Ordinovat děs a vzrušení po kapkách

Přesto, že se nabídka zahraniční prózy během šedesátých let neustále rozšiřovala, na pultech československých knihkupectví dlouho scházely hororové povídky, běžně dostupné na americkém a západoevropském knižním trhu. Charakter edičních plánů státních nakladatelství totiž stále ovlivňovalo pojetí četby jako vážné a důležité činnosti. Tomuto vznešenému poslání knihy musela odpovídat také náležitá úprava.

Jaroslav Fišer, ilustrace z výboru anglosaských hororů Tichá hrůza, Mladá fronta, 1967

Pozvolná rehabilitace některých literárních žánrů, označených na přelomu 40. a 50. let za „pokleslé“, procházela přísným výběrem vyžadujícím vysokou uměleckou kvalitu textu i překladu. Například detektivní romány a novely Agathy Christie, Georgese Simenona, Erlea Stanleyho Gardnera nebo protagonistů „drsné školy“ Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera, publikované v 60. letech, nebyly vybírány jen na základě „dějové napínavosti“, ale především z hlediska literární hodnoty díla (Lužík 1967: 80). Hororové příběhy do tohoto kultivovaného programu dlouho nezapadaly. Teprve v roce 1967 pořídil redaktor Státního nakladatelství technické literatury Tomáš Korbař první výběr moderních hororů z anglosaské literatury. Sborník Tichá hrůza, vydaný v Mladé frontě, si vytkl za cíl představit čtenářům „co největší počet možných variací“ dlouhodobě proskribovaného žánru. Vybrané práce měly vysokou úroveň a mezi autory nechyběly velké hvězdy světové literatury Ray Bradbury nebo Daphne du Maurier. Další ukázky ze světových hororů vybral a přeložil Jan Zábrana. Pod názvem Lupiči mrtvol (1970) je s obálkou Jaroslava Sůry vydalo nakladatelství Orbis. Tři antologie hororových povídek uspořádaných Alfredem Hitchcockem vyšly také na Slovensku. Obálky od Agneši Sigetové ke sborníkům Strašidlá na dobrú noc (Slovenský spisovateľ, 1968), Moje najmilšie strašidlá (Slovenský spisovateľ, 1969) a Strašidlá najstrašnejšie (Slovenský spisovateľ, 1970) kombinovaly groteskní fotografické koláže s expresivně barevnými detaily. Charakteristickým rysem všech uvedených svazků byly nápaditě řešené obálky, ale také absence dalších ilustrací. Pouze v Tiché hrůze se na titulní dvojstránce objevila koláž Jaroslava Fišera. Příčinou byly vyšší finanční náklady spojené s přípravou a realizací obrazové publikace a možná také pochybnosti, zda vůbec hororová povídka ilustraci potřebuje. Realistické momentky, tolik běžné na obálkách detektivních románů a hororových novel, vydávaných ve Spojených státech nebo v západní Evropě, diskvalifikovala nechuť českých a slovenských výtvarníků ke kvazi fotografickým momentkám, živená čerstvou zkušeností se socialistickým realismem. Dějově popisná ilustrace také jaksi už předem vyzrazovala něco z toho, co mělo být teprve četbou odhalováno. Podle překladatele Jana Zábrany nebyl v hororové povídce zajímavý jednorázový šok; šlo v ní o „umění ordinovat děs po kapkách […], lehce navodit napjatou a zmrazující atmosféru, která se plíží a narůstá na desítkách stránek“ (Zábrana 1970: 10). Ilustrátoři se proto pokoušeli najít adekvátní výraz v nadsázce.

Podobný názor zastával už Adolf Hoffmeister, když počátkem 60. let zvažoval povahu výtvarného řešení antologie západních vědecko­‑fantastických povídek Labyrint (SNDK, 1962). Hoffmeister dbal na to, aby ilustrace byly stejně nezvyklé a překvapující jako samotné příběhy a nesnížily je na „rodokapsový krvák“. Proto zavrhl myšlenku „dát ilustrovat dobrodružství smyšlené budoucnosti malíři, který by je znázornil jako živá“ (Hoffmeister 1962: 36) a svěřil výzdobu knihy autorům abstraktních maleb a koláží.

aroslav Sůra, obálka sborníku Lupiči mrtvol, Orbis, 1970

Koláž představovala ideální výrazový prostředek i pro výtvarníky, kteří měli navrhnout obálku ke sborníku hororových povídek a chtěli se vyhnout přímému popisu děje. Jaroslav Sůra pracoval s fragmenty fotografií nejen v případě Lupičů mrtvol, ale také u dalších knih z ediční řady Kobra, specializované na překlady detektivní, dobrodružné a fantastické literatury. V několika případech použil text titulu zároveň jako obrazový prvek. Například na obálce knihy Agathy Christie Vražda v Mezopotámii (Orbis, 1969) představují název dvě řady zubů lebky, sestavené z výstřižků reprodukcí a trhaného papíru.

Jiří Winter, obálka povídkové knihy Miloslava Švandrlíka Draculův švagr, Novinář, 1970

Pokud přece jen některým čtenářům scházel u tajemných a hrůzostrašných příběhů dějově popisný vizuální doprovod, dočkali se jej v povídkové knížce Miloslava Švandrlíka Draculův švagr (Novinář, 1970). Náměty příběhů nebyly příliš původní, zato se odehrávaly v důvěrně známých kulisách. Místo gurmánské restaurace, v níž se v povídce Stanleyho Ellina[1] nabízela vybraná specialita z lidského masa, zaujala u Švandrlíka venkovská hospoda, pivo a guláš. Podobně zemité byly také kresby Jiřího Wintera, nadšeného obdivovatele kuriózních atrakcí, který ve vzpomínkové knize označil za jeden z klíčových dětských zážitků návštěvu pouťového panoptika s voskovými figurami: „Nikde jinde než tady nebylo možné vidět třeba upíra lezoucího z rakve nebo krotitelku lvů, která se jde ve svatebních šatech rozloučit s nejoblíbenějším zvířetem. Lev nemůže ze zklamané lásky udělat nic jiného než ji v zoufalství roztrhat. V tom panoptiku leží mrtvá krotitelka v zakrvácených rozedraných šatech ve lví kleci a nad ní pokyvuje hlavou nešťastný zhrzený lev“ (Winter – Kopecký 2012: 9–10). Podobné atrakce byly sice v rámci poválečného boje proti kýči a takzvaným úpadkovým formám zábavy administrativními zásahy zrušeny, ale zážitky z těchto obrazů nikdy docela nevyprchaly. Ve Winterových kresbách se od počátku 50. let projevovaly obdivem ke krvavým a strašidelným baladám z kramářských písniček a starých legend. Dlouhodobý zájem o podobná témata vyvrcholil na konci 60. let knížkou Pražská strašidla (Pragopress, 1968). Miloslav Švandrlík v ní přidal ke známým pražským přízrakům další bytosti se senzačními přívlastky: zavražděnou jeptišku, tančící židovku nebo šíleného žida. Útlý sešitek s Winterovými ilustracemi vzbudil mimořádný ohlas, takže se brzy objevil i v anglické a německé mutaci. O něco později, v rozšířené verzi doplněné mapkou, sloužila knížka jako průvodce po záhadných místech staré Prahy. Pražská strašidla dokázala na konci 60. let oslovit široké publikum tématem, které bylo dlouhodobě vyhrazené dětem,[2] a vyplnit tak pověstnou „díru na trhu“.

Jiří Winter, ilustrace z knihy Miloslava Švandrlíka Draculův švagr, Novinář, 1970

Také Draculův švagr vyšel vstříc dlouho potlačovanému a přehlíženému zájmu o strašidelné historky. Ve čtyřech desítkách krátkých textů nabídl téměř vše, čemu se produkce státních nakladatelství dlouhodobě a usilovně bránila: mučení v sadomasochistickém salonu, kanibalismus, oživlé mrtvé nebo vraždu při spiritistické seanci. Jiří Winter se při ilustrování knížky nespokojil s decentními náznaky. V dobře známém a populárním karikaturním stereotypu ukázal obnažená a zbičovaná těla, mrtvolu s proříznutým hrdlem, lebku s vypoulenými očními bulvami apod. O tom, že podobné příběhy nebyly v československém tisku nijak obvyklou záležitostí, svědčí předmluva, kterou do Draculova švagra napsal Winterův dobrý přítel a příznivec, psychiatr a terapeut Miroslav Plzák. Švandrlíkovy texty charakterizoval jako „české horory s úměrnou dávkou humoru“ a hájil právo dospělých na tento druh četby, která „není zdravotně ani společensky škodlivá“ (Plzák 1970: 5).

Jiří Winter, ilustrace z knihy Miloslava Švandrlíka Krvavý Bill a viola, Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod, 1961

S náměty povídek nakonec nebyl až takový problém jako s kresbou na obálce. Obrázek starého vyzáblého upíra, který svírá v pažích nahou dívku a prokusuje jí hrdlo, byl sice schválen, avšak vzhledem k dlouhým výrobním lhůtám se dostal do tiskárny až v době přituhující cenzury. Protože si tehdy už nikdo netroufal dát pokyn k tisku, doputoval návrh obálky až na stůl ministra kultury Miloslava Brůžka, který prý bezpodmínečně trval na tom, aby se slečna oblékla (Winter 2012: 193). Sám také navrhl řešení: modrou propiskou zamaloval ženské tělo uvnitř silných kontur a vyrobil tak jakýsi přiléhavý latexový obleček. Winter ovšem pojal navrženou úpravu po svém a budoucí upírce nakreslil lehounké negližé. Výsledek byl možná rafinovanější a snad ještě dráždivější než původní návrh.

Reklamní magazín Ave Eva, 1968

Na samém konci 60. let se v českém tisku objevily nejen kresby, ale také fotografie aktů. Cenzura byla sice oficiálně zrušena jen na pouhé tři měsíce, od konce června do září 1968, ale už od počátku roku se v podstatě neuplatňovala. V Mladém světě tehdy vyšla reportáž o nudistech, článek o první české striptérce nebo snímek tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka v plavkách. Zatímco z některých obrazových reportáží je dodnes patrná radostná atmosféra, pokusy o ilustrovaný časopis západního střihu vzbuzují spíš rozpaky. Společnost byla ochotná akceptovat černobílé „umělecké akty“, ale barevné snímky nahých modelek představovaly přece jen velké sousto. Aby bylo stravitelnější, servírovalo se ochucené kultivovaným, osvětovým textem. Tvůrci reklamního magazínu Ave Eva se hned v úvodu odvolávali na krásu ženy jako „věčnou inspirací básníků, sochařů a malířů“ a zdůrazňovali, že jim jde o „ženu jako celek, počínaje jejím přirozeným půvabem tělesným, [až k tomu], co žena sama, i tvůrci nejrůznějších profesí, mohou pro zvětšení těchto hodnot vykonat“.[3]

Vedle reklamních textů o výhodách silonových podprsenek, o bezešvých punčochách nebo bižuterii z tepaných kovů se objevily „výtvarné fotografie“ Zdeňka Virta, spojující „přeludné linie op­‑artu“ s křivkami ženského těla, karikatury Adolfa Borna a také barevné fotografie spoře oděných nebo docela svlečených modelek. Patrně proto, aby byla neutralizována přímočarost reklamního ataku, byly do magazínu zařazeny také články o beatové hudbě a odborný výklad o „sexuálních deviacích“, například o ženské homosexualitě.

Snímky z knihy Jiřího Mellana a Ivy Šípové Mladé manželství, Avicenum, 1970

Nejotevřenější pohled na sex nabídla na samém konci 60. let knížka Mladé manželství (Avicenum, 1970) Jiřího Mellana a Ivy Šípové. Brožura to byla malá a celkem útlá, ale šla „do hloubky v některých problémech, kterých se jiné sotva dotýkají“.[4] Autoři se v ní totiž „decentně, názorně a velmi originálně“ věnovali popisu kopulatorní fáze pohlavního styku. Charakteristiku jednotlivých poloh při souloži, včetně vhodné pozice při defloraci, doprovázely fotografie figurantů zahalených doslova od hlavy k patě v přiléhavých oděvech. Pro snazší rozlišení obou aktérů měl muž černý a žena bílý textilní overal.

Explicitní zobrazení sexu se v tehdejším československém tisku neobjevilo. Veškeré náznaky pornografie, ať už se vyskytly v textech, kresbách, fotografiích, nebo při striptýzových představeních, označila později normalizační rétorika za symptomy dekadence, která prý společnost dovedla až ke „kontrarevolučnímu rozvratu“ (Knapík — Franc 2011: 816). Navzdory tomu bylo za určitých okolností možné prosadit v novinách a časopisech 70. let i tak kontroverzní motivy, jako byly obnažené a do ruda zmrskané dívčí zadnice. Poprvé se objevily ve Švandrlíkových povídkách Objev Valentina Krocánka a Poprava na Krambergu, zařazených do knížky Draculův švagr. Později začala dvojice Švandrlík a Winter používat téma výprasku i v kreslených vtipech. Obvykle představovaly muže, kteří rákoskou, případně řemenem vyplácí dívky nebo mladé ženy s kalhotami či sukněmi u kotníků. Samy o sobě by takové obrázky mohly být označeny za pornografické. Před takovým nařčením se však autoři zaštítili titulkem, který scénu identifikoval jako výchovu neposlušných dcer a manželek. Vzhledem k tomu, že tělesné tresty patřily v československých domácnostech k běžné praxi, nebyly ani výchovné výprasky na Nepraktových obrázcích považovány za něco nepatřičného.

[1] Překlad povídky Specialita šéfkuchaře byl uveřejněn ve sborníku Tichá hrůza.

[2] Tematicky podobnou knihu Radovana Krátkého Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel vydalo v roce 1961 Státní nakladatelství dětské knihy. Příznačné je, že v té době živořil téměř zapomenutý autor monumentální Ďábelské zahrádky aneb Přírodopisu strašidel (nákladem vlastním, 1924) Josef Váchal na studeňanském statku, který se měnil v traktorovou stanici.

[3] [Redakční úvodník]; Ave Eva – reklamní magazín (Praha: Medik, správa zařízení), nestránkováno.

[4] Jak v předmluvě ke knížce Mladé manželství uvedl prof. MUDr. Josef Hynie.

Literatura

LUŽÍK, RUDOLF 1967 „Úloha edic v publikační činnosti Odeonu“; in Odeon, dříve SNKLU. 15 let krásné knihy (Praha: Odeon)

HOFFMEISTER, ADOLF 1962 „Vědecko­‑fantastická literatura aneb průvodce Labyrintem“; in Labyrint. Západní vědecko­‑fantastické povídky (Praha: SNKLU), s. 9–57

ZÁBRANA, JAN 1970 „Rozkoš z hrůzy“. In týž (ed.): Lupiči mrtvol (Praha: Orbis), s. 3–10