Karikatury a jiné nepříjemnosti

Karikatury

První kresby a ilustrace Svatopluka Pitry otiskly noviny krátce po výstavě Karikatury a jiné nepříjemnosti, kterou měl se spolužákem Vratislavem Hlavatým v Galerii Československého spisovatele v květnu 1957. Termín v prestižní pražské výstavní síni dostal původně Adolf Hoffmeister, ale pravděpodobně mu nezbývalo dost času na přípravu.

Jako prominentní osobnost československé kultury se tehdy účastnil několika zahraničních misí ? od 14. února 1957 pobýval na setkání klubu přátel UNESCO ve Francii a zároveň byl pověřen přípravou výstavy starého českého a slovenského umění, která měla být začátkem června otevřena v Paříži. Vzhledem k těmto povinnostem přenechal výstavní termín v bývalém Topičově salonu svým studentům. Pitra s Hlavatým prý ve vší tajnosti připravili plakát a katalogový list; všechny kresby, koláže a fotomontáže teprve den před vernisáží dopravili do galerie, aby je zarámovali. Ačkoliv měl Hoffmeister starosti s přípravou náročné pařížské expozice, přijel výstavu Karikatur a jiných nepříjemností zahájit. Práci svých oblíbených studentů charakterizoval jako „satiru bez kultu a bez poklon, (...) užitý a neuctivý humor, místy černý, místy červený a někdy dokonce něžný“ .

Podstatnou část kolekce Vratislava Hlavatého představoval cyklus kreseb, uvedený v katalogovém listu jako „záběry z kresleného filmu Texasská vendeta“. Většinou šlo o přestřelky pistolníků z Divokého západu, aktualizovaného vtipnou hrou s naivizující „dětskou“ kresbou a tradicí meziválečného moderního umění. Miloš Macourek, který výstavu recenzoval ve Výtvarné práci, pochválil „atmosféru konkrétní fantastiky, absurdnosti a černého humoru“, ale zároveň kriticky poznamenal, že některé kresby „trpí až zarážející nepůvodností“. Považoval za „trapnou skutečnost“, že do kresby, připomínající obraz Paula Klee Parník jede kolem botanické zahrady z roku 1921, Hlavatý „přikreslil pouze dva cowboye“ . Podobné výpůjčky považoval za problematické, protože byl přesvědčen, že si umělec musí najít své vlastní výrazové prostředky, které předchozí pojetí překonají. Pro Hlavatého však evropská moderna nepředstavovala výzvu, na niž by měl s respektem navázat. Vnímal ji spíš jako rozsáhlé skladiště nebo zásobárnu stylů, které je možné používat podobným způsobem, jako vzrušující příběhy z Divokého západu.

 

Vratislav Hlavatý, Po přestřelce u řeky, kresba z cyklu Texasská vendeta, 1957

 

Na rozdíl od Texasské vendety se většina Pitrových raných kreseb, koláží a fotomontáží nedochovala. Po emigraci na jaře roku 1963 propadl veškerý majetek státu a jeho další osud dnes není znám. K nemnoha výjimkám patří plakát, který zval na výstavu Karikatur a jiných nepříjemností. I když představoval zarostlého pistolníka, z romantiky Divokého západu v něm mnoho nezbylo; je to spíš chmaták z periferie, než desperát z americké prérie.

 

Svatopluk Pitra, plakát k výstavě Karikatury a jiné nepříjemnosti, 1957

 

Zločinci, ať už skuteční nebo domnělí, patřili k častým námětům Pitrových ilustrací [18, 20, 21, 26]; sám se také do role pronásledovaného psance stylizoval. Pravděpodobně nedlouho před výstavou v Československém spisovateli vznikl snímek, zachycující Pitru při vyvěšování plakátu s vlastní fotografií, velkým titulkem „MURDER“ a nabídkou odměny „in cash“ za pomoc při dopadení.

 

Svatopluk Pitra vyvěšuje plakát s vlastní fotografií, 1957

 

Vedle existencí na okraji společnosti zajímalo Pitru také umění přetvářky; schopnost nosit masku, která je pravdivá alespoň tak, jako skutečná tvář. Výtvarná práce otiskla v roce 1957 Vlastence , muže v cylindru a dlouhém kabátě, který svůj „postoj“ dává najevo afektovaným předváděním vlaječky. Podobný námět měla i kresba Já jsem také revolucionář, která vyšla v týdeníku Kultura . Opravdové budovatele lepších zítřků Pitra nekreslil; neshledával na nich zřejmě nic zajímavého. Mnohem víc jeho přísný pohled přitahovali spořádaní občané. Název jedné nedochované kresby je v tomto směru dost výmluvný: Správcovou domu zdraví, okna zdobí, na schůzích diskutuje ? je to dobrý soudruh.

 

Svatopluk Pitra, Já jsem taky revolucionář, 1957

 

Na výstavě Karikatur a jiných nepříjemností měl Pitra také novoročenky, nálepky na láhve, návrh výstavního katalogu a několik plakátů ? tři protiválečné, dva pro blíže neurčenou módní přehlídku a jeden k (nerealizovanému) kreslenému filmu Dobrodružství psa Kuldíka. Z ilustrací uvádí katalogový list pouze obálky k povídkovým knihám Jaroslava Haška, Edgara Allana Poea a Hannse Heinze Ewerse. Výběr je zvláštní, ale pro kreslíře zároveň příznačnou směsí satirického humoru a senzační fantastiky. Zatímco část Haškova díla se stala jedním ze vzorů socialistické satiry, Ewers byl tehdy autorem téměř zapomenutým. Pro novou nakladatelskou praxi byl nepřijatelný nejen morbidními náměty svých románů a povídek, ale také politickou orientací. Počátkem 30. let byl totiž členem nacistické strany a životopiscem Horsta Wessela, jedné z ikonických postav Třetí říše. Pitra si z Ewersova díla vybral povídku Pavouk, v níž přízračná žena přinutí spáchat sebevraždu každého muže, který ji zahlédne.

K tomuto textu, který neměl nejmenší šanci na publikování, pravděpodobně žádné ilustrace nevznikly. Praktický výtvarník možná už tehdy pracoval na kresbách docela jiného hmyzu.

 

Svatopluk Pitra, ilustrace k fejetonu Michaila Kolcova Cestou, Kultura, 1957