Tanky míru

V procesu mechanizace a ekonomické transformace československého zemědělství se po únoru 1948 stal klíčovým strojem (a zároveň i nástrojem propagandy) traktor, jenž svými mohutnými pneumatikami vyznačil frontovou linii mezi starým selským, a novým socialistickým světem. Stroj, který měl odstranit meze mezi políčky drobných rolníků a lány velkostatkářů, a změnit tak tvář celé země, si mezi ostatními dopravními prostředky udržel privilegované postavení až do konce 50. let, kdy dominantní obrazy mírových tanků socialismu vytlačily působivé úspěchy sovětských raketových konstruktérů.

 Pojem „mírové zbraně“ se zrodil na východní straně železné opony, v táboře míru. Mírové tanky vhodně doplňovaly rétorický arzenál sovětského vnitrobloku, a vytvářely náležitý kontrast k „paličům míru“ nebo „válečným štváčům“, jejichž temná doupata byla na západě. Traktorové sbory vyjížděly počátkem padesátých let na bitevní pole, které sahalo od reformy zemědělství až ke kampaním proti revitalizaci zbrojního průmyslu v západním Německu.

„Bojujeme velkou bitvu, bitvu, na níž musí být náš podíl největší. Právě mládež je to, která si uvědomuje, jak je bezpodmínečně nutné v této bitvě o mír zvítězit a zachránit lidské štěstí. Váleční štváči na západě chtějí strhnout svět do války, aby za cenu milionů mrtvých a nedozírných hospodářských ztrát si mohli nacpat své kapsy, ovládnout celý svět. Ale my chceme mír, my potřebujeme mír a my si jej vybojujeme.“ Obrázek mírových zbraní v čele armády mladých družstevníků ilustroval v magazínu Mladá vesnice, příloze Zemědělských novin, článek „Náš úkol v boji za mír“. Je možné, že autorem kresby byl šéfredaktor Mladé vesnice Vladimír Babula (1919―1966). Později vedl redakci Mladého technika a stal se nadšeným propagátorem dobývání kosmu. V polovině padesátých let napsal několik vědeckofantastických románů (Signály z vesmíru, 1954; Planeta tří sluncí; 1954; Přátelé z Hadonoše, 1956).

Armáda mírových tanků poráží nepřítele pokroku: drobná políčka malorolníků. Fotografie z konce čtyřicátých let.

Méně mezí, víc koláčů. Plakát Karla Pekárka z počátku padesátých let.

Ačkoliv se k orbě, k setí, k sečení i k dopravě nákladů po silnicích, cestách a necestách používalo traktorů nejrůznějších typů a konstrukcí, výjimečné postavení získal počátkem padesátých let především malý hospodářský kolový traktor se speciálními pneumatikami, který měl zcela nahradit koňskou sílu. Nespornou symbolickou hodnotu získal kolový traktor právě v kontrastu ke zvířecím potahům, které ujídaly píci pro chovný dobytek, a měly se v novém socialistickém venkově stát živou připomínkou krušných dnů a tvrdé dřiny starého světa.

Koně (a jiná tažná zvířata) se v době mechanizace venkova stávaly minulostí jen velmi zvolna: zemědělské stroje byly obtížně dostupné nejen drobným rolníkům, ale i většině sedláků a statkářů. Nejsnazší cestou, jak se v poválečné nouzi dostat k traktoru, představoval vstup do strojního družstva. Vedle poměrně malého počtu zemědělské mechanizace v rukou jednotlivých soukromníků, byly stroje v době únorového převratu soustředěny právě ve státních a místních družstvech.

DŘÍVE a NYNÍ. 1931 ― ZA KAPITALISMU. 1951 ― ZA SOCIALISMU. Kontrast mezi snímky dobytčích potahů a družstevních zemědělských strojů, především traktorů, měl být explicitním vyjádřením pokroku, vizualizací rovnice SPOLEČNÁ PRÁCE + MECHANIZACE = KONEC DŘINY a zároveň jasným důkazem zlepšení porevolučních poměrů. Koláž z časopisu Mladá vesnice, 1951.

Za účelem likvidace samostatně hospodařících rolníků a sjednocení vlastnických vztahů obvinil režim na konci 40. let „venkovské boháče“, že před únorem 1948 zakládali strojní „švindldružstva“, a zneužívali jich k tomu, aby získali obtížně dostupnou mechanizaci do osobního vlastnictví. Statkáři „prakticky koupili traktor ze svých prostředků, neomezeně jím vládli, a ostatní členové družstva, malí a střední rolníci, musili za práci traktoru platit prací ruční nebo potažní, t. j. novodobou formou roboty“ (Československo IV., 1949, č. 7, s. 396).

Zemědělská mechanizace měla v novém Československu sloužit lidu: traktory, zneužívané dosud vesnickými boháči, se v rétorice vítězné komunistické strany po únoru 1948 pouze vracely do rukou dělnicko―rolnické třídy, která je ostatně sama vyrobila. Příběh o návratu stroje do potřebných rukou lidu, z nichž byl vyrván chamtivými jednotlivci, nabyl mnoha podob ― v beletristických textech, v oslavných verších i ve značném množství fotografií, kreseb, olejomaleb a jiných obrazů. Traktor obvykle vystupoval v roli lidového stroje, jehož železná, mechanická moc překoná všechny překážky pomalým a soustředěným tlakem, rozdrtí zkostnatělé názory starých sedláků a sjednotí jejich políčka v jediný velký družstevní lán. Tohoto neúplatného hrdinu nové doby si kupodivu oblíbily především děti; možná i díky knížce Ondřeje Sekory O traktoru, který se splašil (SNDK, 1951). V příběhu proměny traktoru z nástroje třídního útlaku v dobrého přítele a pomocníka, je to právě vesnický boháč, který se nedokázal se strojem sžít. Zamkl proto neposlušný traktor do kůlny, kde nadarmo rezivěl. Vysvobodili jej prostí a hodní chalupníčci, kteří se naučili společnými silami stroj ovládat ― a stali se družstevníky.

Splašený traktor v Sekorově vyprávění nejprve odmítne spolupracovat s venkovským boháčem (vlevo), aby se dal do služeb novopečených družstevníků, a pomohl jim s odstraněním překážejících mezí. Ilustrace z knížky Ondřeje Sekory O traktoru, který se splašil (1951).

Teprve v nových Státních strojních stanicích, hlásala propaganda, budou mechanizační prostředky konečně využity! Nový režim se chlubil rozdílem mezi 30 až 40 hektary zpracovanými na jaře roku 1948 jediným traktorem v rukou samostatně hospodařícího rolníka proti 120 hektarům, které na podzim téhož roku zvládly centrálně řízené traktory.

„Rozdrobená půda zdražuje zemědělskou výrobu. Základní nevýhoda malovýroby spočívá v tom, že práce malého rolníka, který vyrábí samostatně, přináší malé výsledky. I když malý rolník, aby se uživil a udržel své hospodářství, napne všechny své síly a dře od úsvitu až do tmy i se svou rodinou, nemůže na svém hospodářství dosáhnout žádných větších úspěchů.“ Srovnání nákladů na posečení jednoho hektaru obilí v soukromém a družstevním hospodářství. (Naše vesnice, 1951).

Produktivita práce se stala klíčovým argumentem při sjednocování strojních stanic, jejichž původním smyslem bylo vytvoření společného strojového parku. Podle zásady Františka Kampelíka „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“, vyslovené v polovině 19. století, měly být traktory k dispozici všem členům družstva. V průběhu zavádění „rychlého a důkladného pořádku“ do strojní činnosti zemědělského družstevnictví se však už v roce 1949 začalo mluvit o některých nových prvcích, „jimiž bude obohacena práce dosavadních místních strojních družstev“ (Československo IV., 1949, č. 7, s. 397). Novými prvky, vedoucími ke sjednocení roztříštěné zemědělské malovýroby, nebylo nic jiného, než socialistické plánování a organizace. Místní družstva, která v letech 1945 až 1948 vlastnila těžkou mechanizaci — a představovala jednoduchý, všem dostupný organizační systém distribuce strojů — se začala rozpouštět v Jednotných Zemědělských Družstvech.

Komunistická propaganda věnovala na přelomu 40. a 50. let mimořádnou pozornost mechanizaci polních prací. Zatímco reprezentační měsíčník Československo, vydávaný ministerstvem informací a osvěty, ukazoval ještě malebnou krajinu zušlechťovanou strojem, jenž zbavuje družstevníky kruté dřiny, časopis Mladý technik neváhal nabídnout vizionářský výhled do blízké budoucnosti zemědělství a ukázat elektrický traktor uprostřed nekonečných kolchozních  lánů.

Obraz traktoru jako osvoboditele venkova vyšel z transformačního procesu kapitalistické ekonomiky na centrálně řízenou ekonomiku socialistickou bez jediného šrámu. Na obrázku Josefa Lady se ještě zjevuje uprostřed malebné návsi jako posel jiného světa:

Josef Lada, Traktor na vesnici, kol. 1950.

Ve skutečných československých vesnicích počátku padesátých let to byli strejcové a tetky, s nedůvěrou okukující stroj, kdo patřil mizející selské kultuře. Pány nového světa se stávali řidiči a řidičky traktorů. Mladé ženy, osvobozené díky společným prádelnám a lidovým lázním od těžké práce v domácnosti, se konečně mohly posadit po bok svým mužům — na sedátka traktorů.

Prostřednictvím Mladé vesnice, přílohy Zemědělských novin, se měl traktor stát středem rodinného života. Titulní stránky magazínu svolávaly děvčata na traktory: Do boje za mír, za vysokou úrodu družstevních polí! Ušetřena nezůstala ani batolata: „Počkejte jen, až povyrostu, pak vám ukážu, jak mi to půjde!“ Intelektuálové předválečné éry byly rozvratem tradiční rodiny zděšeni: „Česká rodina se nezadržitelně rozkládala. Režim ji políčkoval z obou stran, přiletěla jí facka úplné socialistické emancipace ženy: Do práce, socialistická ženo, nová společnost tě potřebuje, nic ti nebude odepřeno, všechna povolání jsou ti otevřena! […] Na vyznamenání takové emancipace, na obludný nesmysl téhle paušální egalizace doplatí jen emancipovaná žena, a skrze ni lidská kulturní úroveň“ (Václav Černý, Paměti).

K novým pracovním příležitostem, které po Druhé světové válce mohly zastávat i ženy, přibylo počátkem 50. let řízení traktoru.

Je příznačné, že nejlepší mírové tanky socialistického Československa vyjížděly z bran brněnské Zbrojovky. Pětitisící traktor, vyrobený zde v roce 1949, byl fotografován se zeleným věncem — jako vítěz závodů v mírovém zbrojení.

Pětitisící traktor vyrobený v brněnské Zbrojovce, připravený doplnit řady armády tanků míru.

Traktory proudí Prahou v průvodu u příležitosti pátého výročí osvobození ČSR (7. 5. 1950)

Při velké přehlídce ozbrojených sil a manifestaci pracujícího lidu, uspořádané v květnu 1950 k pátému výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou, se v průvodu sunul „mohutný proud traktorů“. O osm let později, po úspěšném startu sovětských sputniků, se novým symbolem pokroku stala kosmická loď.

Anonymní snímek z prvomájového průvodu (1958) ukazuje ponížení traktoru raketou — dopravním prostředkem budoucnosti. Za traktorem je zapřažena dekorace v podobě odpalovací rampy pro model kosmického plavidla, připraveného k cestě na Měsíc.