Nekřečkujte v spíži mouku!

V projektech společenských reformátorů i ve skutečně fungujících rovnostářských komunitách patří k nejzavrženíhodnějším přestupkům, jichž se může jednotlivec dopustit, hromadění zásob přesahujících jeho aktuální potřeby. V době, kdy se také československá společnost, procházející po Druhé světové válce očistným procesem, měla transformovat ve stejnorodé a semknuté společenství, se schraňování potravin a průmyslového zboží stalo kriminálním činem. Ačkoliv se potravinami zásobili v podstatě všichni řadoví občané (pokud k tomu měli v době poválečného nedostatku příležitost), pronásledováni byli především "křečci" z řad poražených tříd.

V rétorice vítězné levice představovali "křečci" — lidé usvědčení ze zatajování potravin a průmyslového zboží — obzvlášť odpudivý typ "bývalého člověka". K jeho mediálnímu obrazu přispěl i vlivný československý karikaturista Leo Haas, který přežil válku v nacistických lágrech. Třebaže měl velké zkušenosti s mnohotvárným mytologizujícím jazykem nacistické propagandy, nedokázal se na počátku padesátých let vyhnout pastem levicové rétoriky.

Obvinění z "křečkování" tehdy postihovalo především někdejší řemeslníky, podnikatele a sedláky, tedy vesměs občany, kteří patřili do kategorie "bývalých lidí" (za takové byli na počátku padesátých let považování v podstatě všichni, kteří únorovým převratem přišli o společenský status; zdaleka nejen velkokapitalisté, ale rovněž bývalí státní úředníci; vojáci prvorepublikové armády, účastníci nekomunistického odboje i členové protektorátních fašistických organizací; církevní hodnostáři a zámožnější rolníci).

Do pronásledování "křečků" se zapojila všechna tehdejší média. Ve filmu režiséra Josefa Macha Vzbouření na vsi z roku 1948, v němž jde o zdánlivě nadčasové téma ženské emancipace, se celá venkovská komunita, rozdělená mezi dva nesmiřitelné tábory, jednomyslně a s opovržením odvrátí od největšího sedláka ve vsi, když se zjistí, že na pronajatém obecním pozemku ukrýval značné zásoby potravin a průmyslového zboží.

Snímky z filmu Vzbouření na vsi. Rozhádáné muže a ženy stmelí odhalení pravé tváře vesnického boháče.

Ve skutečném světě nového socialistického státu se ocejchování "křečka" stalo předstupněm jeho likvidace. K dokonalosti dovedli pátrání po vších v kožiše jednotných rolnických družstev, křečcích a pijavicích socialistického venkova především redaktoři magazínu Mladá vesnice.

Pestrý dav "bývalých lidí" měl mnoho tváří a mnoho různých podob, které se Státní bezpečnost snažila identifikovat, zatímco propaganda vynakládala značné úsilí, aby je překryla několika výraznými a zástupnými obrazy. K ustalování charakteristických "typů" přispěl i grafik a malíř Leo (Lev) Haas (1901—1983), který prožil válečná léta v nacistických lágrech.

V roce 1939 se Haas ještě dokázal vrátit z internace v táboře v Nisku (poblíž Lublinu), ale neunikl následné deporatci do Terezína, kde pracoval jako výtvarník Zeichenstube, kanceláře židovské samosprávy, společně s Bedřichem Frittou, Josephem Spierem, Adolfem Aussenbergem nebo Otto Ungarem. Haas a jeho kolegové vyráběli grafy a ilustrace ke zprávám židovské samosprávy nebo pro terezínskou komandanturu SS připravovali „kulturní akce“, které zahraničním delegacím ukazovaly terezínské ghetto jako vzornou oázu klidu míru uprostřed válčící Evropy. Většina terezínských kreslířů potají skicovala i „druhou“ temnou tvář ghetta: poté, co byly kresby ubikací a ztýraných vězňů v roce 1944 zachyceny a označeny komandaturou SS za "propagandu hrůzy", byli Bedřich Fritta, Otto Ungar, Ferdinand Bloch, Leo Haas a architekt Norbert Troller uvězněni i s rodinami v Malé pevnosti. Fritta s Haasem byli odtud deportováni do Osvětimi, kde první z nich záhy zemřel. Haas skicoval pro dr. Mengeleho, a později (v Sachsenhausenu) pracoval v proslulém komandu padělatelů bankovek ... a podařilo se mu internaci přežít. Do osvobozeného Československa se vrátil jako přesvědčený komunista.

Ačkoliv musel nenávidět bohatý a mnohotvárný mytologizující jazyk pravicové propagandy, sám na počátku padesátých let přispěl k rozbujení levicové rétoriky. Možná měl za to, že skrze jeho obrazy stále promlouvají hlasy utlačených; a možná ani nepostřehl, jak rychle se revoluční patos jeho kreseb stává kořistí nových arteficiálních mýtů vítězné strany.

Než Haas odešel v roce 1955 do Východního Berlína, působil v Praze jako karikaturista. V jeho kresbách z počátku padesátých let často vystupují karikatury příslušníků poražených tříd. Rozměrný plakát, který počátkem roku 1951 propagoval pod heslem "Jenom tam se dobře daří, kde se dobře hospodaří!" nové ekonomické i sociální vztahy, ukazuje "bývalé lidi" v těsné blízkosti nového člověka.

"Nekřečkujte v spíži mouku..." Kresba Leo Haase z roku 1951. Detail plakátu (855 x 590 mm), který zobrazuje hlavní hříchy nového věku.

"Křečka" v tomto plakátovém polyptychu, zobrazujícím hříchy sekulárního náboženství nového věku, zastupuje bývalý domácí pán, majitel realit — mužík v županu přepásaném pletenou šňůrou s třapci a s dýmkou s dlouhou troubelí. Nepochybně právě vstal z plyšového sofa, z pouzdra, do nějž byl jeho druh uložen v 19. století, aby se záhy mohl stát legrační figurkou žánrových obrázků a humoristických povídek.

Domácí pán je starý známý — směšný a hloupý mamonář, který si zaplnil spižírnu pytli s moukou. Její nadměrné zásoby ovšem není schopen spotřebovat, a tak můžeme sledovat jeho údiv v okamžiku, kdy objeví svůj poklad napadený hmyzem.

Další hřích ztělesnil břichatý sedlák, který krmí svoje prasátka pečivem a pšenicí. Pravděpodobně zcela běžně praktikované krmení hospodářských zvířat (ve venkovských domácnostech) relativně laciným pečivem, posloužilo v únoru roku 1951 jako argument při znovuzavádění lístků na chléb.

"Odhalujte škůdce, kteří / přes kapsu svou nevidí." Kresba Leo Haase z roku 1951.

Ve srovnání s kriminálními činy městského "křečka" a vesnického boháče je lajdáctví školáka, který nechá v škamnech nakousanou a nedojedenou svačinu, pouhým přestupkem:

"Školáku, ty příklad ber si / z pionýrů z Karlína. / Do bříška ne do lavice / patří tvoje svačina!" Kresba Leo Haase z roku 1951.

Není vyloučeno, že by hamižný rentiér, nenasytný sedlák i rozmařilý školák mohli být považováni za jisté nadčasové "typy"... nebýt velmi specifického dobového užití. V plakátovém polyptychu Leo Haase se jejich role ukazují v kontrastu s novými lidmi, kteří pro sebe nechtějí nic. Nový člověk nepotřebuje nic než radost z vlastní poctivé práce. Chce prostě žít: stát s rukama plnýma zralých klasů a nastavovat tvář laskavému slunci. Bohužel, nejde o nic jiného než obraz dokonalého štěstí, dokonale šťastného života, který má za úkol překrýt pohasínající obrazy štěstí "bývalých lidí".

Na rozdíl od černě orámovaných hříchů starého světa (nebudeš schraňovati obilí ni sádla; nebudeš plýtvati chlebem vezdejším, jenž patří všemu lidu), je obraz nového člověka (ženy) rámován rudou barvou revoluce, která nedávno skončila vítězstvím. Ideje, v jejichž jménu byl boj veden, začínají tuhnout v názorných didaktických tabulích.

Ideál nového člověka ve srovnání s černě rámovanými hříchy "bývalých lidí". Kresby Leo Haase na plakátu z roku 1951.

Druhou polovinu plakátu tvoří čtveřice grafických reprezentací zvyšující se životní úrovně lidu. Grafy uvozuje citát z novoročního projevu (1951) prezidenta Klementa Gottwalda: "Urychlená výstavba socialismu znamená i urychlené zvyšování životní úrovně lidu." Rostou příjmy pracujících, vzrůstá spotřeba zboží (zastoupená chlebem a masem, sádlem, obuví a konfekcí), zvyšují se výdaje na zdravotní, školskou a sociální péči; s rozvojem ekonomické základny se rozvíjí rovněž nadstavba: "Dnes šestkrát větší náklady knih než za kapitalismu!"

Grafy Leo Haase jsou na plakátu z roku 1951 uvozeny citátem z Gottwaldova novoročního projevu: "Urychlená výstavba socialismu znamená i urychlené zvyšování životní úrovně lidu."

Aby dále vzrůstaly rudé vertikály, pilíře ambiciózního chrámu první pětiletky, stačí se vystříhat černě orámovaných prohřešků. Nejvyšší státní a stranický činitel dává lidu jednoduchý a jasný zákon: jakmile přestanete krmit chlebem, budete jej mít více pro sebe. Zdánlivě logická úvaha ovšem platí pouze v diskurzivním prostoru, který si nárokuje totální odevzdání jednotlivce společenství.

Na oplátku společnost zaručuje pravidelné příděly chleba se sádlem. Jakost (chleba stejně jako knih) patří k zamlčeným premisám těchto úvah... vše bude v té nejlepší kvalitě, která je totálně semknutému společenství dostupná...

Leo Haas posílal své karikatury do českých novin a časopisů i po odchodu do Berlína. V roce 1956 otiskl Dikobraz karikaturu kancléře Spolkové republiky Německa Konrada Adenauera spolu s blahopřáním k Mistrovým pětapadesátinám:

Adenauerova plácačka. Karikatura Leo Haase, kterou uveřejnil Dikobraz v roce 1956. O rok dříve vyjednal kancléř K. Adenauer propuštění německých vojáků, zajatých a uvězněných v Sovětském Svazu v době Druhé světové války. Bonnská vláda byla v celém sovětském bloku dlouhodobě považována za dědice nacistické Třetí říše: "Československý lid nezapomene nikdy na zločinnou politiku nacistů, která vědomě směřovala k systematickému vyhubení českého a slovenského národa. My víme, že největší nebezpečí pro světový mír hrozí právě z oněch kruhů bonnské republiky, které jakoby zapomněly na zdrcující porážky nacistických armád pod Moskvou, Stalingradem a Orlem a na nesčetných bojištích východní fronty, a znovu chtějí německý lid strhnout do ještě strašnější katastrofy." (Zdeněk Fierlinger, z protokolu 9. schůze Národního shromáždění, 18. září 1961)