Neprakta 1949—1970

Kresby se signaturou Neprakta se půl století objevovaly na stránkách novin a časopisů, v knížkách i na televizních obrazovkách. Doprovázely rady manželským párům od doktora Plzáka nebo populární povídky a romány Miloslava Švandrlíka, který byl také libretistou komiksových seriálů a kreslených vtipů. Originály bývaly poměrně často k vidění v galeriích a výstavních síních, zatímco reprodukce visely nad ponky v továrních dílnách, na plechových dvířkách šatních skříněk i v kabinách nákladních aut. Zvláštní oblibě se těšily obrázky „prsatých nymf“, které Bohumil Hrabal označil za originální československé pin­‑up girls.

Nepraktovy obrázky se staly součástí populární kultury a jejich tvůrce Jiří Winter (1924–2011) byl díky četným vystoupením v televizi veřejně známou osobností 70. a 80. let. Už tehdy si ale jen málokdo pamatoval, že značka Neprakta bývala původně pseudonymem autorské dvojice. Společně s Winterem ji od roku 1949 tvořil spisovatel a výtvarník Bedřich Kopecný (1913–1972), který také zvláštní „firemní“ jméno vymyslel. První poválečný tandem, zaměřený zejména na výrobu kresleného humoru, publikoval během dvaceti let produktivní spolupráce bezmála deset tisíc vtipů. Kopecný zpravidla vymýšlel a načrtával jejich náměty a pak je předával mladšímu příteli, trpělivému, nesmírně pracovitému a cílevědomému kreslíři, aby je finalizoval pro tisk. Společný pseudonym si tehdy zvolili vzhledem k problematickému postavení, v němž se na počátku převratných politických a společenských změn ocitl Bedřich Kopecný.

Interiér bazaru Orientální zajímavosti, květen 1942. Filmový týdeník Aktualita natáčí reportáž o restaurování orientálního koberce (Bedřich Kopecný je třetí zleva).

Následující ukázky jsou první dvě kapitoly z knihy Neprakta. Prvních 20 let firmy na výrobu kresleného humoru, kterou u příležitosti stejnojmenné výstavy v Retromuseu vydala Galerie výtvarného umění v Chebu.

I. Před Nepraktou

Jiří Winter byl na počátku německé okupace patnáctiletým studentem gymnázia, který se začínal zajímat o starožitnosti a exotické předměty. V roce 1940 objevil na Karlově náměstí bazar s orientálními kuriozitami, v němž se nejzajímavějším exemplářem ukázal být prodavač Bedřich Kopecný. [1]

Winter začal do krámku ve Václavské pasáži docházet pravidelně. Rád se svým novým přítelem diskutoval o asijském a severoafrickém umění, ale také u něj nakupoval staré šavle a revolvery. Sběratelská vášeň se mu málem stala osudnou, když na jaře 1944 věnoval jednu starou francouzskou pistoli ze své sbírky kamarádovi, který se chtěl zapojit do odboje. Celá záležitost byla brzy prozrazena, Wintera i jeho rodiče zatklo gestapo a obvinilo je z přechovávání střelných zbraní. U soudu nakonec mladík vyvázl „jen“ se šestiletým trestem. Zbytek války strávil v bavorské káznici a domů do Prahy se vrátil v červnu 1945.
Po svém otci, který zemřel v pankrácké věznici, převzal sklenářskou dílnu. Zatímco se věnoval živnosti, váhal mezi zálibou v kreslení a zájmem o přírodní vědy. Dilema tehdy vyřešil tak, že začal navštěvovat přednášky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň se pokoušel malovat. V námětech obrazů a kreseb doznívaly zážitky z posledních měsíců války. Vedle bachařů dohlížejících na transport a portrétů spoluvězňů patřily k častým motivům zátiší s lidskými i zvířecími lebkami. Některé měly symbolický význam, u jiných převažoval spíš zájem přírodovědce o morfologii. Dochovalo se i několik studií ženských aktů.
Po válce se Winter také vrátil ke staré zálibě ve sbírání přírodních i artificiálních kuriozit. Protože během pobytu v bavorském vězení přišel o všechno, co v protektorátních letech nashromáždil, začal znovu budovat kolekci starých zbraní a kultovních předmětů ze všech koutů světa. V poválečném Československu k tomu byla jedinečná příležitost. Cennosti, pocházející ze zabaveného a rozkradeného majetku židovských rodin a deportovaných Němců, byly mimořádně levné. Později, po únorových událostech roku 1948, začali trh se starožitnostmi zásobit také takzvaní bývalí lidé, jimž nový režim odepřel lístky na potraviny, takže si museli prostředky k nákupům opatřovat prodejem movitého majetku (Knapík – Franc 2011: 864).
Při pátrání po starožitnostech se Winter opět sešel s přítelem Kopecným. Ten po válce vstoupil do armády jako příslušník ženijního útvaru. Nebyl jím však příliš dlouho. Při likvidaci miny utrpěl zranění, jež mělo za následek definitivní ztrátu zubů. Kopecný byl opakovaně hospitalizován ve vojenské nemocnici a pak se vrátil zpět do civilu. V únoru 1947 začal psát fejetony do národně socialistického týdeníku Svobodný zítřek, v němž vycházely politické komentáře ministrů Drtiny a Ripky nebo texty Bohuslava Brouka, ostře polemizující s komunistickou ideologií.

Titulek článku Bedřicha Kopecného z týdeníku Svobodný zítřek, 1947

Kopecný využil znalostí arabského světa získaných studiem orientálního umění a četbou cestopisů a situoval své příspěvky do fiktivního Abdulistánu, maličké pouštní země, kde se „nemluví o ničem jiném než o politice“.[2] V průhledných jinotajích se prostřednictvím výřečného Sajída Abdula vyjadřoval k dění na domácí politické scéně i k vývoji mezinárodní situace. Ironicky komentoval nepřetržitý řetězec sporů a kompromisů „Národního šiku“, plánovité budování šťastných zítřků nebo propagandistickou činnost „Hodnostářství Opravdu Uklidňujících Pravdivých Informací“. Abdulovy postřehy byly vtipné, chytré a trefné. Nedělaly si iluze o nezištné dobročinnosti západních demokracií ani o skutečných záměrech nového východního spojence a povaze jeho Pravých Přívrženců, ochotných rozpoutat bratrovražedný boj, pokud by většina neustoupila jejich požadavkům. Abdul občas vycestoval i za hranice své malé pouště, aby se účastnil konferencí se Zástupci Zmoudřelých Zemí. Zprávy o výsledcích jednání, které pak tlumočil v radě šejků, nebyly příliš optimistické: „Každý se o nás nezištně zajímá, ačkoliv chtěli obrátit naši poušť v písek. Ale urovnal jsem to na všech stranách. Něco si vezmou, něco jim dáme a o něco asi přijdeme, takže se ničeho dobrého nemusíme obávat.“ [3] Abdulistán byl už jen svou polohou přímo předurčen k tomu, aby si na něm ostatní mocnosti „vyřizovaly své spory, začínaly války a zkoušely politické a sociální vynálezy“. [4]
V Československu se počínající studená válka zřetelně ohlásila v polovině roku 1947. Počátkem července se vláda nejprve jednomyslně rozhodla, že bude jednat o podmínkách hospodářské pomoci, kterou organizovaly Spojené státy. Brzy poté však vládní delegace odletěla na plánovanou návštěvu Moskvy, kde si sovětské vedení vynutilo odvolání předběžného souhlasu s účastí na Američany řízeném projektu. Protože československá politická reprezentace viděla v přátelství se stalinským Ruskem jedinou záruku bezpečné a šťastné budoucnosti, sovětské ultimátum přijala. Odmítnutím Marshallova plánu vstoupila ideologická a politická diferenciace dvou světů v poválečné Evropě do nové fáze. Zatímco komentář ve Svobodném zítřku tehdy jen zdrženlivě vyjádřil obavy, aby se pomyslná čára mezi západem a východem Evropy „vzájemnými výčitkami, tendenční propagandou, ba nenávistí nerozšířila ve skutečnou a nebezpečnou propast“ (Ráž 1947: 1), Abdul s hořkou ironií rovnou doporučoval postavit kovovou „mušarabii“, která by oddělila strádající, ale hrdé přívržence východní nauky od politicky zaostalých blahobytníků.
Mezi šestnácti státy, které nakonec Marshallův plán přijaly, nebyla ani jediná země nacházející se ve sféře sovětského vlivu. Moskevské vedení mezitím obnovilo činnost komunistické internacionály, pod jejímž vedením zahájili českoslovenští komunisté v létě 1947 „zrychlený postup k mocenskému monopolu“ (Kaplan 2012: 26). Soustředěný tlak profesionálních revolucionářů vyústil do známých únorových událostí následujícího roku.
Kopecného poslední zprávy z Abdulistánu vyšly den předtím, než ministři tří stran Národní fronty podali demisi, kterou prezident Beneš nakonec přijal a uvolněné pozice obsadil podle Gottwaldových pokynů. Komunistická strana tak definitivně ovládla státní aparát.

Jiří Winter, p.f. 1950, suchá jehla

II. Založení „firmy“

Ostrý kurz, který komunistická politika nabrala ve druhé polovině roku 1948, měl nový režim zbavit všech odpůrců a nepohodlných osob. Tvrdý postup proti takzvané reakci umožnil nový zákon na ochranu lidově demokratické republiky, 5 podstatným způsobem omezující ústavně zaručenou svobodu projevu. Zbytky třídních nepřátel, občané bez trvalého zaměstnání a především všichni „řemeslní pomlouvači a štváči“ (Kaplan 1993: 193) měli být internováni v táborech nucených prací. [5]
Mezi desítkami tisíc lidí postižených novou justiční praxí byl i Bedřich Kopecný. Podle rozhodnutí státního soudu v Praze ohrozil bezpečnost státu tím, že neoznámil příslušným úřadům styky, které jeho známý, hostinský Emil Vašek, udržoval s „agentem cizích zahraničních kruhů“. [6] Není vyloučeno, že šlo o provokaci ze strany Státní bezpečnosti. Z dochovaného rozsudku vyplývá pouze to, že se Kopecný setkal s údajným poúnorovým emigrantem, jenž se po návratu do Prahy snažil navázat kontakty s příslušníky československé armády. Vzhledem k tomu, že Kopecný odešel z aktivní služby už rok po válce, nemohl nikomu poskytnout žádné relevantní informace. Přesto byl v červenci 1949 odsouzen k tříměsíčnímu odnětí svobody.
Podzimní dny před nástupem trestu trávil Kopecný na chatě v Klínci, kam ho jezdíval navštěvovat přítel Winter. Můžeme se jen dohadovat, jaké důvody je dovedly k tomu, že se při debatách o budoucnosti na přelomu října a listopadu domluvili na výrobě kreslených vtipů pod společným pseudonymem. I když Jiří Winter s odstupem šedesáti let vzpomínal, že Nepraktu vymysleli v ironické reakci na zkratkovitá pojmenování nových podniků a výrobních družstev Chemodroga, Druča, Vodotechna či Oděva a Obuna (Winter – Kopecký 2012: 35), jednalo se o nápad Bedřicha Kopecného. Ten si totiž už v létě 1948 připsal k veršovanému textu Raketa podtitul Neprakta step. V souvislosti s plánovaným pokusem publikovat v poúnorovém tisku kreslené vtipy mělo zvláštní jméno vyjadřovat „nespekulativní“ přístup a především „chránit nevinné“. [7]
Winter sice později Nepraktu charakterizoval jako „firmu“, ale jeho spolupráce s Kopecným nikdy neměla žádnou právní podstatu. Byla založena na čistě přátelské, ústní dohodě. Kopecný zpravidla vymýšlel a načrtával náměty, které pak Winter finalizoval. Od počátku byly kresby určené ke zveřejnění a pouze několik erotických motivů skončilo v rukou soukromých sběratelů.

Jiří Winter, Řekněte Á, kolorovaná kresba, 220 × 190 mm, 1949

Po několika neúspěšných pokusech přijali jejich práce ve Svobodném slově, deníku Československé strany socialistické. Na jediné stránce nedělního vydání, která zůstala vyhrazena anekdotám, rébusům a křížovkám, byl 20. listopadu 1949 otištěn Nepraktův první kreslený vtip. Malý obrázek představoval jednotku hasičů zalévajících květiny ve čtvrtém patře činžáku. Z tištěného titulku se čtenáři dozvěděli, že slečna v okně „je velitelova dívka“, a mohli kresbu interpretovat jako romantickou scénu s lehkým nádechem absurdity. Podobné situace se opakovaly i v dalších příspěvcích. Jednou to byla žirafa vysedávající u kavárenského stolečku, která žádala po číšníkovi patřičně dlouhé brčko; jindy profesor kráčející vzhůru nohama, protože ve svých teoriích popíral zemskou přitažlivost.

Jiří Winter, nepublikovaná kresba, 1951

Nepraktovy vtipy ovlivnila Ladova Ilustrovaná frazeologie [9] a podobné hry s homonymií, polysémií a metaforickou povahou jazyka, které se z Trnu [10] rozšířily do celé řady prvorepublikových novin a časopisů. Zábavné absurdity a dvojsmyslné vtipy prosperovaly i na stránkách protektorátního tisku. [11] Teprve v nových společenských a politických poměrech poválečného Československa se nevázané vtipkování stalo terčem kritiky. Poté, co byl periodický tisk prohlášen za národní majetek, který má sloužit potřebám celku a nikoliv osobnímu prospěchu jednotlivců, připadla dominantní role politické satiře a karikatuře. Ačkoliv se na ostatní funkce humoru pohlíželo s despektem, kreslené vtipy ze stránek novin a časopisů nadobro nezmizely ani v nových, poúnorových poměrech. Přežívaly v nedělních koutcích a v zábavných rubrikách některých periodik. Sporadicky se objevovaly i v Dikobrazu. Sváteční prosincové číslo satirického týdeníku otisklo dokonce dva miniaturní Nepraktovy obrázky. Jsou sympatické i tím, že na rozdíl od naprosté většiny ostatních příspěvků nezneužily svatého Mikuláše k tendenčním politickým komentářům.
Na konci roku 1949 nakreslili oba přátelé novoročenky. Winter poněkud znepokojivé spojení karikaturní kresby hermafroditního žongléra s lebkami, věcně zobrazenými z nejrůznějších úhlů, a Kopecný optimistickou vyhlídku na brzký návrat z vězení.
V lednu 1950 začal Kopecný fárat v dole Zdeněk Fierlinger ve Vinařicích u Kladna, kde byl předchozího roku zřízen pracovní útvar, náležející k pankrácké soudní věznici. Vzhledem k tomu, že byl zařazen do II. disciplinární třídy, směl vlastnit akvarelové barvy a psací potřeby. Mohl kreslit, malovat a jednou za čtyři týdny napsat dopis. V jednom z listů pochválil sestru Marii [12] za to, že pilně kreslí, a sám projevil odhodlání věnovat se malbě. Několik akvarelových studií v podzemních chodbách skutečně udělal. Zval i přítele Wintera, aby za ním přijel na šachtu malovat. Poradil mu také nejrychlejší a nejjednodušší způsob, jak se do kladenských dolů dostat: podepsat přihlášku na jednodenní brigádu. Wintera však takové prostředí ničím nelákalo, takže na společnou malířskou, natož hornickou práci nikdy nedošlo.

Bedřich Kopecný, akvarel z kladenského dolu, 150 × 105 mm, 1950

Ani Kopecný nebyl novým prostředím zrovna fascinován. Přesto se po vypršení trestu dobrovolně přihlásil na dlouhodobou brigádu a strávil dalších šest měsíců v rudném dole v Mníšku pod Brdy. Důvodem k tomuto kroku byla pravděpodobně potřeba vylepšit si kádrový profil. Brigádnická práce se totiž považovala za doklad „politické vyspělosti a kladného poměru k lidově demokratickému zřízení“.[13]
V polovině roku 1950 navázala „firma“ Neprakta kontakt s redakcí slovenského humoristicko­‑satirického čtrnáctideníku Sršeň. Časopis byl obdobou Dikobrazu, tištěnou na poněkud méně kvalitním papíru a většinou jen černou barvou; pouze obálka a některé stránky byly provedené irisovým, takzvaným duhovým tiskem z jedné matrice. Hlavní roli v něm hrály karikatury západních „válečných štváčů“ a příslušníků deklasovaných tříd, zejména bývalých továrníků a tzv. venkovských boháčů. Trocha starosvětské zábavy se objevila jen v uvolněnější atmosféře na konci roku. Na výzvu redakce dodal Neprakta před vánočními svátky celou sérii vtipů s motivem vánočního stromku: na jolce mičurinského agrobiologa dozrávalo čerstvé ovoce, smrček budoucího zlepšovatele zdobilo nejrůznější nářadí a jeden stromeček byl místo tradičních „andělských vlasů“ omotán dědečkovým stříbřitým plnovousem.

Jiří Winter, Vánoční stromeček budoucího zlepšovatele. Sršeň, roč. VI, č. 22, 15. ledna 1951

Vedle těchto žertů se objevila i karikatura západoněmeckých hokejistů, kteří ze svých holí složili hákový kříž. Téma nezdařené denacifikace Německa budilo v zemích východního bloku značnou pozornost od roku 1949, kdy nová vláda Spolkové republiky Německo převzala od spojeneckých sil takzvaný „očistný proces“ a prosadila rehabilitaci občanů odsouzených v prvních poválečných letech za aktivní činnost v nacistické straně. [14]

Jiří Winter, Sportovní pozdrav západoněmeckého hokejového mužstva. Sršeň, roč. VI, č. 22, 15. ledna 1951

Kreslený humor a satira patřily k prvním, ne však jediným produktům „firmy“ Neprakta. Kopecný s Winterem připravovali od počátku 50. let do nedělního Svobodného slova také hádanky, rébusy a obrázky, v nichž měli čtenáři odhalit věcné chyby: stíny vržené ke slunci, nesprávně nakreslené detaily zvířecích těl nebo lodní plachty nadouvající se proti směru pohybu člunu apod. V podstatě šlo o staré a osvědčené zábavní formáty z předúnorových časopisů pro mládež, poznamenané masivní kampaní za vybudování nové socialistické kultury podle sovětských vzorů. Proto se vedle pokynů, jak vyrobit montážní stojan na kolo, vodní hodiny nebo ochranný obal na knihu, objevil i návod na zhotovení figurky Dědy Mráze a vzorová pionýrská „stěngazeta“ s takzvanou sloučenkou, která v obrázcích květu, šípu a dvojice raků skrývala výzvu K větší práci. [15]
Pro humoristy bylo počátkem 50. let práce jen poskrovnu. Stát spíš potřeboval velké množství dělníků na těžbu uranu, který putoval přímo do Sovětského svazu. Jedním z nuceně nasazených kopáčů uranové rudy se v létě roku 1951 stal i Bedřich Kopecný. Nevíme, čím si tehdy vysloužil pozornost úřadů. Jisté je jen to, že byl rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 2 přidělen na základě dekretu o všeobecné pracovní povinnosti na jednoroční brigádu do uranového dolu v Bytízu u Příbrami. Poté, co přestal dodávat náměty kreslených vtipů, začal se Jiří Winter poohlížet po jiné práci. Velmi brzy ji našel a etabloval se jako ilustrátor technických a přírodovědeckých publikací. Ačkoliv se od gymnaziálních studií zajímal především o biologii a k technice neměl podle svých vlastních slov žádný vztah (Winter – Kopecký 2012: 89), snažil se pokaždé o věcně správné zobrazení předložené problematiky. V letech 1952 až 1955 kreslil grafy a instruktivní obrázky ke knížkám ruských autorů o bezmotorovém létání, olověných akumulátorech nebo pochodování. Ilustroval také první poválečnou příručku pro chovatele psů [16] a knihu o včelách od laureáta Stalinovy ceny I. A. Chalifmana. [17]
Na obou posledně jmenovaných zakázkách pracoval podle živých modelů. Anatomii včel dokonce studoval pod mikroskopem a vytvořil řadu precizních ilustrací, které mu vynesly pověst pečlivého pozorovatele s velkým smyslem pro detail.
Byl však i pohotovým kreslířem, schopným pracovat rychle a bez korektur. Takový talent mohl uplatnit nejen v novinách, ale také v televizi, která zahájila zkušební vysílání na Prvního máje 1953. Poprvé se Winterovy práce, ilustrace k parodické písničce o loupežnické bandě Dona Špagáta, [18] dostaly do televizního programu hned v prvním roce provozu pražského studia (Winter – Kopecký 2012: 50). Ověřit tuto informaci pravděpodobně nebude možné, protože záznamy naprosté většiny pořadů z té doby se nedochovaly.
Pro Československou televizi nakreslil Winter také oznámení o poruše. Za obrázek rozčileného muže, jenž se chystá rozštípat televizor sekyrou, prý Winter obdržel honorář čtyřicet korun [19] (Winter – Kopecký 2012: 52). Kresba se podle magazínu Československé televize objevila v následujících třiceti letech na obrazovkách více než pěttisíckrát. Drží tak rekord, který patrně nepřekonaly ani Svolinského ilustrace k Nedělní chvilce poezie.

Pokračování příběhu Bedřicha Kopecného a Jiřího Wintera si můžete přečíst v knize Pavla Ryšky Neprakta 1949–1970. Prvních 20 let firmy na výrobu kresleného humoru.

Obálka knihy NEPRAKTA 1949–1970. Prvních dvacet let "firmy" na výrobu kresleného humoru.
Autor publikace Pavel Ryška / Grafika Anymade Studio / Rozměry 170x260 mm, 80 stran
Vydala GAVU Cheb k výstavě v Retromuseu.

[1] Podle pracovního průkazu byl v obchodě zaměstnán jako restaurátor, znalec orientálního umění a koberců.

[2] Abdulovo setkání na poušti. Svobodný zítřek, roč. 3, č. 21, 22. května 1947, s. 10.

[3] Abdul na mírové konferenci. Svobodný zítřek, roč. 3, č. 12, 20. března 1947, s. 6.

[4] Bouře nad územím Abdulistanu. Svobodný zítřek, roč. 3, č. 27, 3. července 1947, s. 10.

[5] Zákon č. 231/1948 Sb., 8. října 1948.

[6] Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, 25. října 1948.

[7] Rozsudek Státního soudu v Praze. Dokument z pozůstalosti B. Kopecného.

[8] Kopecný narážel na perzekuci, jíž byl vystaven na počátku 50. let, v rozhovoru Půl Neprakty se doznává. Průkopník, okresní noviny OV KSČ a ONV Praha Západ, roč. VII, č. 46, 17. listopadu 1966, s. 1.

[9] Lada, Josef. Ilustrovaná frazeologie a přísloví. Praha: Fr. Borový, 1924.

[10] „Satirický časopis studentů“ vycházel v letech 1924 až 1932.

[11] K využití kresleného humoru v nacistické propagandě viz Karlíček, Petr – Mohn, Volker. „Naprostý propagandistický úspěch. Humoristický časopis Ejhle (1944-1945)“. Acta Universitatis Carolinae, Studia Territorialia, č. 1–2, 2013.

[12] Marie Kopecná byla ve 40. letech tanečnicí Velké operety. Později pracovala jako fázařka a koloristka v Krátkém filmu.

[13] Podmínky pro nástup pracovníků v Jáchymovských dolech, únor 1950.

[14] „Již roku 1950 padla omezení pro lidi ‚zatížené minulostí‘, a dokonce i pro ty, kteří byli označeni za hlavní viníky. Během této rozsáhlé rehabilitace se ke svému povolání vrátila řada dříve propuštěných nebo těch, kteří po válce nebyli znovu zaměstnáni. Vystřídání elit se tedy na západě Německa nekonalo“ (Brennerová 2005: 14–18).

[15] Vtipná nástěnka pionýrů. Svobodné slovo, 27. září 1959.

[16] MVDr. Koller, Jan. Kynologická příručka. Praha: Naše vojsko, 1953.

[17] Chalifman, I. A. Včely. Praha: Mladá fronta, 1955.

[18] Pohnutlivá písnička o jednom přeukrutném lajbrhauptmanovi Donu Špagátovi. Cyklus dvanácti kolorovaných kreseb vznikl v roce 1953. Námět Winter pravděpodobně znal ze Smetanova a Václavkova sborníku České písně kramářské, který vyšel v nakladatelství Fr. Borového v roce 1937.

[19] Podle údajů Statistické ročenky Republiky československé z roku 1958, která uvádí maloobchodní ceny potravin po měnové reformě v roce 1953, se za tento obnos dal koupit necelý kilogram másla.