Neónová džungle v socialistickém skleníku

Světelná reklama padesátých let

Světelná reklama padesátých let

Světelná reklama patřila k propagačním prostředkům, zavrženým na počátku 50. let jak z důvodů ideových, tak i technicko-hospodářských. Ke konci dekády si nicméně našla v propagaci limitované mechanismy centralizované ekonomiky své místo. Zatímco se z nočních ulic západních metropolí stávaly pověstné neonové džungle, města socialistického Československa se teprve začala probouzet z temných časů po únorovém převratu, kdy elektrický proud musel napájet především nucenou transformaci země s lehkým průmyslem v ocelářskou velmoc. Teprve po roce 1953 se centra českých a slovenských měst, vyrvaná ze spárů dravého kapitalistického podnikání, začala pozvolna měnit v plánovitě osvícená obchodní střediska.

 

Jednou z příčin odmítnutí neonu (a světelné reklamy vůbec) coby zbytečné formy propagace, byly značné provozní náklady: rozsvícení trubic plněných neonem nebo argonem vyžadovalo příkon až šesti tisíc voltů. Zanedbávání světelné reklamy bylo na počátku padesátých let způsobeno také odmítnutím chaotické kumulace reklamních světel v ulicích západních měst.

Oproti intenzitě osvětlení západoevropských výloh, která se pohybovala kolem 4000 luxů a oslňovala prý chodce i motoristy jako světlomet, dosahoval světelný tok československého reklamního osvětlení na konci padesátých let pouze jedné desetiny. Limitoval jej povolený příkon kolem 45 wattů na čtvereční metr výstavní plochy.

Jaromír Balák: Světelná reklama. Praha, 1962

 

Neónová džungle na Václavském náměstí v Praze počátkem 60. let. Bulharská restaurace SOFIA v sousedství prodejny květin, jídelny a uzenářství.

 

Příznivé podmínky pro zavádění světelné reklamy do centrálně řízené ekonomiky začaly oživením hospodářství po drastické měnové reformě, která na jaře roku 1953 znamenala (mimo jiné) konec dvojího trhu v socialistickém Československu. O rok později následovalo vládní opatření, jímž strana nařídila státním obchodům vybudovat světelnou propagaci a informační síť v krajských městech.

Na počátku 60. let bylo v celé ČSR kolem dvou tisíc světelných reklam. Vedle Brna a Prahy byla propagačním světlem sporadicky prosvětlena noční Bratislava, Plzeň, Pardubice, Karlovy Vary, Hradec Králové, Ostrava, Ústí nad Labem a Gottwaldov – s několika ojedinělých nápisy, které měly též Liberec a Teplice. Památkově chráněná centra Českých Budějovic a Olomouce zůstala do sklonku padesátých let neónem téměř nedotčena.

 

Světelný praporec nad prodejnou hraček v Plzni je zajímavý svou technikou. Je to trubkový rám, na němž je napjata ocelová síť. Na síť je "přišita" světelná trubice. Předností této techniky je, že podklad je velmi jednoduchý a při řešení praporce je celá kresba vidět z obou stran. Snímek ovšem představuje dvě fáze. Mění se tu pohyb rukou (předních tlapek) a střídavě se rozsvěcuje a zhasíná míč, takže vzniká dojem, že jej medvídek vyhazuje.

Z knihy Jaromíra Baláka Světelná reklama. Praha, 1962

 

Československé neony padesátých let zářily buď řídkým světlem zelené, červené nebo fialovomodré barvy. Světelná intenzita těchto neonů kolísala: u okrajů slábla a linka reklamního nápisu měla neostré kontury. Z těchto důvodů se neónová reklama po Druhé světové válce přestávala v celosvětovém měřítku používat. Zahraniční neony byly už v polovině padesátých let upravovány vrsvou fluorescentního pigmentu, který se nanesl na stěny trubice a zářil po rozsvícení plynu výbojem stejnoměrným a intenzivním světlem. Tato technologie umožňovala vyrábět až 22 různých barevných odstínů. V ČSR se s výrobou sintrovaných fluorescentních trubic začalo teprve v roce 1959.

Barevná různorodost se československým reklamním pracovníkům zdála zbytečná; terčem jejich kritiky zůstal rovněž živelný růst světelných reklam v ulicích kapitalistických měst. Ideálem socialistické propagace byla naopak centralizovaná výroba a distirbuce, která umožnila kontrolu umístění světelné reklamy. Koncem padesátých let zahájil provoz nový závod v Chřibské, produkující bloková písmena typizovaných velikostí a tvarů.

 

Dům potravin. Praha, konec 50. let

 

Animovaná rekonstrukce fázovaného neonu z prodejny mléka na Václavském náměstí.

 

Životnost nekrytých trubic byla omezena na nejvýše pět tisíc provozních hodin; československé neony padesátých (a počátku šedesátých) let navíc trpěly vysokou poruchovostí. Rozsvícené fragmenty reklamních nápisů byly terčem kritiky i zdrojem zábavy. Vzhledem k tomu, že finanční prostředky na údržbu neonů musely být předem naplánovány, čekaly poškozené světelné reklamy na opravu až do uvolnění kapacity výrobního nebo montážního podniku nebo do chvíle, kdy "obchodní podnik vyšetřil nějakou částku na opravu, protože s poruchou nepočítal."

Jaromír Balák: Světelná reklama. Praha, 1962

 

Poškozený neonový nápis v centru Prahy. Záběr z filmu Zdeňka Podskalského Světáci (1969).

 

Poškozený neonový nápis v centru Prahy. Záběr z filmu Zdeňka Podskalského Světáci (1969).

 

Poškozený neonový nápis v centru Prahy. Záběr z filmu Zdeňka Podskalského Světáci (1969).

 

Poškozený neonový nápis v centru Prahy. Záběr z filmu Zdeňka Podskalského Světáci (1969).

 

Poškozený neonový nápis v centru Prahy. Záběr z filmu Zdeňka Podskalského Světáci (1969).

 

Současný stav neonového reklamního praporce na Kobližné ulici v Brně. Neonové trubice žluté a bílé barvy, uchycené na drátěné síti, propagovaly prodejnu drogerie, která je stále v provozu.