Pro malé občánky

Politickou kontrolu a plánování v podstatě veškeré publikační činnosti umožnily státnímu aparátu legislativní změny z konce 40. let. Regulace spotřeby papíru se už v dubnu 1948 stala záležitostí ministerstva informací.[1] Nedostatkem surovin bylo pak možné vysvětlovat politicky motivované zákazy vydávání „závadných“ knih a časopisů.

O měsíc později byly zestátněny všechny grafické závody, které vlastnily dva či více ofsetových nebo hlubotiskových strojů.[2] Soukromé tiskárny byly postupně převáděny pod nově zřízený národní podnik Československé závody polygrafické. Od roku 1950 mu byly podřízeny tiskárny Mladá fronta, Svoboda, Práce, Orbis a další krajské podniky.

Definitivně byla likvidace dosavadní nakladatelské struktury dovršena v březnu 1949 zákonem o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací.[3] Vydavatelský zákon, vylučující soukromé podnikatele z oblasti tisku, byl přivítán jako definitivní řešení, díky němuž přestanou být za účelem zisku vydávány „nejhorší morzakorové šmejdy a stupidní ilustrované týdeníky“ (Pober 1949: 3). Veškeré knihy pak vycházely v rámci centralizovaného systému nakladatelských podniků, jehož struktura se postupně formovala až do roku 1953. Povolení k tisku neperiodických publikací bylo podmíněno takzvaným vydavatelským oprávněním. Ministerstvo informací a osvěty jej udělovalo pouze „kolektivním činitelům“, tedy povoleným politickým stranám a dalším organizacím Národní fronty, církvím, uměleckým a vědeckým institucím, družstvům nebo národní podnikům. Veškerá knižní distribuce se stala záležitostí národního podniku Kniha, který měl povinnost odebírat všechny vydané tituly, bez ohledu na skutečný zájem čtenářů.

Pro dospělé čtenáře vycházely na počátku 50. let ilustrované knihy jen sporadicky. K nečetným výjimkám patřila například reprezentativní ediční řada Nesmrtelní, vydávaná Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), které zahájilo činnost v lednu 1953. Díla české i světové klasické literatury, například Aloise Jiráska, Karla Havlíčka Borovského nebo Hanse Christiana Andersena, ilustrovali František Tichý, Jan Zrzavý, Karel Svolinský, Antonín Pelc, Cyril Bouda, Václav Sivko nebo Karel Müller.

Mimořádnou péči věnoval stát především dětské knize, jejíž produkci dostalo na starost specializované Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK), zřízené výnosem ministerstva školství, věd a umění v dubnu 1949. Podnik se stal monopolním vydavatelem knih pro děti a mládež. Jen velmi malý počet titulů určených mladým čtenářům vyšel v Mladé frontě, v Československém spisovateli nebo v nakladatelství Svět sovětů, které publikovalo překlady z ruské literatury.

Soustředění výroby dětských knih do jediného podniku bylo obhajováno jako nezbytný krok, podniknutý na ochranu bezbranných malých čtenářů, ohrožovaných nezodpovědnou praxí soukromých vydavatelů, kteří údajně neměli na tvorbě a rozšiřování kvalitní knihy žádný zájem. „Literární soutěže, poroty a seznamy doporučených knih, to všechno, co rodiče, vychovatelé a přátelé dobré dětské četby podnikali na pomoc výběru […], zdaleka nestačilo zadržet příval bezcennosti a jedu. Soukromý nakladatel na tom neměl dostatek zájmu, tehdejšímu státu kromě zájmu chyběly i prostředky. Ani pokus o nápravu vydáváním tak říkajíc puncovaně dobré knihy v předválečném Státním nakladatelství, pedagogické, úřední oficiální povahy, neznamenal položení rovnítka mezi knihy vybrané a knihy přitažlivé. A hlavně nezamezil rozmnožování nejhoršího nepřítele čtenářského vkusu i čtenářovy povahy – braku“ (Korejs – Svoboda 1959).

Hlavním cílem SNDK se stala výchova nejmladší generace občanů. Prvním ředitelem nakladatelství byl jmenován bývalý pedagog Václav Netušil a šéfredaktorem velmi mladý, režimu oddaný básník Stanislav Neumann.[4] Hned v prvním roce fungování SNDK umožnily finanční zdroje z bývalého Státního nakladatelství, spolu se zásobami papíru ze zrušených soukromých podniků, vydání sedmnácti knižních titulů. Vůbec prvním byl výbor z Erbenových prostonárodních českých písní a říkadel Říkej si a hraj (1949) s ilustracemi Aleny Ladové. Vzhledem k těsným hospodářským i kulturním vazbám k Sovětskému svazu není nijak překvapivé, že třetinu titulů prvního roku představovaly překlady z ruštiny.

Dvě z pěti původních knížek vydaných v prvním roce existence SNDK napsal Ondřej Sekora, který v podniku pracoval v letech 1949–1952 jako vedoucí Knižnice pro nejmenší. První svazeček, vyprávění Jak se uhlí pohněvalo (1949) o důležitosti hornické práce, ilustroval Václav Junek, avšak ke druhé knížce, Pohádce o stromech a větru (1949), si už Sekora nakreslil obrázky sám. Příběh byl symbolickým obrazem rekultivace země zničené kořistnickým kapitalistickým podnikáním a také jedním z prvních příkladů šíření nových výchovných témat všemi dostupnými médii. Nejprve podle Sekorovy knížky natočil režisér Václav Bedřich stejnojmenný kreslený film a brzy poté se výstižné okamžiky vyprávění, očíslované a doprovázené tištěným textem, objevily také v podobě diafilmu.

Ondřej Sekora, Pohádka o stromech a větru. SNDK, 1949.

Pohádka o stromech a větru. Československý státní film. Diafilm, 1953.

Sekorova živelná kresba se počátkem 50. let zřetelně ukáznila, ať už se tak stalo v zájmu názornosti ilustrací, jako tomu bylo například v Malovaném počasí (1951), nebo s ohledem na politicky závažný námět. Významný podíl na tom měly nároky pracovníků Výzkumného ústavu pedagogického, kteří vyžadovali přehledně uspořádané kresby s typickým vzhledem věcí, zvířat a lidí, v nichž by se jednotlivé tvary nepřekrývaly a byly přesně vymezeny pevnou obrysovou linií (Stehlíková 2003: 139). Bez jistého vlivu nezůstala ani estetika socialistického realismu, která se však u tak svérázného kreslíře neprojevila přímočarým způsobem, jako tomu bylo například v ilustracích Vladimíra Kováříka ke knížkám O černém a bílém (SNDK, 1951), A to je ta krásná země (SNDK, 1952), Běžím, běžím do školy (SNDK, 1952) nebo Šťastnou cestu (SNDK, 1953), v nichž se autor snažil věrně napodobit hladce soustružené figury sovětského umělce Alexeje Pachomova.[5]

Vladimir Majakovskij, Čím budu? Ilustrace Alexej Pachomov. SNDK, 1950

Jiří V. Svoboda, Běžím, běžím do školy. Ilustrace Vladimír Kovářík. SNDK, 1952

Ondřej Sekora, který neprošel akademickým školením, realistickou kresbu obdivoval a snažil se ji napodobovat (Stehlíková 2003: 139). Výrazně se to projevilo v řadě propagandistických knížek, jako byla Brigáda v mateřské škole (SNDK, 1951) nebo Pohádka o splašeném traktoru (SNDK, 1951), která velmi názorně ukazovala, že moderní stroje nemohou podávat plný výkon na rozdrobených políčkách malých rolníků, a podporovala tak program scelování zemědělské půdy a kolektivizace. Sekorovy pokusy o realističtější pojetí vedly k určité úpravnosti kreseb. Současně s tím se také dětská hravost změnila v napodobování pracovních výkonů dospělých a humor a vtip nahradila třídní nenávist.

Od výroby těchto pedagogických pomůcek se začalo zvolna upouštět po nástupu Jana Fromka, někdejšího majitele nakladatelství Odeon, na místo ředitele SNDK v roce 1952. Společně s Fromkem přišel do podniku jako šéfredaktor spisovatel Karel Nový, který oproti přísně výchovné funkci literatury preferoval umělecké hodnoty ilustrované knihy. Na rozdíl od dosavadního direktivního řízení ustavil ediční a výtvarnou radu, která také fungovala jako poradní sbor a oponent redakční práce. Ačkoliv k výraznějším změnám v edičních plánech prozatím nedošlo, ilustrátor Zdeněk Mlčoch, výtvarný redaktor SNDK, považoval činnost nového vedení za počátek uvolnění tuhých norem „popisného realismu, který tehdy platil za rozhodující měřítko a který jsme my mladí, vychovaní moderním výtvarným projevem, dost těžko nesli […]. Teprve po nástupu Karla Nového se začal ve výtvarné redakci formovat nový moderní názor na výtvarnou podobu současné dětské knihy“ (vzpomínka Zdeňka Mlčocha citována dle Slabý 1999).

K tomu je třeba říci, že nešlo o změnu základního ideologického směřování, které bylo v zásadě určeno kulturní politikou komunistické strany. Rozdíl byl spíš ve způsobu, jímž byla závazná politická objednávka naplňována. Příkladem nového způsobu práce může být knížka Bohumila Říhy Honzíkova cesta, která poprvé vyšla v SNDK v roce 1954 s ilustracemi Antonína Pospíšila. Hrdinou Říhova vyprávění je městské dítě, které se během pobytu na venkově u dědečka a babičky poučí (společně se čtenáři) o tom, co je družstvo a jak se všichni mají o společný majetek starat. Bohumil Říha, který se počátkem 50. let podílel na pokusech uvést do života ideály budovatelského románu např. knihou Země dokořán (Družstevní práce, 1950), se stal ředitelem SNDK v roce 1956. V nové funkci se snažil nabádat své kolegy ke změně dosavadního, značně těžkopádného stylu práce. V prvním příspěvku do nové „Kritické revue umělecké tvorby pro mládež“ Zlatý máj chválil Nezvalovu knížku Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti, kterou s ilustracemi Jiřího Trnky vydalo SNDK v roce 1953, pro básníkovu „naivní radost […], logickou nepřesnost a dětskou bezstarostnost“ obrazného jazyka. Při té příležitosti doporučil všem autorům dětských knih, aby též „opustili svůj mnohdy jistě plynulý, ale přitom šedivý a nudný styl a dali se tak trochu na hazard“ (Říha 1956: 27).

Zlatý máj uveřejňoval nejen články o literatuře, ale také o práci výtvarníků. Věnoval se jí zejména František Holešovský, vlivný teoretik ilustrace a estetické výchovy, který o tvorbě pro děti a mládež publikoval celou řadu časopiseckých studií a knih.[6] Za „schematické“ ilustrace nepovažoval práce sovětských autorů, jako byl Alexej Pachomov, ale „výdělečné kýče“ z období první republiky, knížky s Kulihráškem od Artuše Scheinera, Marbulínka Fráni Smatka a kyprá batolata Marie Fischerové-Kvěchové. Tito autoři pro něj představovali „negaci umělecké kvality“ a zároveň oporu „buržoazní ideologie předmnichovské republiky“, protože jejich obrazy údajně šířily „falešnou představu šťastného dětství v době, kdy proletářské děti trpěly podvýživou, oslavovaly pořádky buržoazní společnosti, ubíjely smysl pro reálné vidění skutečnosti, sentimentálně ujišťovaly, že v jejich světě neexistují obtížné společenské problémy“ (Holešovský 1977: 95).

Ačkoliv se administrativními zásahy podařilo zlikvidovat pohádkové knížky, jejichž ilustrace se „hemžily trpaslíčky, boubelatými hošíčky a dívenkami“ (Holešovský 1977: 81), zájem o ně neustále přetrvával. Docházelo také k návratu „falešné romantiky“ příběhů ze sešitových edic Rodokapsů a Rozruchů. Vydávání detektivních novel, kovbojských příběhů a ostatních „románů vzrušené chvíle“ bylo sice zastaveno, ale staré výtisky dál kolovaly mezi čtenáři[7] a objevovaly se i pokusy o jejich oživení. Holešovský proto usiloval o vymýcení všech pozůstatků „reportážní a seriálové západnické kresby, ilustračního braku v nejvlastnějším slova smyslu“, který charakterizoval jako směsici „technické nedovednosti a módní reklamní kresby“ (Holešovský 1956: 42–43). Její nejvýraznější projevy nacházel v ilustracích Románových novinek[8] a v Pionýru. Grafickou úpravu tohoto časopisu považoval v centralizovaném systému periodik za cizorodý prvek, který na něj působil „stísňujícím dojmem“ (Holešovský 1956: 42–43). Problematickou polohu dětské ilustrace představovala také vyšší míra stylizace nebo dokonce abstrakce, která údajně mařila účinek uměleckého díla a zaváděla jej nežádoucím směrem (Holešovský 1956: 41).

[1] Zákon č. 696/1948 Sb., 19. dubna 1948.

[2] Zákon č. 123/1948 Sb., 5. května 1948.

[3] Zákon č. 94/1949 Sb., 24. března 1949.

[4] Vnuk básníka Stanislava Kostky Neumanna a syn herce Stanislava Neumanna.

[5] S jeho ilustracemi vyšly v SNDK například verše Vladimira Majakovského Čím budu (1951) a Dětem (1953) nebo Velké prádlo (1951) Leonida Pantělejeva.

[6] Např. Naše ilustrace pro děti a její výchovné působení (Praha: SNDK 1960), Ilustrace pro děti, tradice, vztahy, objevy (Praha: Albatros 1977), Glosy k vývoji české ilustrace pro děti (Praha: Albatros 1982) nebo encyklopedický přehled Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež (Praha: Albatros 1989), dokončený a vydaný až po autorově smrti.

[7] K tomu srov. např. Jaboud 2011: 83.

[8] K polemikám o populární edici, která v nakladatelství Práce vycházela od roku 1946, viz Janáček 2004: 231–276.

Literatura

HOLEŠOVSKÝ, FRANTIŠEK 1956 „Několik glos k naší ilustraci v dětské knize“; Zlatý máj, roč. I, č. 1, s. 41–44 1977 Ilustrace pro děti. Tradice, vztahy, objevy (Praha: Albatros)

KOREJS, MILAN – SVOBODA, VLADIMÍR 1959 Průvodce po Státním nakladatelství dětské knihy (Praha: SNDK)

POBER, JIŘÍ 1949 „O mrtvých ne jen dobré“; Kulturní politika, roč. IV, č. 13 (1. dubna), s. 3

ŘÍHA, BOHUMIL 1956 „Nezvalův příklad“; Zlatý máj, roč. I, č. 1, s. 27

SLABÝ, ZDENĚK KAREL 1999 „Padesátiletá historie nakladatelství Albatros“; Ikaros [online], roč. 3, č. 5

STEHLÍKOVÁ, BLANKA 2003 „Od seriálu k autorské dětské knížce“; in Stehlíková, Blanka – Vařejková, Věra – Sekora, Ondřej J.: Ondřej Sekora / Práce všeho druhu (Praha: Práh)