Začarované slabikáře

Zatímco v dětských knížkách používali ilustrátoři už na sklonku 50. let poměrně široký rejstřík moderních výrazových prostředků, ve školních učebnicích ze stejné doby nalezneme velmi konzervativní kresby. Doma si děti mohly listovat Kouzelným slabikářem (SNDK, 1961) s výrazně stylizovanými obrázky Zdenka Seydla, ale ve škole používaly Slabikář (SPN) vyzdobený popisnými ilustracemi Václava Junka.

Václav Junek, ilustrace ze Slabikáře, Praha: SPN, 1960

Konvenční výtvarné řešení učebnic lze vysvětlit požadavkem na věcnou názornost ilustrací, který sahá přinejmenším do poloviny 19. století, kdy se při vyučování používaly ručně malované tabulky nebo litografované obrazy, jejichž autoři se snažili o co nejrealističtější podání zobrazovaných motivů. V případě tabulí používaných při výuce čtení vídalo několik generací dětí pečlivě namalovaného zajíce vysedávat mezi zelím pod písmenem „z“ nebo fotograficky věrnou žábu na stráži u písmene „ž“.

Podobným způsobem byla řešena také Živá abeceda, která vznikla v roce 1953 pod vedením zkušeného pedagoga, prvorepublikového profesora Masarykovy univerzity a po válce ředitele Výzkumného ústavu pedagogického J. A. Komenského Otokara Chlupa. Barevné kresby Bohuše Čížka, Jaroslava Baumbrucka, Václava Karla, Viktora Poláška a Aloise Moravce vydalo Státní pedagogické nakladatelství jako sérii 27 litografických obrazů, jež na zadní straně doprovázely verše Františka Hrubína.

Tradičního anděla vystřídal u písmene „a“ automobil, jinak zůstala naprostá většina obrázků věrná obvyklým idylickým výjevům: ovečkám na louce, malé husopasce u potůčku, ježkovi s nákladem jablíček, skupince muchomůrek atd. Moderní stroje se objevily pouze na čtyřech obrázcích. Na několika dalších tabulích mohly jen drobné detaily, například rudá hvězda na karoserii autobusu nebo pionýrské šátky, napovědět, že 19. století dávno skončilo.

Bohuš Čížek, ilustrace ze Živé abecedy. SPN, 1953. Obraz doprovázely verše Františka Hrubína: Tabule je umytá, / Tomáš na ní počítá: / jeden, dva, tři traktory / jedou sklízet brambory.

Živá abeceda. SPN, 1953

Velmi brzy se však i tento milý a útulný svět záhumenků a polních cestiček začal rozpadat. Měnily se především charaktery a prostředí, méně už výtvarné provedení. V sešitovém vydání Živé abecedy (SPN, 1954) jako učebnice čtení pro všeobecně vzdělávací školy přibylo několik dalších ošátkovaných pionýrů a také obrázků mužů a žen ztuhlých v typických pracovních pózách. Podobná schémata se opakovala ve stejnojmenné učebnici čtení, která pro slovenské děti vyšla v roce 1959 s ilustracemi Ľudovíta Ilečka. V podstatě stejný typ didaktické kresby najdeme i v čítankách, ačkoliv právě v nich by věcná názornost obrazu nemusela hrát podstatnou roli. Koncepce čítanek bohužel ilustrátorům příliš velký prostor nenabízela. Obsah byl rozdělen na tematické okruhy, v nichž převládaly „žánry s didaktickým a morálně výchovným zaměřením, s omezenou literární hodnotou“. Texty vytvářené přímo pro potřeby čítanek sloužily k vyhledávání informací o hlavních událostech a jednajících osobách. Interpretace článků umožňovala pouze „schematický výklad […], pasivní rekonstrukci obsahu a mechanickou reprodukci příběhů“ (Voráček 1969: 243). V podstatě stejné to bylo s výběrem ilustrátorů, kteří používali ustálená schémata realistické kresby, jako by si ani nedokázali představit, že by učebnice mohly být instruktivní a zároveň zábavné.

Volba popisné ilustrace se obvykle zdůvodňovala praktickou poznávací funkcí obrazu a stále častěji byla prezentována jako jediná a navíc naprosto přirozená možnost. Například vlivný spisovatel Josef Věromír Pleva tvrdil, že děti vyžadují realistické obrázky a nic jiného ani nechápou. Byl přesvědčen o tom, že ilustrace musí podporovat pravdivost a věrohodnost textu: „Čím víc je ilustrace spjata s textem, především u prózy a výtvarně dokonalejší, tím je dětskému čtenáři bližší a milejší. Proto také dítě miluje ilustrace Alšovy, Věnceslava Černého, Adolfa Kašpara, Ladovy, Zábranského, Svolinského, Radovy, Trnkovy, Boudovy, Burianovy, Václava Karla, Františka Doubravy, prostě všechny, které jsou dítěti srozumitelné a má k nim pro jejich suverénní dokonalost respekt a lásku“ (Pleva 1960: 167).

K oponentům tvrzení o nadčasové hodnotě realistického umění patřil Ladislav Smoljak, který se koncem 50. let živil jako středoškolský učitel. Do časopisu Květen napsal článek, v němž se zmínil o přímo „protimoderní“ výchově praktikované na školách, kde je veškerá péče i pozornost věnována klasikům, „zatímco moderní umění obtéká nejširší vrstvy bez užitku“ (Smoljak 1958: 634).

Učebnice vzdorovaly modernímu výtvarnému názoru až do roku 1962, kdy děti dostaly nové knížky v omyvatelných deskách. Vlastivědy pro 4. a 5. ročník doprovázely výrazně stylizované kresby Jana Brychty, resp. Vladimíra Fuky. Přírodopis pro sedmý ročník vyzdobila precizními vědeckými obrazy Ludmila Jiřincová. Jedna z nových knížek byla dílem Adolfa Hoffmeistera, který při posuzování výtvarných návrhů učebnic předsedal umělecké radě ve Státním pedagogickém nakladatelství. Jeho Početnice pro třetí ročník se vyznačovala výraznou barevností jednoduchých geometrických tvarů, jež doplňovaly krajky nebo frotáže přírodních struktur.

Adolf Hoffmeister, ilustrace k Početnici pro třetí ročník, Praha: SPN, 1962

V 60. letech proniklo moderní pojetí ilustrace také do umělecko­‑ -naučné literatury. Účinným prostředkem k narušování zavedených schémat popisné názornosti se stal humor. Například František Skála, jeden z členů Polylegranu, uplatnil humoristickou kresbu v dětské encyklopedii Rozum do kapsy (SNDK, 1964). Ke státním vlajkám, k nárameníkům vojáků Československé lidové armády a podobným věcným kresbám přidal množství karikatur a vtipů. Vedle seznamu nejdelších světových řek, který je sám o sobě zajímavý svým typografickým řešením, zápasil rybář s krokodýlem na udici; na stupnici tvrdosti testovala ohebnost majzlíků dvojice skřítků a článek o ochraně přírody doprovázel obrázek rodinky, která si z lesa odvezla celý strom i spoutaného jelena. Ačkoliv byly tyto drobné žertíky kritizovány za to, že s výkladem přímo nesouvisí, vyšla knížka do konce 80. let celkem pětkrát a stala se patrně nejběžnější encyklopedií v dětských knihovničkách.

Jiří Rathouský, ilustrace k encyklopedii Vítězslava Kocourka Vesmír, Země, člověk a my děti, SNDK 1966

Odlišný a vcelku nový způsob uspořádání vztahů mezi naučným textem a ilustrací představovaly v první polovině 60. let jednotně a dynamicky řešené dvojstránky, které Arsén Pohribný přirovnal k polyekránové projekci. Příkladná je v tomto směru grafická úprava knížky Ludvíka Součka Jak se světlo naučilo kreslit (SNDK, 1963) od Libora Fáry. Text, dobové fotografie i barevné kresby Kamila Lhotáka tvoří ve Fárově pojetí funkční celek a zároveň vyvolávají živou a působivou „fotografickou“ atmosféru (Pohribný 1966: 561).

Určitou atmosféru, svébytnou poetiku a styl můžeme s odstupem času přiznat také ilustracím ze slabikářů, početnic a dalších učebnic z 50. let. U pamětníků sehraje určitou roli nostalgie, avšak nelze vyloučit, že také obrázky Václava Junka nebo kresby ze Živé abecedy najdou docela nové příznivce.

Literatura

PLEVA, JOSEF VĚROMÍR 1960 „O dětském čtenáři, knihách a ilustracích“; Zlatý máj, roč. IV, č. 4 (duben), s. 164–168

POHRIBNÝ, ARSÉN 1966 „Vitamíny v čokoládě aneb pokus o profil ilustrací uměleckonaučných knížek“; Zlatý máj, roč. X, č. 10 (prosinec), s. 559–561

SMOLJAK, LADISLAV 1958 „Škola základ života“; Květen, roč. III, č. 11 (listopad), s. 634–636

VORÁČEK, JAROSLAV 1969 „Současná čítanka“; Zlatý máj, roč. XIII, č. 4 (duben), s. 236–260