Když do lesa, tak v džínách

Československo se v době státního socialismu pyšnilo mimo jiné i tím, že patří k prvním zemím světa, které mají péči o životní prostředí zakotvenou v nejvyšší právní normě.[1] V ústavě ČSSR opravdu stálo, že se stát všestranně stará o přírodu, „aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné prostředí, které by prospívalo zdraví pracujících a umožňovalo jejich zotavení“.[2] Skutečnost ale vypadala docela jinak. Investice proudily především do rozšiřování průmyslové výroby a těžby surovin, takže na rekultivaci krajiny už moc finančních prostředků nezbývalo.

Nedařilo se snižovat emise oxidů dusíku, uhlíku, síry a těžkých kovů, čistit odpadní vody ani zastavit degradaci zemědělské půdy. Konkrétní informace o zdravotních následcích rozsáhlé devastace životního prostředí podléhaly utajení a občané neměli šanci ovlivnit přístup k nápravě škod. Před důsledky masivní industrializace opatrně varovala studie o „společenských a lidských souvislostech vědeckotechnické revoluce“, kterou na žádost ideologické komise ÚV KSČ vypracoval v první polovině šedesátých let mezioborový tým vedený filozofem Radovanem Richtou. Přesto, že text obsahoval vzletné fráze o „jedinečné příležitosti“ realizovat velkorysou koncepci komplexní tvorby životního prostředí, zároveň také připouštěl, že těžký průmysl „zatížil všeobecné zdravotní podmínky exhalacemi, znečišťováním vod, někde přímo denaturací přírodního prostředí a deformacemi v životosprávě.“[3] Zpráva rovněž konstatovala, že se nahromaděné potíže nedaří řešit ani značným množství usnesení a předpisů.

Když se během jarních a letních měsíců roku 1968 začalo otevřeně hovořit a psát o některých dlouhodobě zamlčovaných problémech, ekologie nepatřila k těm nejnaléhavějším tématům. Na pořadu dne byly rehabilitace odsouzených v politických procesech padesátých let, ekonomické reformy, federalizace státu a také novinky, přicházející zpoza železné opony: populární hudba, film a móda. Pokud přece jen došlo na otázky životního prostředí, pak bývaly spojené s rozkrýváním odpovědnosti některých představitelů strany a vlády za hospodaření v uplynulých dvaceti letech. Poté, co se na jaře 1968 přestala uplatňovat předběžná cenzura médií, odvážil se i Dikobraz uveřejnit něco dlouho nevídaného: karikatury vysokých stranických funkcionářů. Po aprílovém čísle se shovívavými kresbami některých protagonistů nedávno uzavřené éry Antonína Novotného, následovala obálka s Otakarem Šimůnkem, jenž v padesátých letech zastával post ministra chemického průmyslu. Oldřich Jelínek jej nakreslil v objetí v se zastaralými továrními komplexy, které Československu zůstaly na památku po extenzivním rozvoji těžkého průmyslu, vynuceném Sovětským svazem a závazky vůči zemím Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Oldřich Jelínek, karikatura Otakara Šimůnka na obálce týdeníku Dikobraz XXIV, 1968, č. 14.

S nástupem normalizace taková kritika ze stránek Dikobrazu zmizela. Čtenářům se mohlo zdát, že domácí „nedostatky“ zastínily nesrovnatelně naléhavější problémy – jak to naznačuje Jelínkova ilustrace „Království divočiny“, jejíž námět zřejmě odkazoval k právě probíhající občanské válce v Nigérii. Československou přírodu sice neohrožovalo bezprostřední nebezpečí válečného konfliktu, zato ji dost těžce sužoval oxid siřičitý a rozsáhlá kontaminace půdy, povrchových i spodních vod toxickými chemikáliemi, používanými v zemědělství. S těmito „nešvary“ se v polovině sedmdesátých let pustilo do křížku hnutí Brontosaurus. Redakce časopisu Mladý svět vyhlásila v lednu 1974 „Rok ochrany a tvorby životního prostředí“ a ve spolupráci s Českým ústředním výborem Socialistického svazu mládeže naplánovala sérii akcí, které se postupně zabývaly znečišťováním vody a ovzduší, skladováním a likvidací odpadů nebo dopravní situací.[4] Svazáci začali pořádat osvětové přednášky a besedy, mapovali divoké skládky, organizovali sběr odpadků v lesích i kolem řek a na volných prostranstvích zřizovali „dětské plácky na hraní“. Nejlepšími výsledky se mohli pochlubit v péči o zeleň: jen za rok 1975 vysázeli brigádníci, kteří pracovali bez nároku na odměnu, půl druhého miliónu stromků. Svazácké aktivity také celkem bezelstně a docela veřejně odhalovaly rozsah zanedbané státní péče o životní prostředí. K závažným případům patřilo zjištění „nepříznivé situace“ na železničních tratích, odkud se olej, unikající z dieselových lokomotiv, vsakoval do půdy a spodních vod. Ještě důležitějším odhalením skončil odběr vzorků vody v okrese Uherské Hradiště. Prokázalo se nejen rozsáhlé znečištění potoků a řek, ale také skutečnost, že ústřední vodohospodářský orgán nemá potřebnou kapacitu ani prostředky podobný průzkum uskutečnit, natož celou situaci účinně řešit.[5]

Oldřich Jelínek, "Království divočiny", kresba na obálce týdeníku Dikobraz XXV, 1969, č. 12.

Oldřich Jelínek, kresba na obálce týdeníku Dikobraz XXVI, 1970, č. 24.

Do propagace ekologického hnutí se brzy zapojil rozhlas a televize. Populární hudebníci skládali písničky věnované akci Brontosaurus, fotografové pořádali tematické soutěže a do „boje za životní prostředí“ vytáhli rovněž karikaturisté. Vedle Vladimíra Jiránka, autora emblému celé akce – brontosaura, jenž údajně nepřežil proto, že „přerostl své možnosti“[6], publikovali vtipy na téma ochrany životního prostředí například Vladimír Renčín, Jiří Winter–Neprakta nebo Jan Vyčítal, kteří k ekologickým problémům dokázali přitáhnout pozornost široké veřejnosti. Do kampaně za čistou přírodu zapadají i náměty „ekofórů“ Oldřicha Jelínka. Jeho kreslířský projev, oživený čerstvou vlnou americké „psychedelické“ grafiky, však z dobové produkce poněkud vyčnívá. Zatímco řada karikaturistů vyvinula určitý generický typ a opakovaně jej používala v nejrůznějších situacích, měly Jelínkovy figury nápadněji individualizovaný charakter. Jestliže Vladimír Jiránek přivedl (už během šedesátých let) na scénu přesvědčivou, ale jen zběžně načrtnutou postavu řadového občana, Jelínek s chutí kreslil nejrůznější moderní účesy a módní oblečení. Mladou ženu nenechal kempovat uprostřed lesa v běžné teplákové soupravě, ale v kalhotách do zvonu a s výrazně barevným květinovým motivem. I jeho trampové, kteří do osady přijížděli na mopedech, vyhlíží v černých brýlích a s parádní sponou na opasku jako z amerického filmu. Milenecká dvojice, kterou v jedné kresbě posadil na travnatý palouček uprostřed divoké skládky, vůbec nevypadá na to, že by do vlastní domácnosti potřebovala něco z pohozených krámů. Na to jsou oba dva až příliš dobře oblečení. Muž má na sobě tričko s myšákem Mickeym a džíny, což bylo exkluzivní zboží, jaké se tehdy dalo sehnat jen pod rukou a nebo v Tuzexu. Také proužkovaná minisukně a červený topík, které má jeho partnerka, se sotva daly pořídit běžném obchodě.

Oldřich Jelínek, kresba z týdeníku Dikobraz XXX, 1974, č. 26.

Proti tak okázalé manifestaci touhy po konzumním životním stylu, překračujícím rámec „základních potřeb“ vymezených stranou a vládou, se ostny normalizovaného Dikobrazu obvykle naježily stejně výhrůžně jako proti výletníkům, kteří o víkendech myli svá auta v rybnících a příměstské lesy zasypávali odpadky. V dobovém tisku bylo podobné chování popisováno a zobrazováno tak, jako by šlo o jeden z hlavních důvodů katastrofálního stavu životního prostředí. A není se co divit, protože na skutečné příčiny ekologických problémů bylo krátké i svazácké nadšení pro správnou věc. Ačkoliv zákony na ochranu vody a ovzduší existovaly, neprosazovaly se důsledně. Například vodní zákon z roku 1973 ukládal všem podnikům a organizacím povinnost zajistit náležité čištění odpadních vod; orgány veřejné správy však pravidelně povolovaly nejrůznější výjimky a porušování předpisů stíhaly nepatrnými pokutami.[7] K nápravě škod chyběly nezbytné informace i vhodné technologie. I když se aktivistům z hnutí Brontosaurus podařilo zastavit provoz spalovny v Technoplastu Chropyně, nikdo nedokázal říci, jak by se měl toxický odpad správně likvidovat.[8] A co hůř, veškerá kritika se ventilovala pouze v rámci organizací kontrolovaných komunistickou stranou, která nakonec rozhodovala o tom, jaké právní normy se mají dodržovat a za jakých podmínek se mohou přehlížet. V takové situaci bylo nejen pohodlnější, ale nejspíš taky jedině možné, vyčítat „nezodpovědným jednotlivcům“, že se k přírodě, jež byla národním majetkem a tudíž náležela všemu pracujícímu lidu, nechovají tak, jako by patřila i jim.

Oldřich Jelínek, kresba z týdeníku Dikobraz XXX, 1974, č. 20.

Oldřich Jelínek, kresba na obálce týdeníku Dikobraz XXX, 1974, č. 28.

Text o životním prostředí a módě v kreslených vtipech Oldřicha Jelínka vznikl pro časopis FŮD č. 7.

[1] PIRČ, Ján (ed.). Životní prostředí a mládež. Základní pojmy – právo a právní normy – struktura společenské péče o životní prostředí – hnutí Brontosaurus SSM. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 811.

[2] Ústava Československé socialistické republiky. Praha: Orbis, 1960, s. 14.

[3] RICHTA, Radovan (ed.). Civilizace na rozcestí. Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce. Praha: Svoboda, 1966, s. 111.

[4] VELEK, Josef. „Akce Brontosaurus“. Mladý svět XVI, č. 3, s. 8–9.

[5] PIRČ, Ján (ed.). Životní prostředí a mládež : základní pojmy, právo a právní normy, struktura společenské péče a životní prostředí, hnutí Brontosaurus SSM. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 80–82.

[6] VELEK, op. cit., s. 8.

[7] KRUŽÍKOVÁ, Eva. „Právo životního prostředí“. In BOBEK, Michal – MOLEK, Pavel – ŠIMÍČEK, Vojtěch (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2009, str. 665–666.

[8] VELEK, Josef. „První rok hnutí 'Brontosaurus' končí. A jak dál?“. Mladý svět XVI, 1974, č. 50, s. 16–17.