Pružný charakter

První vizuální podobu, která se brzy stala všeobecně známou, získal protektorátní fantom s pružinami na nohou v animovaném filmu Pérák a SS v roce 1946. Jiří Trnka oblékl do přiléhavého černého trikotu usměvavého kominíčka a společně s Jiřím Brdečkou jej vybavil elegancí výtržníka z filmových grotesek. Pérák dráždil okupanty mrštností, s níž se vymykal disciplinovanému režimu a jeho role skončila osvobozením spoluobčanů z nacistického kriminálu. Velké očisty národního života, která začala ve dnech květnového povstání pronásledováním nacistických zločinců a českých kolaborantů, se už neúčastnil. Vrátil se však po únorových událostech roku 1948, kdy se komunističtí ideologové snažili legitimizovat politické čistky jako kontinuální pokračování boje proti zrádcům národa. Když se Pérák objevil v obrázkovém seriálu v Haló nedělních novinách, oblékal se sice stejně jako Trnkův a Brdečkův diabolický fantom, ale na rozdíl od něj artikuloval politicky vyhraněnější program.

Příběhy, které o přízraku s pružinami na nohou kolovaly protektorátní Prahou, zaznamenal zřejmě jako první Jan Weiss, autor fantastických a psychologických próz. V povídce Pérový muž (1943) uvedl nejrůznější domněnky o fantómově původu: „Podle jedné verze je to mnohonásobný vrah, podle druhé geniální vynálezce, podle další parašutista a opět šílenec, uprchlý z blázince. Po několik dnů prý již uniká policii ohromnými skoky. Již jsou mu v patách, již již se po něm vztahuje rámě pronásledovatelů – když tu náhle – skok – a pérový muž je v prachu!“”¹

Povídka, poprvé publikovaná až v roce 1961, není prostou reportáží z Protektorátu; je to vyprávění o vzniku jedné fámy, které žurnalistický styl obratně využívá. Text je také drobnou psychologickou studií podnikavého občana a v závěru překvapí nečekaným zvratem. Spisovatelův přítel, lékař v ústavu choromyslných, objeví „pérového muže“ mezi svými svěřenci: je to vyzáblý dlouhán v roztrhaných pantoflích, který se chystá přeskočit zeměkouli, ale skokem přes Měsíc opovrhuje, neboť náš přirozený satelit považuje za pouhý optický klam. Jeho životní metou je skok do propasti hmoty: “Na zrnku máku naučím se skákat do propasti hmoty! Skoky dlouhé tisícinu, miliontinu, triliontinu milimetru! Skok z protonu na elektron! Jaké dálky! Jaké hloubky!“ ”²

Snímek z kresleného filmu Pérák a SS. ČSFÚ, 1946. Scénář a režie: Jiří Brdečka, Jiří Trnka. Výtvarník: Jiří Trnka. Hudba: Jan Rychlík. Kulisy protektorátní Prahy jsou vystavěny z fotografií skutečných budov, ulic a mostů. V roli nepolapitelného výtržníka vystupuje mladičký kominíček.

V době, kdy Weissova povídka vyšla, Pérák už dávno nebyl jen amorfní postavou, která nabývá určitých obrysů pouze v představách vyprávěče a jeho posluchačů. Pokud pomineme dětské ilustrace k říkankám, které podle Jana Weisse kolovaly pod lavicemi protektorátních škol, získal Pérák první vizuální podobu v kreslené grotesce Jiřího Trnky a Jiřího Brdečky Pérák a SS v roce 1946.

Snímek z kresleného filmu Pérák a SS (1946). Filmové titulky i soupis československých dokumentárních a animovaných filmů z let 1922 až 1957, pořízený Jiřím Havelkou v roce 1959, sice uvádí jako autora námětu prozaika a dramatika Otu Šafránka, ale samotný snímek je spíš šťastným spojením Trnkova a Brdečkova smyslu pro humor.

Chaplinovsky elegantní hrdina, který své pronásledovatele doslova utahal, nebyl sveřepý bojovník, nemilosrdně likvidující nepřítele. V kritickou chvíli však dokázal zaujmout nekonformní postoj k událostem, jež by mohl celkem pohodlně přečkat v závětří bezpečného úkrytu za komínem.

Snímek z kresleného filmu Pérák a SS (1946). Kominíček se maskovaným fantomem stane poté, co je mimoděk svědkem řádění udavače. Pohodlný postoj nezaujatého pozorovatele v závětří za komíny vystřídá provokativní gesto: Pérák se zmocní vlajky SS (Schutzstaffel, Ochranných oddílů) a jako toreador dráždící býka červenou muletou, rozzuří udavače a okupanty k nepříčetnosti.

Ilustrace z Katalogu kresleného filmu studia Bratři v triku (1962). Kominíček získal svá legendární péra z divanu, na němž se objímala milenecká dvojice. V elegantním mladém muži s knírkem ztvárnil Jiří Trnka svého spolupracovníka, scénáristu a režiséra Jiřího Brdečku.

Společně s dalšími Trnkovými filmy se snímek Pérák a SS promítal na prvním poválečném festivalu v Cannes, kde „vyvolal rozruch“ stejně jako v Československu, v němž probíhalo účtování s protektorátními úředníky a kolaboranty; nacističtí zločinci byli odsouzeni, uvězněni nebo popraveni a etničtí Němci a Maďaři vyhnáni z republiky.

Snímek z kresleného filmu Pérák a SS (1946). Pérákovo monokulární vidění vyznačil Jiří Trnka s lapidární elegancí maskou, kterou si kominíček udělal ze své vlastní děravé ponožky. Pérákovo oko je objektivem, registrujícím společnost rozdělenou pod tlakem okupačního teroru na dobré vlastence a zrádce.

Velká očista národního života pokračovala i po únorových událostech roku 1948, kdy moc v zemi převzala komunistická strana. Zatímco akční výbory vyvíjely tlak nejen na odpůrce režimu, ale také na nerozhodné občany, společenské magazíny nepřestávaly čtenářům servírovat pestrou směs anekdot, křížovek, reklamních ilustrací a příběhů o sbratření pokrokových sil celého lidstva. Tiskoviny v rukou komunistů vytvářely dojem kontinuálního vývoje a nevybíravou likvidaci politických odpůrců legitimizovaly tvrzením, že jde o završení těch tendencí, vyznačených Košickým vládním programem, které vinou reakce (podporované bývalými sympatizanty nacistické politiky) nemohly být uskutečněny bezprostředně po válce. K této iluzi přispěl také obrázkový seriál Pérákovy další osudy, který karikaturista Vladimír Dvořák kreslil od dubna 1948 pro Haló noviny, nedělní přílohu Rudého práva.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948, č. 13. Název patnáctidílného seriálu sleduje destrukci charakteru komického cholerika z němé grotesky. Od chvíle kdy promluvil, bylo jasné, že výtržníka nahradil poslušný vykonavatel stranických pokynů.

Prvních šest pokračování Pérákových dalších osudů se vracelo do období Protektorátu a vizuálním stylem se jednoznačně hlásilo k výtvarnému řešení Trnkova a Brdečkova animovaného filmu. Čtenáři Haló novin se mohli opět setkat s udavačem, kterého tentokrát motivovala spíš vidina zisku, než fanatická oddanost Vůdci. Kolaborant chtěl pro sebe získat „pěkný byt, pěkné obrazy i pěknou ženu“ sazeče Jana Přímého. Pérák však jeho záměr zpozoroval a překazil. Pomohl zatčeným odbojářům a během květnového povstání stál s pancéřovou pěstí po boku ozbrojených povstalců na barikádě.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948, č. 13. Detaily první části příběhu.

Ačkoliv byl tento nový Pérák oblečen stejně jako jeho předchůdce, došlo k zásadní proměně charakteru: němý fantom promluvil! Sice jen tištěným titulkem, ale přece se tím značně vzdálil roli výtržníka z němé grotesky. Výsměšná gesta nahradil slogan „Smrt fašistům“ a hbité úskoky vystřídala promyšlená taktika partyzánského boje. Porážkou nacistů však Pérákovy další osudy zdaleka neskončily. V poúnorovém angažmá Pérák definitivně odložil kostým maskovaného hrdiny a proměnil se v uvědomělého občana, který se angažoval v boji proti politickým odpůrcům komunistické strany.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948, č. 19. Sedmé pokračování Pérákových dalších osudů uvozuje recitativ, který stranické dělení poválečné společnosti maskuje všelidovým zájmem: „Začínáme vlastně druhý díl našeho kresleného vyprávění. Pérák počátkem května roku 1945 vysvlékl svoji uniformu a stal se obyčejným člověkem – českým pracujícím člověkem se všemi starostmi i radostmi příslušníka osvobozeného národa. Přestal však Pérák opravdu existovat? Stalo se v květnu 1945 skutečně všechno, co jsme očekávali a co jsme si slibovali? Zatím co Pérák svoji masku svlékl, jiní si masku oblékli. Nepřátelé květnových událostí se nevzdali boje, tentokrát již nikoliv proti Pérákům, nýbrž proti českému lidu, proti jeho štěstí a spokojenosti, proti míru pro všechny.“

Ústřední postavou vyprávění se stal kolaborant, který dostal výmluvné jméno Pomej a začal spoluobčanům vyprávět o svých hrdinských činech za okupace. Byl však sazečem Janem Přímým, členem očistné komise, odhalen jako bývalý agent gestapa. Před vyšetřováním hledal pan Pomej záchranu v sekretariátu České strany národně sociální, která se jako výrazný odpůrce komunistické politiky stala terčem útoku Haló novin. Vzhledem k tomu, že národní socialisté iniciovali v únoru 1948 demisi demokratických ministrů, byli po převratu označeni za hnízdo reakčních živlů, které je třeba zničit.

PÉRÁKOVY DALŠÍ OSUDY. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948, č. 19. Detaily sedmé části příběhu.

Třetí republika je v Pérákových dalších osudech vylíčena jako nedokončený projekt všelidové vůle, který se pod vlivem rozkladného působení stranických sporů stal rejdištěm bývalých nacistů. Ti infiltrovali státní správu ve snaze zvrátit všechny pokrokové změny, zejména znárodnění velké části průmyslu, velkoobchodu a bankovnictví.

PÉRÁKOVY DALŠÍ OSUDY. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948. Detaily osmého pokračování.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948.

Poslední tři části seriálu už nedostávaly k dispozici celou stránku; příběh se dělil o místo s křížovkou a zápletka vyprávění, v němž šlo o protistátní pikle, které národní socialisté kují společně s americkou tajnou službou, rychle spěla k rozuzlení. Poté, co byla opozice zlikvidována, vrátil se demaskovaný Pérák ke své původní profesi, tentokrát skutečně osudově.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948. Detaily závěrečné části.

Odchod poúnorového Péráka ze scény byl politickou aktualitou, stejně jako završením dlouhodobější tendence zkrotit nedisciplinovaný charakter tím, že se na jeho bedra naloží tíha dějinné odpovědnosti. Za pozornost stojí skutečnost, že si Pérák uchoval původní rysy mladistvého kominíčka. Nic to však nemění na skutečnosti, že namísto temperamentního výtržníka odešel ze scény osudem zlomený charakter, odsouzený k roli, kterou mu neurčila jeho povaha, ale stranické direktivy.

Pérákovy další osudy. Kresba: Vladimír Dvořák. Haló noviny, 1948.

¹ Jan Weiss: Pérový muž. Psáno Na Kozinci 21. července 1943. Text vyšel poprvé v knížce Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami v roce 1961.
² Tamtéž.

V roce 2014 vznikl pro ArtyčokTV dokumentární pořad Charakter, který sleduje, jak Pérákovu osobnost formovala nejprve potřeba vyrovnat se s traumatickou zkušeností okupace, následně politická objednávka a v současné době touha nezávislých autorů znovu oživit tuto tajemnou postavu jako ryze českého supermana se zvláštním jménem.