Světelné plakáty

Reklamní diapozitivy se promítaly už v prvních biografech. Světelná reklama avizovala připravovaný program a později podporovala prodej gramofonových desek s oblíbenými filmovými šlágry. V kinech socialistického Československa přijal diapozitiv nový hospodářský i pedagogicko‒politický program: vychovávat zákazníky, kteří budou mít jasné představy o svých nákupních potřebách.

Diapozitiv byl považován za obdobu plakátu, „který se místo na výlepní ploše promítá na plátně kin. Pro účinnost a sílu působení je samozřejmě výhodné, že je obecenstvo v kinech při promítání diapozitivů již značně soustředěno a promítanému propagačnímu sdělení věnuje pozornost.“ (Häckl, 1962)

Diapozitivy sloužily majitelům kin k inzerci příštího programu. Skleněný reklamní diapozitiv 85 × 85 mm z období Protektorátu Čechy a Morava.

Ztemnělý kinosál, z nějž se nebylo možné jen tak nenápadně vytratit, byl ideálním místem propagačního působení. Jistou nevýhodu představovala relativně krátká doba promítání, přibližně pět vteřin. Sdělení proto vyžadovalo úsporná slova a jednoduché grafické řešení.

Skleněný reklamní diapozitiv 85 × 85 mm z počátku padesátých let. „Při tvorbě diapozitivů je nutné postupovat od úvahy, co může divák za tak krátkou dobu [promítání] vůbec vnímat. Tomu musí pak být podřízen obsah i provedení. Při dlouhém textu, který divák sotva stačí přečíst, unikne mu vyobrazení; při náročné grafice, byť i zajímavé, nemá dostatek času na vnímání textu. Prakticky může diapozitiv sdělit pokaždé jen jednu jasnou a srozumitelnou myšlenku.“

Se změnou ekonomických podmínek se v Československu padesátých let radikálně změnila i náplň propagace. Na rozdíl od „bývalé reklamy“ měly propagační prostředky zákazníky informovat a vést jejich „nákupní úvahy k rozumnému vydávání peněz“.

Skleněný reklamní diapozitiv 85 × 85 mm propagující ukládání peněz do Státní spořitelny, 1957.

Socialistická propagace příliš nerozlišovala mezi prezentací spotřebního zboží a politickou agitací. Na počátku šedesátých let psal publicista Bohuš Häckl o tom, že mimoekonomické úkoly propagace se budou neustále stupňovat, „až se konečně stanou v komunistické společnosti jejím jediným posláním“. Diapozitivy, stejně jako ostatní propagační prostředky, podporovaly pracovní nasazení a měly přispívat k plnění pětiletého plánu. Stejně jako agitační hesla zápalkových nálepek, byly i pokyny světelných plakátů prezentovány jako dobré rady a upomínky.

Skleněný diapozitiv, 85 × 85 mm, který před hlavním programem družstevníkům připomínal konzervaci krmiva.

K nejpozoruhodnějším výzvám, kterým museli počátkem padesátých let čelit návštěvníci biografu, patřily výzvy k účasti na takzvané národní směně. Podobně jako při pozdějších Akcích Z (svépomocí prováděných úpravách obcí za účelem jejich „Z“velebení), byla účast na nedělní národní směně dobrovolnou povinností každého uvědomělého občana.

Skleněný diapozitiv, 85 × 85 mm. Václav Černý k původu brigádnictví v Pamětech poznamenal, že šlo o „starý vynález ruské revoluce. [V] létech občanské války pracovní morálka v ruském průmyslu tak neslýchaně upadla a ruská města se proměnila v tak děsivá smetiště odpadků a trosek, že bylo absolutně nutné jednak vyvolat hnutí 'udarnikov', aby produkce vůbec oživla, jednak zřídit či spíš navelet občanské uklízečské prapory, aby se města neudusila v smetí. Připomíná se — jako veliký dějinný příklad — výjev usmívajícího se Lenina s koštětem v ruce v čele očistné brigády na nádvoří Kremlu! A tyto výpomoci z nouze ruské invence […] se stávaly pomalu 'normou' naší socialistické práce, hrozily se v ní ujmout a zakořenit jako pravidlo a samozřejmost, a také se ujaly! Socialismus se u nás měnil v instituci válečné mobilizace na věčnost […] S údernickým a brigádnickým apelem se režim obrátil především na mládež jakožto živel oduševnitelný k boji. I byly úderky mládeže a brigády mládeže a hnutí mládeže a svazácké výzvy, a režim se radostně holedbal, po krátkou dobu právem, že mládež získal.“