátory Mladého technika (od roku 1954 definitivně přejmenovaného na Vědu a techniku mládeži) vynikl František Škoda, který s nakladatelstvím Mladá fronta začal spolupracovat už během studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Škoda byl univerzální kreslíř, schopný přesvědčivě znázornit složité stroje a jejich součásti, řezy dopravními prostředky i lidskými těly. V jeho raných kresbách z druhé poloviny 40. let doprovázela technicky názorné nákresy humoristicky pojatá stafáž. Potíže mu však nedělala ani precizně hladká, realistická malba, která pomáhala kouzlit věrohodné vize vesmírných letadel nebo kosmických laboratoří blízké budoucnosti. Tyto práce byly většinou věrnými kopiemi předloh sovětských ilustrátorů, jako byl malíř a letec Konstantin Artseulov. Vzhledem k tomu, že originální kresby ani tiskové formy nebyly k dispozici, musely se konkrétní obrázky ze sovětského magazínu Těchnika moloďoži namalovat znovu. Totéž se týkalo také knižních ilustrací, například v monumentální encyklopedii Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích (Svět sovětů, 1954), jejíž ilustrační doprovod pro české vydání překreslil výtvarný redaktor SNDK Dobroslav Foll.

 

[1] Mateřídouška, roč. V, č. 8 (1. dubna 1949), s. 128 / Mateřídouška, roč. VI, č. 1 (1. září 1949), s. 16 / Mateřídouška, roč. VII, č. 1 (1. září 1950), s. 16.

[2] Mateřídouška, roč. IX, č. 2 (20. září 1952), obálka a s. 18–21.

[3]„Vyhrňme si rukávy“; Dikobraz, roč. VIII, č. 47 (23. listopadu 1952), s. 375.